„Domácí operní orchestr pod vedením Jiřího Štrunce naplňuje bohatost Smetanova vrcholného romantismu.“

„Jedna věc je pracovat se symbolistickým minimalismem, ale druhá věc je předat potřebné množství informací.“

„Smetanovo dílo skýtá možnost dostat operu k široké divácké veřejnosti.“

Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni uvedlo v sobotu 19. října Smetanovu operu Čertova stěna v režii Jiřího Nekvasila, necelý rok od obnovení premiéry v Národním divadle moravskoslezském. Původní inscenace byla evidentně natolik vydařená, že si zasloužila vzkříšení na druhé straně republiky. Stálo by však za to ji při takové příležitosti i oživit.

Plzeňská inscenace Čertovy stěny vynáší atributy Smetanovy operní tvorby a velmi upřímně tak tematizuje skladatelův odkazu a připomíná jeho osobnost. Domácí operní orchestr pod vedením Jiřího Štrunce naplňuje bohatost Smetanova vrcholného romantismu, jemuž až křišťálová akustika Velkého divadla, podchycující i ten nejjemnější zvuk harfy, více než sluší. Odhodlané a precizní pěvecké provedení sólistů svědčí o poctivosti, s jakou ke Smetanovým postavám při přípravě přistupují (velmi lidský Jiří Hájek v roli pana Voka nebo přirozený Tomáš Kořínek v roli hradního Michálka). V neposlední řadě je důležité vyzdvihnout dramaturgický koncept postavy pana Voka, ze které je osobnost Bedřicha Smetany extrahována nejen provedením, ale i vizuální stylizací nebo tematizací libreta. Přesto jako by nebylo možné obejít se bez tvrdě konzervativního, téměř líného přístupu ze strany inscenátorů.

Symbolistická scéna pracuje se dvěma motivy: stěna a Bedřich Smetana. S tím si však vystačí pouze při zobrazování Smetanovy podobizny jako imaginativního vymezení fikčního světa, jeho mysli, při oddělení Jarkova snu od reality pomyslnou stěnou a konečně při vztyčení samotné čertovy stěny. Zbytek inscenace počítá s tím, že divák operu buď zná, nebo mu je jedno, o co v ní jde, anebo si vyrazil do divadla posedět a přečíst titulky. Tak, jak bohužel bývá u operních představení zvykem. Ačkoliv Smetanovy opery patří v českém prostředí mezi ty nejsrozumitelnější, opera není činohra, význam slov je tedy samozřejmě vždy upozaděn.

Inscenace začíná „otevřením Smetanovy hlavy“ a dokud nepřivezou Vokovi trůn, na scéně se do první přestávky neodehraje nic, ani světla se nijak významně nečiní. Divák tedy sleduje podobně vypadající postavy, které se postupně na scéně prostřídají jako na koncertě, a navíc jsou téměř všechny zalezlé v zadních částech jeviště. Není jasné, odkud kdo jde nebo kam jde, a tedy ani proč tam je. Například jaký vztah v inscenaci panuje mezi dvěma muži oděnými mnišskými rouchy, je bez zachycení libreta záhadou. Na začátku druhého dějství se po Jarkově snu otevře scéna opět do téměř stejného prázdného prostoru. Třetí dějství je pak naštěstí determinováno stylizací schodů do kláštera a očekávanou čertovu stěnou, takže pokud divák dosud pečlivě přečetl všechny titulky, už by mohl bezpečně začít sledovat dění na jevišti a mimo to si užít například efektní scénu s hořícím křížem nebo čertovský rej.  

Jedna věc je pracovat se symbolistickým minimalismem, ale druhá věc je předat potřebné množství informací. Buď je tedy režijní koncept zahleděn sám do sebe, nebo vychází z naprosto konzervativního operního přístupu stojícího čistě na adoraci pěveckých výkonů bez potřeby být komplexní divadelní formou. Právě kvůli tomuto přístupu se lidem opera jako žánr vždy vzdalovala a uzavírala se do konzervativní sociální skupiny, která místo toho, aby pátrala po tom, co by opera mohla být, se spokojí s tím, co by opera měla být.

A přitom právě Smetanovo dílo skýtá možnost dostat operu k široké divácké veřejnosti. Jeho hudba je srozumitelná a emotivní, zároveň však programně evoluční a vrcholně prokomponovaná, jeho témata jsou nadčasová. Je však potřeba nechat operní dílo (hudbu, témata, emoce…) promlouvat prostřednictvím bohatých možností opery jako dramatické formy, nikoliv nechat operu jako konzervativní žánrovou představu promlouvat skrz operní dílo. Při první variantě může promlouvat k lidem, stejně jako k nim třeba Shakespeare promlouvá slovem.

Pomalu končící Rok české hudby přímo vybízí k uvedení poslední Smetanovy opery, navíc ve městě s tolik udržovanou smetanovskou tradicí. Prostředí stále krásného Velkého divadla a chuť a důstojnost, se kterou je k dílu ze strany operního souboru Divadla J. K. Tyla přistupováno, činí z plzeňské Čertovy stěny pro operní publikum zážitek dostatečně zdařilý a uspokojující. Dramaturgicky bohužel selhává zvolení deset let staré inscenace, která ze setrvačnosti doběhla do Plzně v duchu operního konzervatismu, popsatelného jako: „Vždyť je to Smetana, co víc byste po opeře chtěli?“ 

Možná bychom po opeře neměli chtít víc, možná je to zkrátka konzervativní divadelní forma, která už nemá místo mezi formami živými, tedy stále sdělnými. Ostatně, takto je chápána většinovou veřejností. Za sebe však věřím, že by operní inscenace mohla naplňovat jak komplexní hudební, tak i divadelně dramatická očekávání. A kým spíše udělat operu srozumitelně sdělnou než právě Smetanou…

Albert Pechmann

Foto: archiv divadla / Martina Root