Festival Pražské jaro pozval k vystoupení v rámci Svatovítského varhanního oktávu Karola Mossakowského, u nás známého vítěze Mezinárodní varhanní soutěže Pražského jara 2013. Nové katedrální varhany rozezněl 18. června.

Karol Mossakowski studoval varhanní hru v rodném Polsku na Hudební akademii Ignáce Paderewského v Poznani, erudici si pak rozšířil na Pařížské konzervatoři ještě studiem improvizace a skladby. Zúčastnil se několika mezinárodních varhanních soutěží. Zvítězil v Mezinárodní soutěži Felikse Nowowiejského v Katovicích a v Mezinárodní varhanní soutěži Pražského jara 2013 získal první cenu. Svoje úspěchy dovršil ještě získáním Grand Prix de Chartres 2016. Po studiu působil jako varhaník v katedrále sv. Ludvíka krále v americkém New Orleansu a od té doby rozvíjí rozsáhlou koncertní a nahrávací činnost na všech kontinentech. Od roku 2023 se stal v Paříži titulárním varhaníkem v kostele St. Sulpice, ve varhanním světě velice prestižním místě, kde má k dispozici slavné pětimanuálové varhany Aristida Cavaillé-Colla a navazuje na své vynikající předchůdce v úřadě Charles-Maria Widora a Marcela Duprého. Zároveň je profesorem improvizace ve španělském San Sebastianu. Intenzivně se věnuje kompoziční činnosti. Byl tři roky rezidenčním skladatelem v bretaňském St. Malo, pro které vytvořil Les Voiles de la lumière pro smíšený sbor a troje varhany. Z poslední doby jsou to kompozice Visages Célestes pro sbor a dvoje varhany a Trois Versets pro troje varhany. 

Mossakowského vystoupení v katedrále sv. Víta bylo vlastně prvním na nové Grenzingovy varhany. Hrál celý koncert zpaměti a použil hrací stůl varhan dole ve střední chrámové lodi. Úvodem připomněl rozsáhlou varhanní tvorbu německého novoromantického skladatele Maxe Regera, od jehož úmrtí uplynulo letos sto deset let. Skladatel byl silně inspirován formami barokní hudby, jako je preludium, fuga nebo passacaglia. Introdukce a passacaglia d moll byla původně zkomponována pro album různých soudobých německých skladatelů. Po dramatické Introdukci následuje v sólovém pedálu téma passacaglie, sled variací na stále se opakujícím basu. K nim přibývá v manuálových hlasech stále rychlejší pohyb v neměnné tónině d moll, až skladba vyvrcholí poslední variací v D dur. Karol Mossakowski působivě vystavěl passacaglii. Mohl se opřít o velice tvárný Grenzingův katedrální nástroj, který mu umožňoval plynulé přidávání rejstříků od pianissima až do bouřlivého fortissima. 

Jehan Alain byl velikou nadějí francouzské hudby 20. století. Bohužel padl v devětadvaceti letech na začátků druhé světové války. Je autorem rozsahem drobných, ale velice zvukově barevných varhanních děl. Druhá fantasie začíná lyricky a takto taky končí, ale střed se vzpíná k mohutnému vrcholu. Pozoruhodné jsou recitativní partie s orientálními názvuky. U sólisty bylo zřetelně slyšet školení i zakotvení ve francouzském hudebním světě. Vybrousil skladbu jako drahokam.

Poctou české hudbě bylo uvedení Mota ostinata Petra Ebena, třetí části jeho mohutné varhanní sonáty s názvem Nedělní hudba. Vznikla v padesátých létech minulého století a je dosud nejhranějším dílem z jeho bohatého varhanního odkazu. Moto ostinato v sonátě zastupuje scherzo a název zdůrazňuje rytmický model, který se v průběhu skladby neustále opakuje. Zde sólista rytmický prvek trochu uhladil a tím ztratil jeho ostrost a pregnanci.

Závěr koncertu tvořila rozsáhlá, 40minutová, pětivětá Pátá symfonie Mossakowského velkého předchůdce v St. Sulpice Charlese-Marii Widora. Dílo vzniklo na konci sedmdesátých let 19. století a dodnes patří k nejhranějším skladbám svého autora. Celá varhanní symfonie (název znamená rozsáhlou varhanní sonátu) ukazuje nástrojovou virtuozitu svého autora. Brilantní variace I. věty využívají jemné barvy jazýčkových rejstříků i nádhernou znělost Grenzingových principálů. Třídílná zpěvná věta druhá zazněla možná trochu svižněji a její hlavní melodická linka, hraná na rejstřík hoboj, se poněkud ztrácela v hutném doprovodu. III. věta zastupující ve skladbě scherzo svým rytmickým pulzem připomíná spíš menuet. Krásná meditativní věta čtvrtá využila nádherně znělé smykavé rejstříky. Po ní následovala brilantně zahraná Toccata, nejslavnější Widorovo dílo. Karol Mossakowski hrál s velkým nadhledem a suverénním výběrem rejstříků. Nikde nepodlehl v lyrických místech příliš romantickému pojetí a udržel celé rozsáhlé dílo v pevném rytmickém rámci a tvaru. V programu nebyly u Widora bohužel označeny věty ani jejich počet, takže poněkud dezorientované obecenstvo se pokoušelo tleskat po každé větě, i když slabě a nesměle. Při přesném znění programu s označením jednotlivých vět a jejich názvů by tento rušivý prvek patrně nenastal.

Sólista se obecenstvu odvděčil dvěma přídavky. První bohatě barevný ve francouzském stylu ústil do plena, druhý využil klasickou harmonii a jemné flétnové barvy.

Foto: Člověk a víra / Martina Řehořovás

Facebook X E-mail WhatsApp