Po jednačtyřiceti letech se plzeňští posluchači opět dočkali uvedení kantáty Bohuslava Martinů Kytice, a to opět z iniciativy Divadla Josefa Kajetána Tyla. Pro členy jeho operního souboru znamenal koncert ve čtvrtek 25. června ukončení sezóny. Více než šedesátičlenný smíšený sbor složený z operního sboru DJKT a sboru Česká píseň, spolu s třicetičlenným dětským Kajetánem, operním orchestrem, sólisty Ivanou Veberovou, Janou Pioreckou, Tomášem Kořínkem a Františkem Zahradníčkem tentokrát stanuli na jevišti Velkého divadla. Koncert řídil Jiří Štrunc.  

Předešlé plzeňské uvedení v roce 1985, které bylo zařazeno do abonentního cyklu (hrálo se opakovaně podle počtu abonentních řad), mělo v někdejším Posádkovém domě armády Peklo výrazně lepší akustické i prostorové podmínky. Ty nyní nebylo možné ve Velkém divadle zachovat, tj. umístit na jeviště dvě křídla a harmonium, jak předepisuje partitura. Pro pamětníky uvádím, že koncert, na němž tehdy vedle Kytice zazněla i Šostakovičova Symfonie č. 9, řídil Jiří Malát, sóla zpívali Lenka Kolářová, Kateřina Kachlíková (v průběhu vystřídaná Helenou Buldrovou), Břetislav Vojkůvka a Zdeněk Harvánek. Nedávno zahájenou rekonstrukcí Pekla na náměstí Karla Gotta se však Plzeňané mohou na sál někdejšího nejstaršího dělnického domu  Rakousko-Uherska znovu těšit a spolu s ním i na zajímavý repertoár.

Kytice, H. 260 vznikala od 18. 6. do 26. 9. 1937 v Paříži jako skladba určená pro Český rozhlas. Martinů ji dedikoval svému příteli Janu Zrzavému.  Rozhlasová premiéra se uskutečnila 4. května 1938 pod taktovkou Otakara Jeremiáše, tedy v době, kdy už skladatel v Čechách nepobýval.  Zhruba padesát minut trvající kompozice zaujímá zvláštní postavení nejen v kantátové tvorbě Martinů, ale i v celém meziválečném období, v němž byl našimi skladateli pěstován právě tento žánr. Zjednodušeně lze tvrdit, že Kytice a Janáčkova Glagolská mše jsou z této produkce jediné vokálně-instrumentální skladby, které přežily svoji dobu a staly se trvalou součástí repertoáru nejenom u nás, ale i v zahraničí. Z ostatních děl Martinů z tohoto období uveďme oslavnou Českou rapsódii (1918), inspirovanou vlasteneckým nadšením po vzniku nové republiky (mladý skladatel v ní  jako hlavní téma využil melodii svatováclavského chorálu). Nemůžeme opomenout ani kantátu Svatební košile, H. 214/ A původně zamýšlenou jako jednu z částí zpívaného baletu Špalíček, H. 214  (1930‒31, 1940). 

Kantáta Kytice má dvě části. První je tvořena dvojicemi instrumentálních a vokálně-instrumentálních čísel: Po Předehře instrumentálních čísel Sestra travička, po orchestrální Selance Kravarky, po Intradě balada Milá nad rodinu. Druhá část je tvořena pouze dvěma uzavřenými čísly – Koledou a rozsáhlejší reflexivně pojatou baladou Člověk a smrt. Vícevětá kantáta tak není komponována na jednotný text, jistou jednotu však představuje jeho folklorní původ zajišťující prostotu a jednoduchost. Martinů zde použil texty ze dvou klasických písňových sbírek, jejichž exempláře, stále vozil s sebou. Písně z Čech čerpal z finální podoby Erbenovy sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1862‒64), moravské z konečného vydání monumentální Sušilovy sbírky Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými (1860).     

Vzhledem k tomu, že předlohou Kytice se stalylyricko-epické balady, lze tuto kompozici nazvat kantátou epickou.  Jistý dějový nástin je však přítomen i v Kravarkách a koledě První hřích a pokuta s incipitem Šel jest Pán Bůh šel do ráje ze sbírky Erbena. Jednoduchým syžetem balady Sestra travička s incipitem Ulianka, čistá panna je bratrovražda a její potrestání (Sušil), druhá Milá nad rodinu s incipitem Seděl jeden vězeň je  variantou balady Za Turka provdaná a jako taková je  odrazem neblahých tureckých vpádů na Moravu (Sušil). Časově plnou třetinu kantáty zabírá část Člověk a smrt, v Sušilově sbírceuvedená pouze pod názvem Smrt, začínající slovy Byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk. Tato folklorní látka je odrazem archetypálního tématu, který byl mnohokrát zpracován i literárně. Vzpomeňme jen holandský renesanční traktát Elckerlijc (15. stol), později známý spíše v anglickém zpracování jako Everyman či Hofmannsthalovu hru Jedermann, s níž nejlepší rakouští herci zahajují salcburský festival. Podobně jako Jedermann (Kdokoliv) i prostý „člověk“ ze Sušilovy sbírky se snaží smlouvat se smrtí nabízením peněz, ale na rozdíl od Hofmannsthalova boháče poukazuje na nedokončenou práci a nezaopatřenou rodinu. Jak v baladách, tak v této závěrečné části sólisté důsledně nepředstavují jednající postavy, přímá řeč tudíž není určena stejným hlasům.  Mnohdy ji dokonce obstarává sbor, který se o jednotlivé části textu dělí se sólisty. V části Člověk a smrt Martinů dokonce použil responsoriální techniku, když nechává sboru opakovat sólistův předzpěv „Oblilíčko moje, jak je ono pěkné“.  Nicméně v kombinaci sóla se sborem sólista neztrácí vedoucí úlohu. K úplnému sjednocení sól se sborem dochází až v závěrečném tutti, vyjadřujícím v souladu s lidovými morytáty morální ponaučení. 

Tematický materiál je v kantátě Martinů jak původu vokálního, a to s bohatým využitím modality, tak instrumentálního. Základem zůstává text, kterému se podřizuje forma, další tematický materiál, jež sborové partie neobsahují, však přináší orchestr. Tomu pak v úvodu a mezihrách náleží charakteristika prostředí a jeho obsahové ladění. Úvodní a závěrečná žánrová charakteristika je evidentní např. v části   Milá nad rodinu. 

Zatímco ze strany interpretů se ve čtvrtek jednalo o mimořádně pečlivě nastudování, jeho propagace bohužel selhaly. Na Facebooku sice obíhala tato krátká reklama: Chlapec v tričku přináší své vyvolené růži a jako omluvu za své zpoždění ji zve na koncert s hudbou Bohuslava Martinů. Bude to jistě pěkné, říká, prý se to málo dává. Jak to může být pěkné, když se to nehraje? Oponuje dívka. Nakonec svolí a oba usedají do vypolstrovaných sedadel Velkého divadla. Řada starších diváků však spíše než Facebook sleduje divadelní plakáty v předprodejní pokladně. Mnozí mají rovněž problémy se zrakem. Na měsíčním divadelním plakátě se název kompozice a její skladatel, obojí vysázené petitem, téměř nepovšimnuty   bohužel krčili vedle jiných, tučně zvýrazněných titulů.  Zklamal také doprovodný tištěný program, v němž mohly být uvedeny alespoň zpívané texty, na informačních tabulích nebyl vyvěšen seznam interpretů, sbormistrů, koncertních mistrů, marně jsem se vyptávala po dramaturgickém úvodu.  Nevěřím, že příčinou menší návštěvnosti (druhý balkón zel téměř prázdnotou) bylo jen enormně teplé počasí, v němž všichni interpreti předváděli doslova heroické výkony. S nostalgií vzpomínám na publicitu, jaké se dostalo uvedení Kytice na festivalu Pražské jaro v roce 2010.  Nakonec více než vedení divadla a jeho servis kvality díla Bohuslava Martinů a úroveň jeho provedení ocenili posluchači, kteří interprety obdařili mimořádným dlouhotrvajícím potleskem.  

Dirigent Jiří Štrunc, který řídil početný aparát pevnou rukou, zbytečně neexperimentoval, ale v tempech a dynamice se držel zlatého fondu, jenž představuje první Ančerlova gramofonová nahrávka z roku 1955. Je paradoxní, že sám skladatel ji slyšel poprvé právě touto cestou ve švýcarském Schönenbergu. Byť se z provozních důvodů muselo na jevišti divadla druhé křídlo nahradit pianinem a eliminovat harmonium, na zvuku to v divadle tolik neutrpělo. Oba klavíristé, dlouholetí korepetitoři opery – profesor plzeňské konzervatoře Maxim Averkijev a Martin Marek (v programu opět neuvedení) se spolehlivě zapojili do orchestrálního zvuku. V Selance potěšil vřelý, kultivovaný zvuk smyčců, v baladách nádherně přednesená sóla anglického rohu, v ostatních nástrojových skupinách, včetně bohatě zastoupené sekce bicích, pak dobře zvládnutá rytmicky komplikovaná místa.   

Velký obdiv patří výkonu přítomných pěveckých sborů, a to jak smíšeného, tak dětského, jehož naturální barva vytvořila k předešlému působivý kontrast.  Výkon všech tří těles byl výsledkem dobré přípravy a spolupráce sbormistrů Ondřeje Kunovského (sbor DJKT), Vojtěcha Jouzy (Česká píseň). Anny Marie Lahodové a Zuzany Kuncové (Kajetán). 

Charakteru skladby odpovídal i výběr sólistů, kteří v kantátách Martinů musí svůj hlasový potenciál uklidnit a udržet v jistých mezích jakési prosté jednoduchosti. Všichni pěvci si byli tohoto požadavku vědomi a svými hlasy se na tuto notu dokonale naladili. S působivou syrovostí přednesla své krátké sólo „Střelila ho smrti, střelou přeukrutnou“ mezzosopranistka Jana Piorecká, spolu s ní byla v halekačkách dobře sladěná Ivana Veberová, jejíž ostřeji znějící soprán v baladě o Uliance dobře konvenoval jejímu odhodlání sprovodit ze světa vlastního bratra   a posléze unést pocit viny.  Svůj přirozený moravský témbr uplatnil Tomáš Kořínek, existenciální úzkost, lítost nad nedokončenou prací, ale i konečné smíření s Boží vůlí   při setkání se smrtí citlivě a jasnou dikcí tlumočil František Zahradníček.  Plzeňské divadlo by mělo rozhodně popřemýšlet o repríze, je škoda tímto mimořádným dílem nepotěšit další posluchače, ať již v Plzni, či jiných městech.

foto ilustrační / archiv KlasikaPlus.cz a interpretů

Facebook X E-mail WhatsApp