Collegium Marianum ukazuje svým posluchačům kouzelná zákoutí barokní hudby a provází je přitom krásnými koncertními prostorami staré Prahy. Renesanční Císařský sál Lobkovického paláce na Pražském hradě hostil během čtvrtečního večera dvě výrazné pěvecké individuality a devět skvěle sehraných instrumentalistů. Přítomni byli také dva největší skladatelé anglické barokní hudby, Henry Purcell a Georg Friedrich Händel. Slavnému souboru se opět podařilo vytvořit unikátní zážitek. A všechny složky na tom měly svůj podstatný díl, i úchvatný výhled na jedno z nejkrásnějších světových měst. 

Už šestadvácatou sezónu cyklu Barokní podvečery záhajil soubor Collegium Marianum čtvrtečním koncertem s názvem Hail, bright Cecilia! Devět instrumentalistů a dva vokální sólisté představili program složený z děl a částí oper a semi-oper vrcholných představitelů anglického baroka, Henryho Purcella a Georga Friedricha Händela. Händel samozřejmě nebyl Angličan, pocházel ze Saska, ale jeho styl byl dokonale kosmopolitní. Když jako mladík působil v Itálii, naučil se psát dokonale italské opery, podobně jako později při působení v Anglii vytvořil anglická oratoria takové úrovně, že na něj navazovaly celé generace anglických tvůrců a Angličani se dodnes k jeho dílu ochotně hlásí. 

První polovina koncertu patřila hudbě Henryho Purcella. Jsem přesvědčen, že jeho dílo je v našich zeměpisných šířkách poněkud opomíjeno. Hraje se zejména jednoaktová opera Dido and Aeneas, ale dál už jeho dílo znají spíše odborníci a milovníci staré hudby. Purcellovu hudbu lze bez přehánění označit jako zcela unikátní. U žádného jiného skladatele nenajdete tak harmonicky rafinovaný kontrapunkt a tak neotřelá hudební řešení. Když popustíte uzdu fantazii, slyšíte hudbu zrozenou z mlhavých rán na zelených pláních, hudbu zasněnou a zadumanou, hudbu něžně nostalgickou a občas kořeněnou špetkou specifického anglického smyslu pro humor. Možná jí v porovnání s Händelem chybí ona vznešená majestátnost nebo schopnost generovat nesmrtelné melodie. Její jemná hloubka a intelektuální podmanivost z ní přesto činí výjimečný zážitek. A Collegium Marianum zde působilo jako laskavý průvodce po klikaté cestě málo známým krajem, kde za každou zatáčkou čeká nový a nečekaně krásný výhled. Ať už zněly árie z malých oper jako The King Arthur či Fairy Qeen, samostatné vokální kusy či instrumentální preludia a tance, diváci byli zcela uneseni krásou Purcellovy hudby. Jaká škoda, že tento geniální skladatel zemřel již ve třiceti šesti letech a nedožil se tak hudebně strhujícího závěru barokního věku v první polovině osmnáctého století!  

V druhé polovině pak uchvátila publikum hudba Georga Friedricha Händela, proložená pouze jednou instrumentální skladbou, koncertem pro několik nástrojů italského houslisty Evaristy Felice dall’Abaco. Zde musím ocenit jemnocit autora dramaturgie. V kontextu Händelovy kosmopolitní hudby posloužila italská instrumentální skladba jako vítané osvěžení, v první polovině koncertu věnované Purcellovi by působila zcela nepatřičně, jako když do šera anglického hvozdu náhle udeří paprsek palčivého italského slunce právě v zenitu. Protagonisté po přestávce zazpívali a zahráli také části z opery Acis a Galatea, jednu část z Ódy na sv. Cecílii a také jednu árii z opery Jephtha. Händelova hudba není tolik překvapivá, jako Purcell, je místy prvoplánově virtuózní a strhující, jinde podmanivě klidná až zastavená, připomíná procházku po galerii vrcholných malířských děl, kudy nejdeme poprvé. A přestože jsme už dříve stejné obrazy viděli, neustále nás uchvacují, a pokud se jejich motivy někde opakují, rádi si toto opakování užijeme od první až do poslední noty, protože ta hudba je psána mistrovskou řemeslnou rukou a vedena neomylným hudebním vkusem. 

Dva pěvečtí protagonisté večera rozhodně přispěli k výjimečnosti programu. Skotsko-maltská sopranistka Carine Tinney v sobě rozhodně nezapře ostrovní vokální školu. Ta dbá na výrazné ovládnutí hlavové rezonance, snaží se koncentrovat těžiště hlasu „do masky“, což vede ke znělosti a lehkosti a zároveň nezatěžuje hlas tolik vibratem. To, co tento postup přidává na lehkosti a svrchovanosti ve výškách, někdy ubírá na šíři a barevné hloubce hlasu. Carina Tinney má ve svém životopisu vykazuje impozantně široký záběr, velmi vzácně se stane, že zpěvačka zpívá hudbu od Dufaye až po Verdiho. Ovšem ten Verdi je zde jen okrajově, jedná se o roli „Hlasu z nebes“ v opeře Don Carlos. Jinak její interpretační těžiště tkví v hudbě barokní. V rámci koncertu ukázala strhující a výrazově zajímavý projev, v některých ztišenějších pasážích ukázala dokonalou hlasovou virtuozitu do té míry, že se obecenstvu tajil dech. Zároveň ukázala místy i bravurní koloratury, cit pro ansámblové propojení s ostatními umělci. Přesto jejímu hlasu místy chyběla ona hloubka a šíře, která posluchače dovede dojmout jen na základě témbru a nechá diváka některé klidnější pasáže ještě více prožít. 

Tenorista Vojtěch Semerád patří do rodiny, která stojí u zrodu souboru Collegium Marianum, je mladším bratrem Jany Semerádové, umělecké vedoucí souboru. Sám pak vede soubor Capella Marianna, vedle zpěvu je také výborným houslistou a violistou. Hudbě se učil především ve Francii. Jeho hlas je v programu titulován jako tenor, ale spíše by mu slušelo francouzské označení haute-contre, což znamená v překladu vysoký tenor, který je ve francouzské hudbě používán v operách, ansámblech i sborových dílech. V českých zemích se jedná o poměrně velkou vzácnost; lehký vysoký mužský hlas, který má v celém rejstříku výraznou složku hlavové rezonance bez výrazného vlivu přechodových tónů mezi rejstříky. Haute-contre má těžiště hlasu cca o kvartu výše než klasický tenor, spodní poloha je tak méně znělá, ale ve vyšších polohách zní nádherně. Hodí se skvěle do ansámblů renesanční hudby, kde zpívá hlas zvaný altus (vysoký), má široké uplatnění ve francouzské opeře a v neposlední řadě se výborně hodí jako evangelista do Bachových pašijí, což Vojtěch Semerád v poslední době opakovaně dokazuje. Na čtvrtečním koncertě oslnil především procítěným provedením sólových písní a árií ve vyšší poloze. Jeho provedení Purcellovy skladby Music for a while pro mě patřilo k vrcholům večera. Samozřejmostí je u něj cit pro ansámblové muzicírování, z houslové zkušenosti čerpá při tvoření barokních ornamentů nad rámec partitury, jako muzikolog a sbormistr zpívá s vědomím obsahu a charakteru textu. Jeho hlasová suverenita ve vysokých polohách je hodna upřímné závisti (autor je tenor). Zejména v duetech se sopranistkou, kde je tenorový part spíše v nižší poloze, zůstával trochu v zákrytu za Carine Tinney a vzhledem k tomu, že jeho hlas je „stavěn spíše shora“, schází mu barevná šíře ve středních polohách. Jeho čtvrteční výkon nicméně snesl velmi přísná kritéria a pro posluchače byl velkým hudebním zážitkem.  

Devět instrumentalistů na koncertě 16. dubna ukázalo již tradiční sehranost a ansámblový cit. Všichni se spolu znají, hrají už léta a mohli by společně vyučovat teorii ansámblové interpretace. Nepotřebují dirigenta, při začátcích se na sebe podívají a prostě začnou spolu, dovedou uprostřed hudby společně zpomalit, nebo vložit nějaký hudební vtip. A pokud se k ansámblu připojí někdo spíše nový, třeba lipský kontrabasista Tilmann Schmidt, stane se naprosto organickou součástí celku. Mimochodem, jen málokdy jsem viděl někoho za kontrabasem s tak dokonale vedenou pravou rukou. A tak posluchač na koncertě neví, co sledovat dříve, jestli právě smyčec Tilmanna Schmidta, nebo citlivou hru na violoncello Hany Flekové, theorbu či barokní kytaru Jana Krejči, nebo nenápadně dokonalý výkon cembalisty Pabla Kornfelda. Ten patří mimochodem mezi zdejší největší znalce a milovníky staré hudby, a právě on tvrdí, že Purcellově hudbě se vyrovná jen máloco. Také můžete sledovat místy až rozverné flétny Jany Semerádové, její kolegyně Julie Brané nebo tentokrát spíš nenápadné trio smyčců, houslistky Lenku Torgersen a Magdu Malou a violistu Andrease Torgersena. Za pozornost ovšem stály i renesanční fresky Císařského sálu a krásný výhled na vlahý večer v jarní Praze. 

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp