V závěrečném týdnu 35. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově se v tamějším barokním divadle uskutečnila v provedení Collegia 1704 tři představení Gluckovy jednoaktové opery s předreformního období. Pod taktovkou Václava Lukse se návštěvníci mohli do Gluckovy hudby zaposlouchat ve čtvrtek večer, další zájemci pak následující den jednak odpoledne, jednak večer. V jednoaktovce Le Cinesi (Číňanky) se představili pěvci Helena Hozová, Aneta Petrasová, Monika Jägerová a Marek Žihla. Choreografie se ujala Andrea Eva Miltnerová, kostýmy navrhl Christopher Vinz.

Jednoaktová opera Le Cinesi, kterou sám Christoph Willibald Gluck označil jako componimento drammatico, se zdánlivě tváří jako nevinná konverzační hříčka, v níž se tři dobře situované dívky ve vzdálené exotické zemi snaží zahnat nudu přemítáním o přednostech jednotlivých scénicky prezentovaných žánrů – tragédie, pastorální idyly, komedie a tance. Ve své podstatě je však Metastasiovo libreto (poprvé zhudebněné v roce 1735 Antoniem Caldarou) odrazem vášnivých debat o podstatě divadelního umění vedených v evropském intelektuálním světě a na evropských panovnických dvorech.

Exotické čínské prostředí zde charakterizují jednak jména postav (Lisinga, Sivene, Tangia a Silango), jednak zprvu nežádoucí, ale později trpěná přítomnost muže (Lisingina bratra Silanga), právě se vracejícího z cest po Evropě. Ten přestoupí přísný společenský zákaz, když potají vnikne do komnaty své sestry Lisingy a stane se společníkem dívek.

Debata o přednosti žánrů se uskuteční v podobě recitativu a árií každé z jednajících postav. Mučivý vnitřní spor, zda obětovat sebe či dítě, vede Lisingu k předvedení monologu trojské Andromachy, vdovy po hrdinovi Hektorovi, pastorální scéna pastýřky Licory s pastýřem Thyrsem je v rukou Silanga a Siveny, zatímco Tangia v recitativu a árii horuje pro komedii coby žánr, který „musí zobrazovat lidské slabosti tak, aby to pobavilo a v němž je prakticky nemožné, aby v tom nikdo nenašel sám sebe“. Spor je v závěru zhruba hodinu trvajícího představení vyřešen a všichni se shodnou na tom, že momentálně bude nejlepší volbou tanec, který nikoho nerozpláče a nikoho neurazí, jemuž každý porozumí a který navíc nebude nikoho nudit. Krédo celé opery tedy zní: Nechť si do náruče padne nevinnost a potěšení!

I zde v roce 1754, tedy v době Gluckovy horečné tvorby opery seria, se skladatel projevuje jako budoucí operní reformátor. Každý ze žánru dokáže mistrně charakterizovat volbou tóniny, metra, tempa, použitím nástrojů, v pěveckých partech pak náležitými afekty a zdobením.

Můžeme s radostí uvítat, že letošní festivalový tým věnoval doprovodným materiálům mnohem více pozornosti, než tomu bylo v minulém a předminulém ročníku. V tištěných programech nechyběla trojjazyčná mutace Metastasiova libreta. Český překlad z italštiny pořídila zkušená Marie Kronbergerová, překlad do angličtiny muzikoložka Helena Ihnatoliová, která je také podepsána i pod výtečně napsanou odbornou statí. Nechybělo ani obligátní složení orchestru.

Absence režiséra v programu mne nepřekvapila – vše nahradila choreografka Andrea Miltnerová, která na pozadí dobové „krumlovské výpravy“ velmi detailně pracovala s dobovou gestikou. S dobře nasvícenou scénou Jana Komárka se výborně pojily kostýmy Christophera Vinze, který dal místo krinolín přednost stylizovaným čínským oděvům. Kostýmy vkusným make-upem dotvořila Eva Niklíčková.

Václav Luks má o interpretaci Gluckovy partitury jasnou představu, kterou dokáže pomocí celého orchestru realizovat s veškerým perfekcionismem. Sám se ujal cembala v secco recitativech. Budiž ke cti všem pěvcům, že bez alternace odvedli své výkony hned ve třech po sobě následujících představeních. Tato praxe nebývá v divadlech samozřejmostí. Svým křehkým, po technické stránce spolehlivě vedeným sopránem potěšila Helena Hozová, svůj světlý mezzosoprán dobře uplatnila Aneta Petrasová. Výtečný výkon jak po stránce herecké, tak pěvecké podala Monika Jägerová. Jednoznačně zaujala svým barvitým, sytým altem, dobře si poradila s italštinou v recitativech, které v jejím podání vyzněly s požadovanou lehkostí a temperamentem. Nadějný Marek Žihla nezklamal, na svůj věk podal výtečný výkon, v příštích letech vyzdobí svou árii Son lungi e non mi brami (Jsem daleko, ale netoužíš po mně) na patřičných místech ozdobami, které bychom v tomto tenorovém partu očekávali.

Budeme se těšit, že v příštím roce Gluckova výročí se s touto operou seznámí posluchači i na jiných místech republiky.

foto: Festival Krumlov / Libor Sváček

Facebook X E-mail WhatsApp