Koncert úspěšných soudobých kontratenoristů je nedílnou součástí Bayreutského festivalu barokní opery. Nejinak tomu bylo letos, ale na rozdíl od minulých let se na společném koncertě, který se uskutečnil 11. září večer v Markraběcím divadle, představili hned tři vynikající interpreti, mající za sebou četné úspěchy na předních evropských scénách. Nejen doprovodných partů jejich árií, ale i orchestrálních skladeb pro smyčce se ujal Wrocław Baroque Orchestra pod vedením violoncellisty a dirigenta Jarosława Thiela.

Smyčcová a strunná sekce rezidenčního orchestru letošního, v pořadí sedmého festivalového ročníku se postarala o slavnostní úvod, a sice dvěma orchestrálními částmi Spiritoso e staccato – Allegro z opery Marc‘Antonio e Cleopatra významného německého skladatele baroka Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783). Již tento vstup prozradil, že posluchači mají před sebou vynikající orchestr měkkého zvuku a přísně stylového frázování. Tyto přednosti spolu s citem pro doprovod vokálních partů se plnou měrou uplatnily i v následujících skladbách, kdy na sebe strhly pozornost pěvecké hvězdy. 

V uměřeném klasickém koncertním oděvu se přítomnému početnému publiku představil mladý sopránový kontratenorista Federico Fiorio, a to árií Siroa Spesso tra vaghe rose z Hasseho opery Siroe, re di Persia. Veronský rodák zaujal křehkým hlasem, technicky skvěle si pohrávajícím s filigránsky zdobenými pasážemi náročného partu.

Rovněž v klasickém koncertním oděvu následoval italského pěvce honduraský kontratenorista Dennis Orellana, nicméně výrazně se od něho lišil barevnějším témbrem připomínajícím spíše mezzosopránový obor. Působivě přednesl pomalou árii Sigismonda Non son sempre vane larve z Händelovy opery Arminio, HWV 36. 

Náročnou, extrémně rychlou virtuózní árií Krásy (Bellezza) Un pensiero nemico di pace ze skladatelova alegorického oratoria Il trionfo del tempo e del disinganno, HWV 46a si publikum vyslechlo v podání častého hosta bayreutského festivalu, sopránového kontratenoristy Maayana Lichta. Výlučnost svých technických schopností izraelský pěvec podtrhl jako obvykle extravagantním oděvem – tentokrát košilí zlatavé barvy –, který pak v druhé části večera ještě znásobil dlouhým bohatě zdobným rouchem orientálního charakteru. K naprosto strhujícím momentům večera patřil v druhé části večera jeho přednes árie Arbaceho Son qual nave z opery Artaserse Richarda Broschiho (1698–1756). A zde musím opět vzdát hold výkonu vratislavského orchestru za stylovou interpretaci, přiměřenou zvukovost, působivou práci s dynamikou, rytmickou přesnost a temperamentní pulsaci. K naprostým poslechovým lahůdkám večera řadím v jeho podání Concerto á più instrumenti Evarista Feliceho dall‘Abaco (1676–1742) s charakterově výrazně odlišnými částmi Ciaconne – Rondeau – Allegro. 

Po mimořádném koncertu, v němž ještě zazněly skladby Hasseho, Händela, Nicoly Antonia Porpory a Tomasa Albinoniho si publikum bouřlivými ovacemi vynutilo přídavky, v nichž jednoznačně zaujal duet Poppey a Nerona Pur ti miro z Monteverdiho opery L‘incoronazione di Poppea, jehož provedení se střídavě ujali všichni tři hostující pěvci tohoto mimořádného večera.

foto: archiv festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp