Hudební festival Znojmo letos vyvrcholí slavnostním galakoncertem, který posluchače přenese do světa korunovací, panovnických dvorů a ceremoniální hudby. V podání Silentium! ensemble pod uměleckým vedením Andrease Scholla 29. července zazní program inspirovaný velkou evropskou tradicí slavnostní hudby. Scholl se tentokrát nepředstaví ve své obvyklé roli kontratenoristy, ale poprvé ve Znojmě vystoupí jako dirigent. U této příležitosti poskytl rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

V rozhovorech, které jsem vedl s kontratenoristy, každý z nich zmínil právě vás – jako svého druhu duchovního otce současného kontratenorového oboru. Těší vás to?

Sám sebe vnímám jako součást dlouhé tradice kontratenoristů, která nevznikla se mnou. Její skutečný novodobý průkopník byl Alfred Deller, to on znovu přivedl kontratenor na koncertní pódia. Po něm přišel James Bowman, Michael Chance a teprve potom generace, do níž patřím i já. V pedagogice i v umění obecně existuje určitá posloupnost. Nikdo nevytváří něco zcela nového. Každá generace navazuje na předchozí, učí se od svých učitelů a předává zkušenosti dál. Tak tomu bylo vždy. Moje generace měla navíc jednu velkou výhodu – přišel internet. Najednou bylo mnohem snazší slyšet různé interprety, sdílet zkušenosti a inspirovat se navzájem.

Pokud se dnes mladí kontratenoristé dívají na mou práci jako na určitý vzor, samozřejmě mě to těší. Ne snad proto, že bych chtěl být nějakou autoritou, ale pokud je oslovuje můj přístup k práci nebo způsob, jakým přemýšlím o interpretaci barokní hudby, a nacházejí v něm inspiraci pro vlastní cestu, mám z toho upřímnou radost.

Váš profesionální debut se uskutečnil 24. ledna 1993, kdy jste jako pětadvacetiletý nečekaně zastoupil svého učitele Reného Jacobse, který onemocněl, na koncertě v pařížském Théâtre Grévin. Jak na tento okamžik vzpomínáte?

Především to nebylo moje první profesionální vystoupení. Už předtím jsem zpíval například v Bachových Janových pašijích a měl za sebou několik nahrávek se Schola Cantorum Basiliensis. Byl to však můj vůbec první samostatný recitál a to je něco úplně jiného: Při oratoriu jste součástí většího celku, zatímco na recitálu stojíte na pódiu hodinu a půl úplně sám. Publikum naslouchá jen vašemu hlasu, vaší interpretaci a tomu, co chcete hudbou sdělit. Je to mnohem osobnější situace, při níž jste zranitelnější.

V hledišti tehdy seděla řada přátel Reného Jacobse i nejvýznamnější francouzští pořadatelé a ředitelé festivalů. Ten večer mi otevřel mnoho dveří a přinesl další pozvání ke koncertům. Byl to okamžik, který mou kariéru výrazně nasměroval.

Kam se od té doby posunul kontratenorový obor?

Když se ohlédnu zpět, tehdy bylo v celé Evropě sotva pět nebo deset profesionálních kontratenoristů. Dnes je situace úplně jiná. Obor neuvěřitelně rozkvetl a mezi mladými kontratenoristy ve věku pětadvaceti až pětatřiceti let je mnoho mimořádných talentů. Dokážou věci, které byly před třiceti lety téměř nepředstavitelné. Je fascinující sledovat, jak se tento hlasový obor vyvinul.

Můžete být trochu konkrétnější?

Uvědomme si, že interpretace je vždy otázkou osobní volby. Nikdy mi nebylo příliš blízké ostré rozdělování mezi kontratenoristy a kastráty ani určitá posedlost technickou stránkou kastrátského zpěvu a jeho koloraturami. To je samozřejmě jedna součást této tradice, ale zdaleka ne jediná. Především bychom neměli zapomínat, že interpret je nositelem sdělení a že hudba není sportovní disciplína, ale způsob komunikace.

Když poslouchám například Franca Fagioliho, neobdivuji pouze jeho ohromující koloratury, pianissima nebo ornamentiku. Vnímám především vážného umělce, který přemýšlí o svých rolích a o tom, co chce publiku předat. Technická brilance sama o sobě nestačí.

Dnes do hry vstupují také sociální sítě a s nimi spojená nutnost sebepropagace…

Můžeme si o tom myslet cokoli, ale nelze to ignorovat. Já už nesoutěžím s třicetiletými kontratenoristy, takže se na tuto situaci mohu dívat s určitým odstupem. Pro mladou generaci je to však součást profesního života. Nicméně mi připadá, že dnešní publikum od kontratenoristů často očekává stále větší a větší virtuozitu, podobně jako u tenoristů je posedlé vysokými „c“, což jim zpravidla přináší nejvíce pozornosti a nejvíce reakcí na sociálních sítích. Jsem velkým obdivovatelem Jakuba Józefa Orlińského i Maayana Lichta. Oba jsou mimořádní umělci. Občas sleduji jejich příspěvky na sociálních sítích, ale za jejich popularitou nevidím jen marketing. Jsou to seriózní hudebníci s jasnou uměleckou vizí, nicméně zároveň mistrně ovládají sociální sítě. 

V tom ale spočívá i jisté nebezpečí, průměrný kontratenorista s dobrým obrazem na sociálních sítích může dosáhnout značného úspěchu…

Určité nebezpečí samozřejmě spočívá v tom, že se sebepropagace může stát cílem sama o sobě. Pokud si však člověk zachová vědomí, že je především hudebníkem a prostředníkem mezi dílem a publikem, nevidím problém v tom, jakou formu prezentace zvolí. Klidně na pódiu vystupujte s tílku nebo třeba dámských šatech – koneckonců, určitá míra okázalosti k tomuto repertoáru vždy patřila. Víme přece, že také kastráti byli ve své době hvězdami, které dokázaly publikum ohromovat nejen hudbou, ale i vlastní osobností. Podstatné je, aby za tím stále stála osobnost, která slouží hudbě a rozumí jejímu obsahu. 

Ještě by mě zajímalo, kam se podle vás obor vyvinul po technické stránce.

Došlo k výrazné proměně. Dnes do oboru vstupují nejen kontratenoristé v tradičním smyslu, ale také sopranisté a mezzosopranisté. Hranice hlasových kategorií jsou mnohem otevřenější než dříve. Není pochyb o tom, že právě barokní opera z příchodu nové generace mužských mezzosopranistů a sopranistů nesmírně těží. Ještě na počátku tohoto století byly takové hlasy – až na několik výjimečných případů – téměř neznámé. O to větší radost přináší poslech mužského hlasu, který dokáže bez jakýchkoli kompromisů zazpívat mimořádně virtuózní role psané pro sopránové kastráty.

Jako pedagog bych však dodal, že opera představuje pro hlas i pro samotného pěvce mimořádnou zátěž. Vždy proto doporučuji vyvažovat operní angažmá dostatečným odpočinkem a věnovat se také písňovému repertoáru, který hlas rozvíjí jiným, šetrnějším způsobem.

Za ta léta bylo o vašem hlasu řečeno a napsáno mnohé, jak ho ale vnímáte vy? Jak byste ho popsal?

Kdybych měl svůj hlas popsat, nevyzdvihnul bych ani barvu, ani rozsah. Nejdůležitější vlastností každého hlasu je podle mě jedinečnost. V ideálním případě by měl být stejně nezaměnitelný jako otisk prstu. Když posloucháte nahrávku, neměli byste potřebovat půl hodiny, abyste poznali, kdo zpívá.

Američtí kontratenoristé tradičně mívají výraznější vibrato a plnější, sytější zvuk. Můj hlas byl vždy průzračnější a možná postrádal určitou hřejivost. V tomto ohledu jsem se cítil bližší anglické kontratenorové tradici. Sám nepoužívám výrazné vibrato, ale rozhodně nejsem jeho odpůrcem. Je to jen jedna z možností hlasového projevu. Po technické stránce jsem vždy vycházel z jednoduchého principu: dosáhnout co největšího zvuku s co nejmenším úsilím. Energii by člověk neměl vkládat do těla, ale do samotného tónu. Hlas, mysl i tělo musí spolupracovat a sloužit jedinému cíli – sdělení, které skladatel kdysi vložil do své hudby. Nikdy jsem neusiloval o to, abych publikum ohromoval jen krásou svého hlasu. Mým prvním úkolem je sloužit skladbě a skladateli. Interpret není středem pozornosti; je prostředníkem mezi dílem a posluchačem.

Když jsme byli studenti, kontratenor byl ještě poměrně vzácný hlas. Už samotný jeho zvuk působil na publikum jakoby exoticky. Často stačilo, aby byl hlas krásný, a posluchači byli nadšeni, protože slyšeli něco neobvyklého. Dnes jsme už někde jinde…

Často se v souvislosti s vaším hlasem zmiňuje jakýsi meditativní klid. Vnímáte ho také?

Meditativní rozměr existuje jak v duchovní, tak v čistě světské hudbě. Pokud má hlas plnit tuto funkci, například ve Vivaldiho Stabat mater, kde se hudba soustředí na rozjímání nad smrtí Krista a bolestí Panny Marie, pak je tento aspekt zcela přirozený. Obecně ale platí, že samotná meditativnost nestačí. Když zpívám italské kantáty Georga Friedricha Händela, nestačí pouze klidný, kontemplativní přístup.

Dnes se už sám nevnímám jako velký koloraturní pěvec. Sice jsem kdysi ve Znojmě zpíval Julia Caesara, ale dnes s klidem přiznávám, že mladší generace zvládá rychlé koloratury lépe než já a že umí dosáhnout vyššího tónu nežli já. I proto se soustředím spíše na jiné roviny hudby – na význam, strukturu a sdělení, které stojí za tóny.

Jaké nejdůležitější poselství vám předali vaši učitelé?

Můj učitel Richard Levitt mě velmi brzy naučil jednu důležitou věc. Říkal mi: Krásný tón není cíl, ale nástroj. Jednou mě upozornil, že zpívám text o strašlivé události, a přesto vytvářím dokonale krásný zvuk. „Podívej se na slova,“ řekl mi. „Nemůžeš zpívat o něčem tak tragickém a znít přitom jen krásně.“ Tuhle lekci jsem si odnesl už ve svých dvaceti letech a od té doby si stále víc uvědomuji, nekonečnost poznání. Jak s oblibou říká moje žena: „Za každým poznáním se skrývá poznání hlubší.“

A jaké poselství se dnes snažíte předat svým žákům a žákyním?

V pedagogice se přirozeně opírám o tradici svých učitelů, tedy těch, kteří mi sami pomohli najít vlastní hudební identitu. Byl to právě Richard Levitt, u něhož jsem studoval až do jeho smrti, a samozřejmě René Jacobs. Richard měl mimořádnou schopnost vysvětlit i velmi složité procesy a anatomické souvislosti v jediné větě. Právě v tom vidím i svůj ideál výuky – schopnost zjednodušit složité, aniž by se ztratila podstata.

Když učíte zpěv začátečníky, můžete k tomu přistupovat dvěma způsoby. První je čistě mechanický: pracujete s tělem jako s nástrojem, který je třeba regulovat, nastavovat a opravovat, abyste dosáhli lepšího zvuku. Takový přístup mi ale není blízký.

V pěvecké technice existuje několik základních anatomických principů, které je třeba pochopit ještě před samotným zpěvem: správný postoj, umístění čelisti, volná ramena a tak dále.  Jako pedagog musím mít samozřejmě solidní znalosti anatomie, ale nejdůležitější úkol je jinde: své studenty se snažím vést k tomu, aby dokázali rozpoznat krásu, která vzniká v okamžiku správného a přirozeného zvuku. A právě k tomuto zvuku se pak vracíme. Postupně se stává součástí svalové paměti – a do ní se ukládají i všechny související fyziologické procesy. Na pódiu už žádný zpěvák nemůže přemýšlet o ramenou, čelisti nebo jednotlivých svalech. Všechno musí být automatizované, zakořeněné v těle jako přirozený reflex.

Zjednodušování je přitom zásadní pedagogický princip. Studentům často říkám: nesnažte se hledat nové triky, ale spíše se ptejte, jaký další nástroj můžete použit. A ještě důležitější otázka zní: Co vlastně nepotřebuji? Často totiž zjistíme, že k větší svobodě vede spíš to, když se něčeho dokážeme zbavit, než když si přidáme něco dalšího.

Zároveň ale věřím, že klíčovou roli hraje osobnost zpěváka. Zpívat je ve své podstatě snadné – ale být zpěvákem je nesmírně obtížné. Jakmile se člověk naučí techniku, stane se zpěv podobným jízdě na kole. Skutečnou výzvou je psychika, schopnost obstát v extrémně konkurenčním prostředí. Proto je důležité, aby pedagog pomáhal studentům klást si správné otázky a orientovat se nejen v technice, ale i v mentální stránce profese. Technika a interpretace nejsou oddělené světy – jedno neustále ovlivňuje druhé.

Ve Znojmě letos vystoupíte jako dirigent. Jak tuto novou roli vnímáte?

Když jsem pracoval s některými dirigenty, ne vždy jsem s jejich přístupem souhlasil. V interpretaci totiž neexistuje jediná pravda. Hudba je spíše prostor pro hledání, pro určitý druh výzkumu – a pokud k němu člověk přistupuje poctivě a s otevřeností, může v něm objevit mnoho různých podob téhož díla. Jako dirigent pak přebíráte jinou odpovědnost. Můžete tvarovat hudbu podle vlastní představy, podle toho, jak ji slyšíte a jak ji chcete sdělit. Je to možnost aktivně formovat zvukový obraz. A právě v tom je ta role fascinující.

Jaký program se Silentium! ensemble připravujete?

Máme připraven fantastický program – slavnostní, ceremoniální hudba spojená s korunovacemi anglických králů. Zazní Händelův hymnus Kněz Sádok a také Zelenkovo velké Te Deum. Vše je postaveno na hudbě, která nese rituální a slavnostní rozměr. Z technického hlediska jde samozřejmě o přesnost a souhru, ale já mám rád, když se hudba propojí s obrazy. Sbor i orchestr se podle mě musí stát jakýmisi „instrumentálními herci“.

Händel je v tomto ohledu mistr dramaturgie – dokáže vytvářet okamžiky šoku, monumentální výrazy, které mají téměř fyzickou sílu. Korunovace anglického krále se v jeho hudbě často staví do kontrastu například s biblickým pomazáním Šalomouna. V době vzniku těchto děl navíc existovaly historické interpretace, které tyto události spojovaly s představou „vyvoleného národa“ a ztracených kmenů Izraele. Sboru i sólistům se snažím tyto příběhy zprostředkovat tak, aby hudbu interpretovali s vědomím jejího původního dramatického a symbolického kontextu, tedy jako v době, kdy její posluchači skutečně věřili v ideu vyvoleného národa.  Při práci s nimi někdy doslova „tančím“ před orchestrem – snažím se je motivovat, vtáhnout do energie hudby. Některé z těchto hudebníků už znám z dřívějška, takže to není setkání cizích lidí, ale spíše společné muzicírování s přáteli.

V České republice vystupujete poměrně často. Je to vědomá volba, nebo spíše náhoda?

Moje první vystoupení ve vaší zemi se uskutečnilo díky Václavu Luksovi a souboru Collegium 1704. Poté jsem začal spolupracovat s Romanem Válkem a jeho Czech Ensemble Baroque. Tehdy jsme společně uvedli Händelova Saula a já si tento soubor postupně zamiloval. Od té doby jsme spolu realizovali celou řadu projektů a Roman mě dokonce pozval, abych jeho ansámbl dirigoval na dvou koncertech s Bachovými kantátami v Brně.

Domnívám se, že největší radostí, jakou může hudebník zažít, je tvořit hudbu s přáteli. Když všichni sdílejí stejný cíl, vzniká něco, co přesahuje samotný hudební výkon. S manželkou velmi rádi pracujeme v České republice. Říká, že zdejší soubory postrádají jistou dávku cynismu, s níž se setkává jinde – ono lehké popichování, ironii nebo skrytou rivalitu. Tady mezi hudebníky naopak panuje přirozená laskavost, díky níž je společná práce nejen příjemnější, ale i mnohem lidštější.

Kdybyste si mohl dát sklenku vína s jakoukoli operní postavou, koho byste si vybral?

Z jevištních postav by to byl určitě Julius Caesar a rád bych s ním probral jeho proměnu. Jeho operní postava prochází vnitřní transformací – z vojevůdce a politika se stává člověk, který objevuje i jiné roviny existence nežli vojenskou, a nachází lásku. Historická realita byla samozřejmě jiná. Caesar byl tvrdý, často až krutý muž. Přesto jde o univerzální příběh, v němž člověk nikdy není „dokončený“ a celý život směřuje k určitému naplnění, které přichází až se smrtí.

Podobný transformační proces vidím u Kleopatry. V jejím případě nejde jen o obraz vladařky, která je zpočátku marnivá, vrtošivá či nedokonalá, ale o postavu, která postupně nachází vlastní celistvost, loajalitu a vizi pro svou zemi právě skrze vztah s Juliem Caesarem. To je téma, o němž bych si s těmito postavami rád povídal.

Foto: Marco Borggreve

Facebook X E-mail WhatsApp