Kostel sv. Šimona a Judy hostil v úterním dusném večeru poslední z řady Barokních podvečerů souboru Collegium Marianum. V programu sestaveném převážně z árií J. A. Hasseho byla hlavní hvězdou večera sopranistka Pavla Radostová. A přestože zpívala hlavně duchovní transkripce původně operních kusů, kostel se pro tento večer proměnil v divadelní scénu, kterou Radostová zcela opanovala a pro nadšené publikum se stala skutečnou bohyní hudby. Sehraná sestava instrumentalistů souboru Collegium Marianum v čele s flétnistkou Janou Semerádovou ji především doprovázela.

Johann Adolf Hasse (1699–1783) patří do generace skladatelů, kteří v průběhu osmnáctého století vnesli do hudby nový, galantní styl. Podobně jako Nicola Porpora, nebo Bachovi synové Carl Phillip a Wilhelm Friedemann se i on svou hudbou postavil proti příliš komplikované polyfonii, kterou tak obdivujeme u Bacha či Zelenky. V době, kdy kariéra Jana Dismase Zelenky stoupala ke svému vrcholu a všeobecně se v Drážďanech předpokládalo, že po Johannu Heinichenovi převezme roli vedoucího dvorní kapely, objevil se náhle Johann Adolf Hasse a tato funkce připadla jemu. Důvody dnes těžko dohledáme, nicméně tohle střídání bylo symbolické. Generace barokních velikánů se silnými vazbami na starou polyfonii, s velkým tvůrčím zájmem v oblasti oratorní či duchovní hudby, vyklidila pole nové vlně operních skladatelů. Hasse je reprezentantem především tohoto období, můžeme ho přibližně vymezit smrtí Bachovou (1750) a přijetím principů Gluckovy operní reformy (po r. 1775). Skladatelé se předháněli, kdo napíše virtuóznější árii do své opery, děj a drama stále více ustupovalo kultu primadon a kastrátů, ze kterých se stávají společenské celebrity a někdy i vlivní politici.  

Tam, kde se sláva Hasseho hudby potkala s příběhem houslisty, skladatele a dlouholetého člena svatovítské hudební kapely Josefa Antonína Sehlinga (1710–1756), vznikla i idea úterního koncertu. V Sehlingově sbírce bylo nalezeno mimořádné množství hudebního materiálu, zejména sólových árií. Mnohé z nich měly duchovní text, aby byly použitelné pro liturgické účely, přestože pocházely z italských oper významných skladatelů té doby. Největší díl – celkem třicet sedm árií – pocházel z tvorby drážďanského kapelníka Johanna Adolfa Hasseho. Muzikologové říkají dílu, které vzniklo přetextováním originálu obvykle ze světského do duchovního obsahu, kontrafaktum. Dovedu si představit, jak vzrušující, až detektivní musí být pátrání po originálech a jaké zadostiučinění musí hudební vědec zažít, když díla z jeho kritické edice poprvé zazní na koncertě. A dr. Milada Jonášová, která tuto edici připravila, si včerejší premiéru objevených árií nemohla nechat ujít. Přemýšlel jsem, jaké to je, stát mimo reflektory, bez aplausu, a přesto se silnou satisfakcí, že její dlouhodobá práce spatřila světlo světa…

Sopranistka Pavla Radostová patří stále ještě mezi vycházející hvězdy především barokní hudby, i když stejně dobře ovládá hudbu renesanční a má i mnoho zkušeností s hudbou moderní. Její cesta není pro sólovou zpěvačku úplně typická, po studiích na konzervatoři a akademii v Brně si svoje první úspěchy vydobyla spíš v ansámblech a z elitní sboristky a ansámblistky staré hudby se postupně stává sólistkou se stále se rozšiřujícím záběrem. Zazářila například ve velmi oceňované opeře Platée, kterou v roce 2024 inscenovala Státní opera.

Pavla Radostová u Šimona a Judy opět dokázala, že se na jevišti cítí naprosto přirozeně a že může být velkou hvězdou. Jako jedna z mála zpěvaček zcela obsáhla akusticky náročný prostor kostela sv. Šimona a Judy, který se kouzlem proměnil v operní scénu s jedinou hvězdou v centru. Její velkorysá hudební gesta i výrazná divadelní mimika byla zřetelná i v zadních řadách rozměrného sálu. Večer prozářila i její hudební svrchovanost, dokonalé a spontánní používání diminucí, schopnost proměňovat barvu i intenzitu zpěvu v souladu s barokními gesty, plnými hrstmi rozdaná hudební radost. Tím vším včera dokázala publikum přímo strhnout a ani nevadilo, že ne vždy rozumím každému slovu nebo že na několika místech ve snaze o umocnění výrazu drobně utrpěla technika. Přiznám se, že jsem podobný ohňostroj energie na koncertě staré hudby už dlouho nezažil.

Collegium Marianum vytvořilo pro svou sólistku jako obvykle velmi komfortní podmínky. Společně dýchající parta skvělých muzikantů znovu dokázala, že se dá na její kvalitu prostě spolehnout. Vzhledem k charakteru virtuózní hudby sólistka tentokrát nezůstala součástí ansámblu, jak to bývá u jiných, starších či intimnějších programů, tentokrát byla hudební bohyní, která kralovala nad celým večerem. Jana Semerádová zůstala více ve stínu; árie byly doprovázeny pouze smyčcovým ansámblem. Zato se blýskla v instrumentálních částech večera, které se vkusem a citem proložily gejzíry vokální ekvilibristiky. A společně pak obě dámy předvedly nádherný hudební dialog v závěrečné árii večera, tentokrát v originále s italským textem, o ptáčkovi lapeném do sítě. Jedním z vrcholů koncertu pak byla jejich společná kadence, která sice působila jako geniální improvizace a inspirace hlasu a traversa, ale dá se předpokládat, že si obě dámy tuto nádhernou hudební chvilku musely velmi pečlivě připravovat.

Pokud bych měl hledat nějaké malé otazníčky, tak se týkají spíše koncepce programu jako takového. Hasseho árie vznikly pro velké operní orchestry, často v plné síle a nad nimi čněly hlasy kastrátů v plné šíři. Proto při jejich intepretaci v menším obsazení občas chyběla možnost dynamické hloubky, nebo příjemný zvuk velké smyčcové skupiny. Přece jen se jedná již o dobu, kdy v Mannheimu začali hudebníci experimentovat s novou ideou klasicistního orchestru, se společnými crescendy, kterým říkali „mannheimský válec“, společnými smyky a dalšími efekty. A Hasseho hudba kus nového pojetí v sobě má a občas by jí větší orchestr prostě svědčil. A druhý, poslední otazníček, se týká kvality Hasseho hudby jako takové. Jsem přesvědčen, že si tvůrci programu dali velmi záležet na výběru árií, ale přesto jsem měl pocit, že místy hudba až příliš dbá o ekvilibristiku sólisty a málo o obsah textu, že zdvojnásobuje hudební celky, aby ještě zdůraznila svrchovanost, i když vyznění zůstává nezměněné. Tyhle dva otazníčky ale neměly žádný vliv na to, jak probíhal hudební večer. A musím říci, že mě Pavla Radostová svým výkonem za doprovodu skvěle vyladěného ansámblu prostě strhla.

foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp