Miriam Hontana je mladá španělská houslistka, která 24. července vystoupí poprvé v Praze se svým souborem OBNI (Objeto Barroco No Identificado) v rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby. Soubor OBNI založila z vlastní iniciativy v roce 2021, v roce 2023 vydali album se skladbami Johanna Sebastiana Bacha a Antonia Vivaldiho a doposud už vystoupili ve více než třiceti zemích světa. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz naznačuje, jaká je Hontana všestranná osobnost – kromě staré hudby se věnuje i jazzu a zajímá se i o psychologii.

Čím si vás získala stará hudba?

Pro mě je nejdůležitější ten pocit svobody. Nemyslím tím svobodu dělat cokoliv se vám zlíbí, ale na staré hudbě se mi líbí, že ji každý hudebník vnímá a interpretuje odlišně.

Co vás ke staré hudbě přivedlo? Přišel nějaký konkrétní moment, který vás přiměl věnovat se prioritně staré hudbě?

Nevzpomínám si na žádný konkrétní okamžik, kdy bych si řekla: „Teď se chci věnovat staré hudbě.“ Když jsem ale studovala na vysoké škole, měli jsme v rámci studia hrát Bachovy skladby pro sólové housle. To byl vlastně první rozsáhlejší houslový repertoár, se kterým jsme se setkali. Začala jsem hledat jiné způsoby interpretace barokní hudby a poslouchala jsem mnoho houslistů, kteří se jí věnovali. Myslím, že právě tehdy jsem se do staré hudby zamilovala. 

Jaké mohou být obtíže hry na historické nástroje ve srovnání s hrou na moderní housle?

Především hrajeme na struny z ovčího střeva. Je to živý materiál, takže i způsob, jakým vedete smyčec po struně, je jiný než u moderních houslí. Nástroj reaguje odlišně v chladu a v teple, v suchu a ve vlhku – pokaždé musíte pracovat se smyčcem trochu jinak.

Další věcí je ladění. Historické nástroje se rozlaďují mnohem rychleji než moderní. Existují také různé způsoby hry. Ať už hrajete francouzský, italský nebo španělský repertoár, jsou zde typické aspekty interpretace jednotlivých stylů na historické nástroje.

Budete na koncertě v rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby hrát na historické housle?

Ano. Moje housle samy o sobě nejsou nijak staré, ale jsou postavené jako barokní nástroj a mají struny z ovčího střeva.

Přiblížíte nám, jak vznikl OBNI ansámbl?

Když jsem dokončila studium na Královské konzervatoři v Madridu, začala jsem hrát s mnoha ansámbly a potkala spoustu úžasných hudebníků ze Španělska i dalších evropských zemí, kteří se věnují staré hudbě. Hraní s nimi mě nesmírně bavilo a hodně jsem se od nich naučila. Po čase jsem ale začala cítit potřebu vytvořit něco vlastního. Chtěla jsem založit vlastní soubor společně s přáteli a hudebníky, kterých si opravdu vážím, a hrát hudbu, která je mi blízká. Je to pro mě velmi osobní projekt – možnost sdílet vlastní hudební představy a svůj pohled na interpretaci. Tak vznikl ansámbl OBNI. Nahráli jsme první album, dál spolu koncertujeme a moc nás to baví. 

To je krásný příběh. Takže jste přátelé?

Ano. Někdy se nejdřív s někým spřátelím a až potom spolu začneme hrát. Jindy to ale funguje opačně. Můžete být s někým přátelé, ale nemusí mezi vámi vzniknout hudební souznění. A naopak můžete najít člověka, se kterým si po hudební stránce skvěle rozumíte, i když jste předtím přátelé nebyli. Lidé, kteří hrají v OBNI, jsou moji hudební kolegové. A postupně se z nich stali i moji přátelé. Myslím, že právě proto nás hraní spolu tolik baví. 

Co je pro vás nejtěžší na vedení nebo dirigování ansámblu, který tvoří vaši přátelé?

Nejtěžší je pro mě všechno zorganizovat. Nejde jen o samotné hraní a vedení zkoušek. Musím naplánovat termíny, zařídit dopravu pro všechny, kteří nebydlí v Madridu, rezervovat hotely a promyslet, kolik času věnujeme jednotlivým skladbám, kdy si uděláme přestávku a podobně. Nejsem tedy jen hudebnice, jsem současně producentka, manažerka, organizátorka…

A co je pro vás nejtěžší po hudební stránce na vedení ansámblu?

Myslím, že je to práce, kterou dělám doma ještě před zkouškou. Pročítám si partitury a přemýšlím, jak bych chtěla, aby skladby zněly. Uvažuju o tom, co bych hudbou chtěla vyjádřit a jakou atmosféru nebo pocity předat. Když mám jasnější představu, zapisuju si své poznámky a na zkoušce už potom vím poměrně dobře, jak bych to chtěla. Pak začneme hrát a někdy zjistíme, že to nefunguje tak, jak jsem si představovala, takže musíme hledat jinou cestu. Ta prvotní a nejintenzivnější práce ale probíhá doma. Nevím, jestli je to zrovna nejtěžší část, ale rozhodně je to práce, kterou mám moc ráda.

Můžete stručně přiblížit, jak vaše zkoušky probíhají?

Nejprve si skladby jednoduše přečteme. Mám ráda, když je zahrajeme poprvé bez jakéhokoli předchozího vysvětlování. Prostě si je jednou projdeme a uvidíme, co z toho vznikne. Ten okamžik mám moc ráda – někdy je to trochu chaos, jindy je to skvělé. Teprve potom začnu navrhovat různé věci: že bychom mohli někde hrát tišeji, změnit frázi nebo zkusit jiný charakter. Na konci zkoušky si pak zahrajeme celou skladbu znovu v kuse, bez dalších poznámek, jako malou generální zkoušku. Je to vlastně takový koncert před koncertem.

Mýty a legendy je letošní hlavní téma festivalu Letní slavnosti staré hudby. Jaký je váš vztah k mystice? Co to pro vás v hudbě znamená?

Pro mě je hudba s mystikou velmi úzce spojená. Hudba je něco tajemného – nemůžeme se jí dotknout, ale ona se může dotknout nás. Je to zvláštní. Posloucháte hudbu, prožíváte různé emoce, ale hudba sama neexistuje jako hmotná věc. Začne, zazní a pak zmizí. Když namalujete obraz, obraz zůstane. Když ale zahrajete hudbu, po jejím doznění už není nikde přítomná. Právě v tom pro mě spočívá její mystický rozměr. Připomíná mi, jak důležité je být plně přítomný v daném okamžiku. A co se týče letošního tématu festivalu, mám radost z programu, který budeme v Praze hrát. Zazní Tartiniho Ďáblův trylek. Podle legendy Tartini sonátu napsal poté, co se mu zdálo, že mu ve snu hrál na housle samotný ďábel. Je to nesmírně obtížná skladba, takže opravdu působí dojmem, jako by ji hrál ďábel. 

Kdy jste se do hudby zamilovala? Vzpomínáte si na ten moment?

Když jsem byla malá, máma často hrávala na klavír. Já jsem začínala na viole, ne na houslích. Máma mi prostě dala violu do ruky a řekla: „Budeš hrát na violu.“ A já na to jen odpověděla: „Dobře.“ Občas jsem s ní hrávala i na klavír. Myslím, že právě ona mi předala lásku k hudbě – k viole, k houslím i ke klasické hudbě vůbec. 

Je vaše maminka profesionální hudebnice?

Ne, klavír studovala deset let, ale potom s profesionální dráhou nepokračovala. Dnes hraje doma pro radost a hraje opravdu velmi krásně.

Podporovala vás maminka na vaší hudební cestě?

Ano, vždycky. Nikdy po mně nechtěla, abych se hudbě věnovala profesionálně, ale vždy mě podporovala ve všem, co jsem chtěla dělat. Má hudbu moc ráda a chodí na každý koncert, na který může. Do Prahy asi nepřijede, ale ve Španělsku bývá na mých koncertech často.

Je to daleko, tomu rozumím. Bude to vaše první návštěva Prahy?

V Praze už jsem jednou hrála, ale tehdy jen jako členka velkého orchestru. Tentokrát to bude poprvé, kdy zde vystoupím jako sólistka se svým vlastním ansámblem. 

Vaše debutové CD s OBNI ansámblem obsahuje skladby od Bacha a Vivaldiho. Je nutné přistupovat k těmto dvěma skladatelům v interpretaci odlišně?

Vivaldi byl mimořádný houslista. Myslím, že ze všech skladatelů, kteří psali pro housle, je mým nejoblíbenějším. Nevím, jestli je mým nejoblíbenějším skladatelem vůbec, ale mezi houslovými skladateli rozhodně ano. Je neuvěřitelně rozmanitý. Myslím, že každý se při hraní Vivaldiho cítí dobře. Napsal obrovské množství houslových koncertů a každý z nich má jinou náladu. Můžete je interpretovat velmi svobodně a všechny ty různé nálady v nich přirozeně fungují. 

S Bachem je to jiné. Je to, jako byste stavěli budovu – všechno musí být přesně na svém místě. Jeho hudba je dokonale vystavěná. K Bachovi musíte přistupovat s čistou hlavou, bez předem vytvořených představ. Stačí vnímat způsob, jakým přemýšlel, jak komponoval a jak budoval hudební strukturu. Je to dokonalá harmonie, ve které se můžete pohybovat a hledat vlastní cestu. Když hraju Bacha, cítím se svobodně, ale zároveň mám pocit, že všechno už v té hudbě existuje a je přesně tam, kde má být. U Vivaldiho musíte do interpretace vložit mnohem víc sami ze sebe. U Bacha už všechno je. 

Je možné říct, že Bachova hudba je mystičtější než Vivaldiho?

Možná ano. Fascinuje mě, jak dokonale dokázal psát.

Váš koncert na Letních slavnostech staré hudby se jmenuje Violino Virtuoso. Jaký je váš názor na virtuozitu v hudbě?

Mám moc ráda období italského baroka, kdy skladatelé začali psát virtuózní sonáty. Byl to způsob, jak objevovat všechny možnosti houslí – jejich barvy, technické možnosti i výrazové prostředky. To mě nesmírně baví. Tento program je pro mě příležitostí ukázat, kolik barev a možností se skrývá v tak malém nástroji, jakým jsou housle. Italští barokní skladatelé byli většinou sami houslisté a hodně experimentovali s ornamentikou i improvizací. A právě improvizace je jednou z věcí, které na barokní hudbě miluju nejvíc. Tento program je vlastně oslavou svobody a všech barev, které mohou housle nabídnout. 

Jakým způsobem na koncertech obvykle improvizujete? Jedná se pouze o ornamentiku, nebo improvizujete i jiným způsobem?

Improvizujeme různými způsoby. S kolegy spolu hrajeme už několik let, takže se navzájem velmi dobře známe. Často se stane, že někdo z nás začne spontánně něco hrát, ostatní ho poslouchají a přidají se. Pak se iniciativy ujme někdo další a my reagujeme na něj. Právě tento druh improvizace máme na koncertech nejraději, protože díky němu je každé vystoupení živé, svobodné a neopakovatelné. Druhou rovinou je samotná barokní tradice. Hudebníci tehdy běžně improvizovali a zdobili melodické linky ornamentikou. Netvrdím, že je to něco, co nutně musíte dělat, ale je to velmi typické. Z jediné jednoduché melodie můžete pomocí ornamentů vytvořit něco úplně nového.

Také jsem o vás našla informaci, že studujete psychologii. Je to pravda?

Začala jsem s tím, ale když přibylo více koncertů a pracovních povinností, bylo čím dál těžší skloubit všechno dohromady. Nakonec jsem psychologii studovala jen dva roky. Mám ale mnoho přátel, kteří se psychologii profesionálně věnují. 

Plánujete se k tomu někdy vrátit?

Nevím. Psychologii mám moc ráda, hodně jsem se při studiu naučila a návrat k ní je rozhodně jedna z věcí, které bych ve svém životě jednou chtěla uskutečnit. Jenže život bývá složitý a člověk musí zvládat spoustu věcí, takže opravdu nevím. 

Můžete prozradit, proč jste se rozhodla věnovat studiu psychologie?

Protože mě fascinuje, jak stále málo toho o lidském mozku víme. Je to pro mě něco téměř mystického. O mozku známe jen malý zlomek a mnoho věcí si zatím můžeme jen domýšlet. Existuje spousta oblastí fungování lidské mysli, chování i způsobu uvažování, kterým dosud nerozumíme. Právě možnost tyto věci postupně objevovat mě na psychologii nesmírně přitahuje. 

Je tam podle vašeho názoru i nějaké spojení s hudbou?

Ano, určitě. Myslím, že psychologie lidem pomáhá lépe poznat sebe sama a žít ve větším vnitřním klidu. A myslím si, že hudba dokáže totéž. Skrze poslech i hraní hudby člověk poznává sám sebe a může díky tomu najít větší vnitřní pokoj. 

Co je vaše největší inspirace v hudbě (nebo obecně)?

To je těžká otázka. Poslouchám mnoho hudebních stylů. Mám moc ráda jazz a je to oblast, které bych se jednou chtěla věnovat mnohem víc – nejen ho poslouchat, ale také ho studovat a hrát, podobně jako bych se jednou ráda vrátila ke studiu psychologie. Jako houslistku mě samozřejmě inspirují i jiní houslisté, především barokní, například Amandine Beyer nebo Enrico Onofri.

Jazz nemůžete hrát na historické housle, nebo ano?

Proč ne? Myslím, že nejdůležitější je osvojit si hudební jazyk daného stylu. Je to podobné jako učit se cizí jazyk. Samotný nástroj podle mě není rozhodující – můžete hrát na jakýkoli nástroj, pokud mluvíte správným hudebním jazykem. 

Poslední otázka je trochu osobní. Co vám v životě dělá největší radost, když pominu housle a psychologii? Jak relaxujete?

Miluju přírodu, procházky a turistiku. Ráda si čtu, dívám se na dobré filmy a hraju deskové hry s přáteli. Hodně cvičím pilates. Nejraději ale trávím čas se svými nejbližšími – s rodinou a přáteli. Když jedu na dovolenou, ráda si od houslí úplně odpočinu. Často jezdíme na sever Španělska, kde je nádherná zelená krajina. Chodíme na pláž, na túry do hor a hudební nástroje necháváme doma.

***

Miriam Hontana studovala hru na housle u Sergeje Fatkulina, Any Maríe Valderramy a Luise del Valle a později se zaměřila na interpretaci staré hudby pod vedením Oliviera Fourése a Hira Kurosakiho. Vystupovala v prestižních koncertních síních, jako je Konzerthaus v Berlíně, Konzerthaus ve Vídni, Brucknerhaus v Linci a Auditorio Nacional de Música v Madridu.

Foto: archiv Letních slavností staré hudby, Facebook Miriam Hontany, miriamhontana.com

Facebook X E-mail WhatsApp