Poslední koncert prvního víkendu 35. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov, tentokrát spadající do kategorie site specific, se uskutečnil v neděli večer 19. července v Boleticích, v jedné ze zaniklých obcí bývalého vojenského újezdu. Tamější kostel sv. Mikuláše se rozezněl Improvizacemi na Svatováclavský chorál v podání klavíristy Matouše Hejla, kontrabasisty Petra Tichého a hráče na bicí Antonína Procházky.

Ačkoliv Český Krumlov coby architektonická perla jižních Čech láká do svých ulic nepřeberné množství turistů z různých koutů světa, jeho bezprostřední okolí stále zůstává bolavou krajinou, která se musí stále vypořádávat s následky poválečného vývoje. Stačí vyjet pár kilometrů za město, odbočit po úzkých cestách a dotyčný se ocitne uprostřed lesů, v nichž tu a tam narazí na osamocenou budovu, zbytky kapliček, zdevastované hřbitovy a poničené kostely.

Jednou z takových staveb je i boletický kostel sv. Mikuláše, památka s prvky románské a gotické architektury, v jejímž interiéru zanechala své nesmazatelné stopy dlouholetá přítomnost vojenské posádky. Není místem společenských setkání, jakých si mohou v centru festivalu užívat návštěvníci orchestrálních koncertů či divadelních představení, je naopak místem usebrání, hlubokého zamyšlení a tiché kontemplace. A přesně takovou hudbu sem přinesli tři jazzoví hudebníci svým projektem nazvaným Hejl & Svatováclavský chorál.

Jména skladatele a klavíristy Matouše Hejla, kontrabasisty Petra Tichého a perkusisty Antonína Pocházky jsou jazzovým fanouškům dobře známa. První z nich si svými tvůrčími projekty vydobyl řadu ocenění, druhého provází bohatá praxe z jazzových pódií, třetího pedagogické působení na HAMU a spolupráce s mnoha předními českými orchestry (ČF, FOK, SOČR, PKF). 

Název koncertu naznačoval jako improvizační téma Svatováclavský chorál, památku sahající svým původem do 12. ‒ 13. století. Ačkoliv ve středověku, při volbě českých králů, plnil i důležitou reprezentativní funkci, primárně zachovává charakter modlitby. Takto ho také chápala většina skladatelů, která se k němu vracela v těžkých momentech, v nichž se rozhodovalo o existenci národa, zachování jeho jazyka, kultury a identity. Za všechny připomeňme zejména Sukovu Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“ z roku 1914. Domnívám se, že i toto je důvod, proč se v Boleticích tentokrát sešel velký počet pozorných návštěvníků. Nejenže se ze strany interpretů stali svědky působivých experimentů se zvukem a prostorem, v němž i ticho nalezlo svoje opodstatnění, ale hudebníci jim svou tichou a pouze v samotném závěru vzrušenou zpovědí znovu evokovali charakter chorálu coby prosebné modlitby k prvnímu českému patronu.

Koncert byl mimořádným zážitkem, slova uznání patří nejen interpretům, ale i fundovanému průvodnímu slovu muzikoložky Heleny Ihnatoliové v tištěném programu. 

Foto: Libor Sváček

Facebook X E-mail WhatsApp