„Glassově hudbě je třeba přiznat – přes kompoziční jednoduchost, až primitivnost – schopnost vyvolat v posluchači pocit napětí.“

„Je třeba vzdát hold všem účinkujícím, kteří se zjevně provedení díla oddali s plným zaujetím.“

„Ze způsobu, jakým dirigent vedl orchestr i sólisty, bylo zřejmé, že k dílu má vztah – dirigoval energicky, s jasně čitelnými gesty.“

Opera Národního divadla moravskoslezského uvedla dílo amerického skladatele Philipa Glasse zkomponované na libreto podle románu Franze Kafky Proces. Česká premiéra se uskutečnila 9. října v nejstarším ostravském kostele sv. Václava pod taktovkou Bruna Ferrandise a v režii Jiřího Nekvasila.

Uvážíme-li, že Philip Glass (*1937) je pouze o generaci mladší než Benjamin Britten (*1913), dalo by se předpokládat, že na operní tvorbu britského mistra americký skladatel nějakým způsobem naváže, jak tomu ostatně v dějinách hudby vždy bylo. Glass však vše, čím k vývoji opery Britten a další skladatelé 20. století přispěli, odhodil a vrátil ji o několik století zpět. Jeho operní jazyk má totiž blíže k Monteverdimu či Lullymu než k Brittenovi nebo Šostakovičovi: jeho hudebně dramatická díla (rozpakuji se použít termín „opery“) jsou sledem recitativů, doprovázených jednoduchým hudebním doprovodem, spočívajícím často na stereotypně se opakujících tónech v intervalu malé či velké tercie. Na rozdíl od zmíněných barokních mistrů Glassova hudba postrádá jakoukoliv zpěvnější plochu, která by vzdáleně připomínala operní árii. Pro tento kompoziční styl se vžil termín minimalismus a v tištěném programu k ostravské inscenaci se můžeme dočíst, že „hudba spadající pod toto označení dokáže oslovit širší okruh posluchačů než jiné směry 20. a 21. století, přitahuje i ty, kdo jinak o vážnou hudbu nejeví zájem“. To je také pravděpodobně důvodem, proč se vedení ostravské opery k uvedení Glassova opusu odhodlalo.

Glassově hudbě je třeba přiznat – přes kompoziční jednoduchost, až primitivnost – schopnost vyvolat v posluchači pocit napětí. Proto je Glass také úspěšným autorem filmové hudby. Ve filmu není hudba hlavním nositelem sdělení, je jím obraz, hudba však dokáže vnímání obrazu výrazně ovlivnit. Vystavět však na tomto hudebním principu hudebně dramatické dílo pro jeviště je obtížné a divák je dříve či později stereotypním proudem zvuků unaven.

Jevištní úspěch pak závisí především na režijním ztvárnění, které dokáže diváka zaujmout natolik, že hudbu vnímá – podobně jako ve filmu – jako pouhý podkres děje. Ostravská inscenace režiséra Jiřího Nekvasila je v tomto smyslu úspěšná. Nekvasil je ostatně režisér, kterému se v oblasti netradičních titulů daří obzvláště dobře, ať již se v minulosti jednalo o divadelní inscenace či o mimořádně zdařilé televizní adaptace komorních oper Bohuslava Martinů. 

S ohledem na rekonstrukční práce v Divadle Antonína Dvořáka se Glassův Proces hraje v ostravském kostele sv. Vojtěcha, tamní nejstarší sakrální stavbě. Samo toto prostředí navozuje pocit určitého tajemna, které Kafkovu světu konvenuje. Kostelní prostor je pro provozování hudebního divadla upraven (scénografie David Bazika), orchestr v komorním obsazení sedí pod kruchtou a před ním se ve třech horizontálních rovinách – na úzkém pódiu, na lešení a na kůru – odehrává děj. Na zábradlí lešení je umístěna projekční plocha, na kterou se promítají dobře čitelné titulky (zpívá se v jazyce originálu) i různé výtvarné prvky ilustrující děj. Hraje se s minimem scénických doplňků či rekvizit. Před tímto hracím prostorem, tedy zády k oltáři, který je zakryt, je vybudováno stupňovité hlediště pro diváky.

Je třeba vzdát hold všem účinkujícím (psáno o repríze 15. října), kteří se zjevně provedení díla oddali s plným zaujetím. V inscenaci účinkuje sedm pěvců, kteří ztvárňují devatenáct rolí. Pouze představitel hlavní role Josefa K. nemá v představení jiný úkol, všichni ostatní se převtělují do více postav. Zkušený Jiří Hájek jako Josef K. podal spolehlivý pěvecký výkon, proměnu své postavy, která si postupně uvědomuje absurditu a bezvýchodnost svého postavení, by však mohl vykreslit přesvědčivěji. Je to ale obtížné, protože Glassova hudba nijak negraduje, a pěvce tudíž ani k dramatičtějšímu projevu nevede. I všichni ostatní sólisté nejen, že dobře zpívali, ale zjevně usilovali i o vytvoření charakteristik jednotlivých postav. Rozsáhlejší pěvecké party interpretovali Ihor Maryshkin (Právník Huld a další tři role), Vincenc Ignác Novotný (Titorelli a další dvě role), Karolína Levková (Leni a Slečna Bürstnerová), Raman Hasymau (Block, Stráž 1 a Hlas za scénou) a Erik Ondruš (Stráž 2 a další tři role). Své postavy prezentovali spolehlivě i Anna Nitrová (Paní Grubachová a další dvě role) a Josef Kovačič (Inspektor a Strýc Albert). Představitelům Stráže režie uložila i nelehký pohybový úkol, který zvládli dobře. I další pohybové kreace byly provedeny pečlivě (pohybová spolupráce Marcela Dzurovčíková). V inscenaci účinkuje i malý sbor složený z členek operního studia Národního divadla moravskoslezského, výtvarně stylizovaných jako Nabokovovy Lolitky. Proč – to nebylo zřejmé, ale zpívaly dobře a byly půvabné (návrhy kostýmů Marta Roszkopfová). 

Všem sólistům je třeba vyjádřit uznání také za to, že zpívali s dirigentem za zády, což rozhodně není jednoduché. Přesto nedošlo k žádné kolizi, vše hudebně probíhalo naprosto spolehlivě. Bylo to samozřejmě především zásluhou dirigenta Bruna Ferrandise. Ze způsobu, jakým vedl orchestr i sólisty, bylo zřejmé, že k dílu má vztah, dirigoval energicky, s jasně čitelnými gesty. 

Představení, které bylo pátou reprízou z celkově třinácti plánovaných, bylo téměř vyprodané a diváci odměnili účinkující dlouhotrvajícím potleskem.

Foto: ze zkoušky - Martin Popelář / NDM

Facebook X E-mail WhatsApp