Festival Janáček Brno, vyhlášený jako nejlepší festival v Evropě v roce 2018 a 2024, bienále, které se odehrává nejen v Janáčkově divadle, ale i v dalších zajímavých sálech Brna, zahájil svůj 10. ročník v úterý 13. října. Na programu byla opera Osud, jejíž premiéra se konala v roce 2020 v režii Roberta Carsena. Orchestr Janáčkovy opery dirigoval Tomáš Hanus a zahájení festivalu bylo euforické, s očekáváním mnoha skvělých akcí až do závěrečného večera celé akce, který je v plánu 17. listopadu.

Festival zahájila derniéra inscenace Osud, málo hrané Janáčkovy opery, kterou v Brně inscenoval Robert Carsen v roce 2020. Tehdy překonala covid, tentokrát překonala i očekávání publika. Na scéně, která je jednoduchá a velmi dobře přizpůsobivá, je velký sál, který má vzadu pódium s klavírem, kde stále horečně komponuje starý skladatel. Když nekomponuje, monitoruje a posouvá dění na jevišti, jak si vzpomíná, jak že to tehdy bylo. Sál je funkční a prostor dobře vypadá, nejprve je scéna v lázních, kde se odehrává první polovina opery, pak na konzervatoři, kde se setkávají studenti se starým profesorem. Autorem scény je spolupracovník režiséra, rumunský scénograf žijící ve Francii Radu Boruzescu, který s režisérem vytvořil již řadu inscenací. Vizuálně to působí velmi dobře a vzdušně, ale zvukově je velké jeviště poněkud problematické, přinejmenším pro účinkující. Autorkou kostýmů je Annemarie Woods, která zvolila módu počátku 20.století. Z kostýmů udělala barevnou béžovo-bílou uniformitu, což podtrhlo snovost příběhu. Závěrečný akt zase podtrhuje reálný historický posun děje o patnáct let dopředu. Výtvarně je tak pojata opera decentně a působivě.

Publikum velkým potleskem přivítalo dirigenta Tomáše Hanuse a vědělo proč. Brněnský rodák diriguje po celém světě a janáčkovské opery jsou mu velmi blízké. Dokáže vystavět kantabilní části a ostré akordy a disharmonické postupy podat tak, že vytvářejí kompaktní a působivý zvukový kontext. Orchestr pod jeho vedením hrál soustředěně a sóla koncertní mistryně Lenky Kuželové a lesního rohu Antonína Koláře zněly podmanivě a sladce. Klenuté oblouky orchestrálního partu byly široké a dotvářely emoční i dramatický ráz příběhu. Stejně výborně zněl i sbor, díky sbormistru Pavlu Koňárkovi.

Poněkud se přel orchestr s vokální složkou, kdy sólisté v jednotlivých menších vstupech působili křečovitě a násilně. Šlo to především na vrub velkému prostoru, kde se jistě museli jen s obtížemi slyšet a orientovat, ale i obtížnosti partů, vesměs vypjatých, na hranici možností jednotlivých hlasů. Přesto se všichni zhostili svých rolí obdivuhodně přesvědčivě. Trojice lázeňských šviháků vnesla do děje nadhled a humor, díky Vítu Noskovi v roli dr. Sudy, Janu Šťávovi, představujícího malíře, i Lukáši Bařákovi v roli Konečného. Zaujala rezolutní slečna učitelka Stuhlá v podání Daniely Strakové nebo Marta Chila Reichelová jako elévka Součková. Všichni dali do příběhu plné nasazení, čisté a jasné hlasy a plnokrevnou energii. Dítě Doubka zpíval Hugo Poláček, syn představitelky Míly, chlapec sotva desetiletý, který evidentně byl svázán trémou, ale statečně a úspěšně bojoval s intonací.

Příběh patří několika hlavním postavám, z nichž nejvíc poutali pozornost dva tenoristé, mezi které režisér rozdělil postavu skladatele Živného. Starý skladatel, kterého velmi dobře zpívá příjemným a nosným tenorem britský pěvec Mark Le Brocq, komentuje děj a uzavírá ho, zatímco mladý ho reálně prožívá. Toho představuje italský tenorista Enrico Casari průrazným, nosným hlasem, ovšem na hranici možností. Vycházely mu výšky, ale nevyhnul se forzi a i jeho herecký projev byl v tenzi. Je však obdivuhodné, jak se oba s rolí vypořádali, zejména komplikovaný archaický český text byl pro ně velkou výzvou, kterou oba zvládli. V obou případech jde opravdu o party, na hranici zpívatelnosti.

Obě představitelky ženských rolí na tom byly lépe. Alžběta Poláčková dala roli Míly bezprostřednost a opravdovost i lahodný, barevný soprán. V roli Matky zaujala Eliška Gattringerová, její dramatický soprán naplnil prostor hutností a roli podala přesvědčivě, i když pro ni neměla velký dějový prostor.

Představení, kterým se festival otevřel, byl současně derniérou inscenace a kdoví jestli se zase někdy někdo odváží operu inscenovat… Snad i proto bylo divadlo zcela zaplněné diváky, kteří nešetřili potleskem a ovacemi.

foto: Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp