Program závěrečného koncertu 35. ročníku Festivalu Krumlov, který se uskutečnil v sobotu 8. srpna již tradičně v českokrumlovské pivovarské zahradě, byl věnován dvěma velikánům italské opery. Árie, duety, intermezza a předehry z děl Pucciniho a Verdiho si početné publikum vyslechlo v podání australsko-americké sopranistky Danielle de Niese, mezzosopranistky Ester Pavlů a tenoristy Pavla Černocha. Pod taktovkou Tomáše Netopila se rozezněl jeden z našich předních orchestrů – Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. 

Závěrečný festivalový koncert pod širým nebem je v Českém Krumlově vždy očekáván s velkým napětím. Důvodem nejsou jen rozmary počasí (v Krumlově v posledních letech zapršelo již několikrát), ale především hvězdné pěvecké a orchestrální obsazení. Motto „labyrint lásky“ inspirovalo pořadatele k tomu, aby v dramaturgii vsadili na jména skladatelů, která jsou v hudební oblasti zárukou výsostně působivé reflexe zjevných i skrytých zákoutí lidského nitra, často zmítaného v bouři protichůdných krajních citů. 

Skladby, které 8. srpna zazněly, byly jen zjevně řazeny proti proudu času. Vždyť Pucciniho předehra k jeho první opeře Le Villy (1883) zazněla v milánském Teatro del Verme (1884) tři roky před premiérou Verdiho Othella v milánské La Scale (1887). Z obou skladatelů to byl Giuseppe Verdi (1813–1901), jemuž bylo osudem dopřáno plných dvaadvacet let života navíc, tudíž – počínaje Obertem (1839) a Falstaffem (1893) konče –i delší a stylově různorodější tvůrčí cesta. V devadesátých letech měl Giacomo Puccini (1858–1924) za sebou již zmíněné Le Villi, Edgara (1889) a Manon Lescaut (1893), před sebou pak trojici svých nejhranějších děl – La bohème (1896), Tosca (1900) a Madama Butterfly (1904). 

Co měli tito dva skladatelé společného? Narodili se v chudých poměrech, Puccini v Toskánsku, Verdi v Regio-Emilia. Oba měli štěstí na chápající okolí, které nepřestávalo věřit v jejich talent, oba měli později po ruce výtečné interprety, vycházející z nejlepších tradic italské pěvecké školy. Pronikli za hranice Itálie a stali se respektovanými osobnostmi hudebního světa. K tradici italské opery se každý stavěl po svém – Verdi zachováním uzavřených forem, strukturou díla, preferencí lidského hlasu, jistou lakoničností v expozicích a hudební charakteristice prostředí. Puccini, tvůrce orchestrální opery, naopak obohatil italskou operu barvitou instrumentací, módními exotismy a často rafinovanou charakteristikou prostředí. Byl generačně mladší, svým životním stylem spíše dítětem dvacátého století, jehož mnohé technické výdobytky dokázal s radostí využívat. V úvodních slovech se o nich neopomněl zmínit moderátor večera Jiří Vejvoda. 

Všechny shody a rozdíly si mohl uvědomit každý z návštěvníků koncertu, neboť večer nabízel bohatý výběr ukázek z mnoha děl. Dramaturgie večera v nich dala z pochopitelných interpretačních důvodů přednost Puccinimu. Úvodní intermezzo La Tregenda (Sabat čarodejnic) z Le Villi připomněla jásavými rytmy trubek a kvartovými skoky začátek druhého dějství z La bohème, krátká árie Dicka Johnsona Ch‘elle mi creda z opery La fanciulla del West (Děvče ze zlatého západu, 1910) v podání Pavla Černocha naopak zaujala jímavou melodií, která se mimo jiné stala i psychickou oporou italských vojáků v době první světové války. 

Z pozdní Pucciniho tvorby zazněly dvě ukázky z jednoaktovky Suor Angelica (Sestra Angelika) – árii titulní hrdinky Senza mamma přednesla hostující sopranistka Danielle de Niese, hlasově nízko položené arioso šlechtičny Nell‘silenzio di quei raccoglimenti mezzosopranistka Ester Pavlů. 

Z Pucciniho středního tvůrčího období následovala vstupní árie Cavaradossiho Recondita armonia z Toscy. Pavel Černoch ji svým lyrickým tenorem přednesl s plným pochopením obsahu, technicky precizně a s respektem k italštině (celý večer jsem obdivovala, jakou pozornost věnuje výslovnosti). Obě pěvkyně se perfektně intonačně sjednotily v duetu Cio-Cio-San a Suzuki Scuoti quella fronda di ciliegio z Madama Butterfly. 

Sled árií přerušilo intermezzo Crisantemi, jímž skladatel v roce 1890 reagoval na smutnou zprávu o úmrtí španělského krále Amadea I. (1845–1890), druhorozeného syna sjednotitele Itálie Vittoria Emanuela II. Kompozice určená pro smyčcové kvarteto zněla v provedení smyčcové sekce orchestru v jímavém elegickém duchu. Část věnovaná hudbě Pucciniho uzavřela v podání našeho předního tenoristy árie Cavaradossiho ze třetího dějství Toscy E lucevan le stelle, v níž se pěvcův hlas nádherně propojil s výtečně zahraným klarinetovým sólem. Z Pucciniho díla nemohla chybět La bohème, a to árií Mimi z prvního dějství a následným duetem O soave fanciulla. 

Druhou půli koncertu věnovanou Verdimu zahájila předehra k opeře La forza del destino (Síla osudu). Na koncertech operních árií bývá téměř obligátní skladbou. Pod taktovkou Tomáše Netopila ji orchestr interpretoval s pravou dramatickou naléhavostí a precizně zahranými sóly. Z druhého dějství téže opery přednesla Ester Pavlů árii cikánky Preziosilly Al suon del tamburo. Byly to právě ukázky z Verdiho oper, v nichž mohla výtečná mezzosopranistka prokázat svůj obdivuhodný umělecký růst, a to jak v árii Azuceny Condotta all‘era in cepi z druhého dějství opery Il trovatore (Trubadúr), v níž stará cikánka líčí Manricovi svůj osudný omyl, tak v árii Eboli O don fatale ze čtvrtého dějství Dona Carlose, v neposlední řadě pak v duetu Amneris a Radama L‘abborita rivale a me sfuggia ze čtvrtého dějství Aidy, v níž egyptská princezna nabízí mladému vojevůdci záchranu. Barevný mezzosoprán Pavlů, v nízké poloze zprvu provázený basklarinetovým sólem, zaujal podmanivou barvou, v dramatickém vzepětí pak naprosto jistými výškami. V projevu mladé pěvkyně se tak pojí skvěle zvládnutá technika s požadovaným dramatickým nábojem Verdiho postav. Po tomto duetu orchestr pěvcům odlehčil dalším intermezzem – krátkým svižným tancem La danza dei piccoli schiavi mori (Tanec malých černých otroků), jednou z částí triumfálního pochodu, který tvoří efektní scénu druhého dějství jedné z nejitalštějších oper. 

Verdiho hudbu skladatelova posledního tvůrčího období připomněla sopranistka Danielle de Niese, která s požadovanou jemnou citlivostí přednesla preghieru Desdemony ze třetího dějství Othella. K Pavlu Černochovi se přidala v duetu Parigi, o cara ze skladatelovy nejhranější opery La traviata. V podání všech tří hostů pak nemohl z téže opery chybět přípitek (brindisi) Libiamo ne‘lieti calici. 

Po bouřlivých ovacích se interpreti rozloučili přídavky – Danielle de Niese Pucciniho O mio babbino caro z jednoaktovky Gianni Schicchi, Ester Pavlů technicky náročnou legendou Eboli o maurském princi Nel giardin del bello z prvního dějství Dona Carlose. Koncert uzavřel Pavel Černoch árií Calafa Nessun dorma z Pucciniho poslední nedokončené opery Turandot a s podmanivou působivostí tak korunoval nádherný večer, plný pokladů italské hudby. Příkazu Nikdo ať nespí! se dlouho do noci jistě musela držet řada posluchačů, kteří za proslulými interprety do jihočeského města vážili dlouhou cestu. 

foto: Libor Sváček

Facebook X E-mail WhatsApp