Festival Dny nové opery, který v Ostravě začal v úterý 23. června a potrvá až do soboty 27. června, je v Česku jedinečným počinem v mnoha ohledech. Během letošního ročníku bude uvedeno šest světových premiér a jedna evropská premiéra autorů českých i zahraničních. Zahájení v divadle Antonína Dvořáka patřilo Company, hudebnímu divadlu Kristýny Švihálkové. Autorka připravila hudbu, libreto, videa i scénické choreografie, zároveň se však pohybovala na jevišti jako jedna ze dvou performerek. Tou druhou byla Aya Masui. Obě byly jak herečkami, tak vokalistkami a hráčkami na perkuse. Umělecký tým tvořili i Mikuláš Mrva, který stál za elektronikou, a Jiří Nekvasil spolupracující na režii.

Kristýna Švihálková je mladá bubenice, performerka, improvizátorka a skladatelka. Jejím dlouhodobým zájmem, který se promítal i do Company, je instrumentální divadlo. Protože však festival v názvu uvádí, že prezentuje opery dneška, nabízela by se otázka, zda je instrumentálně-divadelní dílo nebo také hudební divadlo o sedmi scénách, jak bylo Company v programu nazváno, vůbec operou. Na tuto otázku však neexistuje (alespoň z mého pohledu) jednoduchá odpověď. A je vůbec důležité ji znát? Každopádně je pozoruhodné, že zrovna tímto dílem festival započal. Dalo by se to číst jako jasná deklarace toho, že Dny nové opery jsou nespoutané a že na ně patří i hudební divadlo či jiná díla nenazývající se operou, která jsou ostatně na festivalu uváděna pravidelně. A díky za to.

Hned na začátku reflexe je potřeba otevřeně konstatovat, že milovník tradiční opery si v Company rozhodně na „své“ nepřišel. O navazování na tradici opery (ať už jakkoliv volně) zde totiž vůbec nešlo. Kdo s tímto očekáváním přišel a vytrval v něm, byl zklamán. Spojitost s klasickou operou byla opravdu jen v tom, že jsme se octli v honosném Divadle Antonína Dvořáka, na konci spadla opona a ozval se potlesk. Kdo však měl mysl otevřenou a uši i oči naladěné na překvapení, odešel obohacen.

Třicet pět minut dlouhé představení Company bylo inspirováno stejnojmennou knihou Samuela Becketta, z něhož byly použity jen útržky v angličtině. Spíše to byl duch díla vyznačující se postmodernismem, na co bylo v Company Švihálkové navazováno. Celé dílo působilo uceleně a postmoderní přístup byl důsledně dotažený. Jako charakteristické rysy postmodernismu v oblasti hudebního divadla či opery, které se v Company objevovaly, může být uvedena mnohovrstevnatost díla a zároveň zrovnoprávnění jednotlivých vrstev, dále pak absence děje. Jako složky Company, které měly svůj význam a vstupovaly s dalšími složkami do vztahů, lze pojmenovat následující: hudba/zvuk, text, pohyb performerek, scéna, projekce a světlo. I přes tuto rovnoprávnost byla pozornost publika asi nejvíc směřována ke dvěma protagonistkám a ke vztahům, které mezi nimi a jejich okolím vznikaly.

Po usazení do hlediště se nám naskytl pohled na odkryté, potemnělé jeviště. Dominoval mu červeně svítící pruh, který odděloval dvě poloviny jeviště, jež vypadaly téměř identicky. Pod červeným pruhem bylo rádio, které bylo asi jednou z mála věcí, která nebyla na jevišti zdvojena. Postupné prozkoumávání prostoru jeviště odhalilo dva černé prosté podstavce velikosti menší postele. Na jednom z nich už ležela Aya Masui. Na druhý si ještě před závěrečným zvoněním přišla s kamenným výrazem v obličeji lehnout Kristýna Švihálková. Obraz je tak doplněn do téměř zrcadlové dvojice. Z popisu scény ještě zbývá zmínit, že z obou stran červeného pruhu byly bicí nástroje a vedle podstavců lampy. Vše tiše čekalo na svůj čas.

Kdy Company začalo, nelze přesně určit. Z vícekanálových reproduktorů rozestavěných kolem hlediště se začal do rozhovorů diváků plíživě a občasně ozývat zvuk terénních nahrávek. Postupně tyto nahrávky upoutaly pozornost posluchačů natolik, že je utišily. Světlo v hledišti však dále svítilo. Zvuk z reproduktorů nás zaplavoval z různých stran, přibyly i nahrávky bicích nástrojů. Nakonec se přece jen v hledišti setmělo, zato jeviště se rozsvítilo modře. Celkově byla práce se světlem v Company minimalistická, decentní, zároveň budící významy a funkční.

Po této – dalo by se říci – předehře ožily ležící postavy na jevišti. Postupně se začala rozvíjet hudební struktura složená z nazvučeného dechu obou protagonistek. Jejich dech byl propojen, zjevně velmi pečlivě načasován, ale zároveň nebyl vztah mezi nimi snadno přesně dešifrovatelný posluchači. Toto místo bylo velmi dobře vystavěno. Pro mě to byl jeden z nejpůsobivějších okamžiků díla. Později rozšířil zvukovou i významovou paletu dech jdoucí z reproduktorů a následně se k dechu přimíchávaly i další zvuky. Posléze dech nahradilo jemné pískání.

Větší změna v rovině fyzického pohybu nastala, když se interpretky posadily a později i vstaly. V tomto místě se ozval také krátký útržek zpěvu. Následovala výrazná část, kdy performerky s jinak strnulým tělem a neutrálním obličejem tvarovaly přesné pohyby rukou. Jako by ovládaly zvuky připomínající Martenotovy vlny jdoucí z reproduktorů, nebo ony ovládaly je. Nejzajímavější pro mě bylo, když se akce performerek v čase odlišovaly pouze o malou chviličku.

Novým prvkem bylo rozsvícení projekce na zadní stěně jeviště. Nejprve jsme viděli zrnění, později se objevily oči. Na pozadí zněl tiše metronom, který byl zřejmě vodítkem pro obě interpretky, které spolu neměly (zdálo se) jakýkoliv kontakt, který by jim umožnil souhru. Jejich výkony byly po celou dobu představení prováděny s maximální koncentrovaností, pečlivostí a bezchybností. Byly vskutku obdivuhodné. Ruce performerek tvarovaly precizně nacvičené pohyby, přičemž vznikaly vztahy mezi akcemi jejich rukou navzájem a projekcí. Na plátně se oči otevíraly a zavíraly či kroutily. Ovládaly ony oči, nebo oči je? Tuto scénu ukončilo další zrnění obrazovky.

„Yes, I remember,“ ozvalo se. Zvuky terénních nahrávek a nahrávek bicích nástrojů se vrátily, byl to jeden z prostředků, který dílo držel kompaktní. Novým překvapením bylo, že se občas něco ozvalo přímo za našimi zády, jako by tam byl ještě někdo, kdo v celém díle působil. Nutkání ohlédnout se bylo silné.

Přechody všech scén proběhly hladce bez výrazného zastavení. Někde byly pozvolnější, jinde razantnější. Přestože se jedná o postmoderní dílo a o příběhovém ději v jeho tradiční podobě nemůže být řeč, rozpoznala jsem v Company patrný dramaturgický oblouk navázaný na hudební složku a intenzitu vjemů. Dílo bylo v tomto ohledu řemeslně kvalitně propracováno, bez nejistoty či slabých míst.

Vrcholem díla bych označila scénu, ve které performerky přešly k melodickým bicím nástrojům, za nimiž se na projekci objevily čtyři pohybující se ruce. Pasáž, která následovala, mi hudebně připomínala Reichův minimalismus z jeho kompozic využívající fázové posuny. Něco obdobného se dělo zde. A bylo to fascinující, intenzivní a pohlcující. Gradaci podpořil pulzující zvuk z reproduktorů, celkové zrychlování do šíleného tempa a údery nejen do vibrafonů, ale i na hrnce. Ke gradaci hudební patřila neodmyslitelně i gradace pohybová. Tu podpořila i projekce, která vystupňovala výjevem, ve kterém se v rukách objevily oči.

Po něčem, co by se mohlo označit jako zlatý střed díla, došlo k uklidnění. Zároveň nastal jeden z výjimečných momentů, kdy byly hráčky od sebe odděleny. Masui pokračovala ve hře, zatímco Švihálková pomalu odložila paličky a stoupla si před reproduktor, který byl rozdělený červenou čárou. Zapnula rádio, což spustilo kaskádu hlasů.

Následovala scéna, ve které dominovaly baterky a zvuk (opět ve spojitosti s pohybem) připomínající dětské hračky. Ještě přibylo brumendo. Performerky svými baterkami v jednu chvíli kreslily obrazce do očí publika. Do akce se dostaly ke konci představení i lampy.

V závěrečné scéně se objevily v rukou performerek nasvícené lampiony vypadající jako oční bulvy. Hlasy se ozývaly z pódia i reproduktorů. Oči se spolu s interpretkami pohybovaly po jevišti, až se jedno oko podívalo do druhého, ruce performerek zůstaly natažené k sobě. Dojemný výjev ukončilo slovo „alone“. Oči zhasly, opona sjela.

Jako by však dílo pokračovalo i po svém skončení. Když Švihálková obdržela dvě kytice a Masui žádnou, po chvíli jí jednu věnovala. A tak byla zrcadlovost opět v pořádku. Soudě podle jednoho nepřeslechnutelného hlasu z publika, dostala Masui od Švihálkové tu hezčí kytici…

foto: Ostravské centrum nové hudby -

Facebook X E-mail WhatsApp