Nedělní večer v olomoucké katedrále sv. Václava patřil slavnostnímu zahájení Podzimního festivalu duchovní hudby. Ačkoliv umělci Prague Philharmonia pod taktovkou Jiřího Habarta a se sopranistkou Veronikou Rovnou odvedli vysoce profesionální výkon, samotná koncepce programu nabízí prostor k zamyšlení. Úvodní Studie pro smyčcový orchestr (1943) Pavla Haase vnesla do sálu silný emocionální náboj, následný krok k jiskřivému a radostnému Mozartovu motetu Exsultate, jubilate však přinesl možná až příliš příkrý kontrast. Závěr večera pak obstarala Beethovenova Symfonie č. 7 a ačkoliv se jedná o strhující dílo plné rytmické hybnosti a životní energie, je esencí absolutní světské hudby, čímž se od avizovaného duchovního rámce celého festivalu přece jen poněkud odklání.

Úvodní kompozicí večera byla jednovětá Studie pro smyčcový orchestr, kterou Pavel Haas – mimochodem jeden z nejvýraznějších žáků Leoše Janáčka – zkomponoval v létě roku 1943 v terezínském ghettu pro orchestr vězněných hudebníků pod vedením Karla Ančerla. Ačkoliv označení „studie“ může evokovat spíše jakýsi kompoziční experiment, dílo představuje sevřený, formálně promyšlený celek, v němž autor pracuje s transformací jediné základní myšlenky (vycházející z reminiscence na jeho operu Šarlatán) do tří odlišných témat. Z kompozičního hlediska je fascinující sledovat právě onen „studijní“ rozměr, který tkví v polyrytmice a kontrapunktu: Haas v úvodu staví do kontrastu osminy v 6/8 taktu, do kterých vzápětí vpadá hlavní téma ve 3/4 taktu. Právě tento výrazný motorický prvek mi svou pulzující energií a úderností mimoděk evokoval kompoziční postupy Igora Stravinského. Při poslechu jsem sice v úvodu skladby místy vnímal pravidelnost naznačující čtyřtaktové periody, avšak vnitřní tenze díla stojí primárně na tomto prvotním metrickém nesouladu, jenž se posléze sjednotí v alla breve taktu a transformuje ve fugové téma. Vliv Janáčkova školení se pak naplno projevuje v prostřední části skladby, kde polyfonii vystřídá nové homofonní téma moravské lidové nápěvnosti s pro autora typickou lydickou kvartou. Provedení díla s takto spletitým umělým předivem kontrapunktujících hlasů však bohužel naráží v chrámové akustice na přirozené fyzikální limity. Osobně jsem měl obavy z výsledné zvukové „šmouhy“, a ty se v katedrále sv. Václava naneštěstí částečně naplnily. Hned v samém začátku, při motorickém vstupu violoncell a viol, působil zvuk poněkud rozostřeně a jemnější polyfonní linie ztrácely na transparentnosti. Dlouhý dozvuk masivního prostoru si vybral svou daň i v dalších částech a zejména v samotném závěru, kde hluboké frekvence a spodní tóny vlivem akustiky občas zanikaly. Je však třeba vyzdvihnout profesionální přístup dirigenta Jiřího Habarta, který orchestr Prague Philharmonia vedl s jistotou a hráči na jeho přesná gesta spolehlivě reagovali. Habartovi se podařilo přesvědčivě udržet rytmický tah, skladba pod jeho rukama hezky a logicky spěla vpřed a závěrečná stručná, vystupňovaná kóda vyzněla díky výborně sjednocenému hraní smyčců přesvědčivě a semknutě.

Po tíživé Haasově výpovědi se s Mozartovým motetem Exsultate, jubilate, K. 165 proměnila nejen nálada v dómu, ale i samotná instrumentace. Ke smyčcům se připojily dřevěné a žesťové nástroje, což hned zkraje přineslo žádoucí, slyšitelně odlehčenější a projasněnější zvuk. Úvodní ritornel odehrál orchestr s potřebnou jiskrou a připravil tak půdu pro energický nástup sopranistky Veroniky Rovné. Ta na pódiu vystupovala s naprostou jistotou a z jejího projevu vyzařovala neskrývaná, přirozená radost, jež k tomuto dílu bytostně patří. I zde se však do hudebního vjemu promítlo specifikum chrámového prostředí – vlivem delšího echa se zvuk místy poněkud sléval. V rychlých koloraturních pasážích navíc pěvkyně volila o něco širší vibrato, což v kombinaci s akustikou katedrály ubíralo absolutní transparentnosti běhů, nicméně celkový dojem to nenarušilo. Osobně se domnívám, že Veronice Rovné mnohem více sedla střední, andantová část moteta. V těchto kantilénových plochách mohla plně rozvinout přirozenou barvu svého hlasu a smysl pro lyrické frázování… Orchestr si pod Habartovou taktovkou počínal velmi spolehlivě. Dirigent si na několika místech vkusně pohrál s vyzněním protihlasů, čímž faktuře dodal na zajímavé plasticitě. Závěrečné Alleluia pak ansámbl přednesl s hezkým dynamickým odstíněním. Zvláště oceňuji, že se Habart s orchestrem vyvarovali jakýchkoli nečekaných či samoúčelných výrazových experimentů a zachovali k partituře respekt. Celé moteto vyvrcholilo uspokojivě zvládnutým exponovaným vysokým tónem v podání sólistky, po němž následoval zcela zasloužený potlesk publika.

Závěr večera patřil Beethovenově Symfonii č. 7 A dur, op. 92. První věta, vystavěná na velkorysé sonátové formě s introdukcí, představila Jiřího Habarta hned od úvodních taktů jako jistého a soustředěného lídra. V samotné introdukci jsem si vysloveně užíval stupnicové, „šplhavé“ pasáže ve smyčcových sekcích – od kontrabasů a violoncell přes violy až po druhé housle –, jež přesvědčivě budovaly počáteční napětí. Orchestr na dirigentovo gesto reagoval s ukázkovou souhrou, která se naplno potvrdila i v průběhu práce s motivy v následném provedení. Blýskly se také dřevěné nástroje, zejména flétna a hoboj, u nichž bych rád vyzdvihl citlivou práci s dynamickým vyzněním jednotlivých frází. Za zmínku jistě stojí i spolehlivý výkon horen, které obávanou pasáž v kódě první věty usadily s jistotou a znělým tónem. I přes nespornou interpretační kvalitu a snahu orchestru o maximální zřetelnost se však opět ukázala objektivní úskalí chrámové akustiky – při mohutnějších orchestrálních tutti zvuk ztrácel obrysy a stával se místy poněkud neostrým, což v takto hutném díle pochopitelně trochu ubralo ze zřetelnosti celkové textury. 

Následující Allegretto, bezesporu nejznámější větu celé symfonie, zahájil Habart téměř attacca. Zatímco v interpretační praxi občas vnímáme toto místo hrát až příliš pomalu a s jistou dávkou patosu, Habart zvolil uměřeně rychlejší tempo, které větě dodalo přirozený tah. Ocenit musím především velmi dobře zvládnuté postupné vrstvení zvuku a citlivé dynamické odstínění, z něhož vyrůstá celková gradace. V určitých momentech jsem sice nabyl dojmu, že dechové nástroje šly rytmicky mírně dopředu před smyčcovou sekcí, nicméně s ohledem na specifika dlouhého dozvuku je obtížné s jistotou určit, zda se jednalo o drobnou nesrovnalost v souhře, nebo jen o klamný sluchový vjem způsobený prostorovým zpožděním v katedrále. V obecnosti věta vyzněla velmi přesvědčivě.

Třetí věta Presto přinesla ukázkově jednotný rytmický profil. Jako taková drobná poznámka pod čarou se zde nabízí ryze osobní postřeh: Jiří Habart mi v této části svou prací s gesty mimoděk evokoval Carlose Kleibera. Dřevěné dechové nástroje si i zde udržely svou stabilně vysokou úroveň a spolehlivost. Pokud jde o střední díl s pokynem Assai meno presto, dirigent nasadil poněkud svižnější tempo; osobně by mi zde možná konvenovalo nepatrné zvolnění, avšak v rámci celkové koncepce toto pojetí fungovalo. Zvláštní pozornost si pak v této větě zasloužila velmi zajímavá, soustředěná práce s pianissimem.

Závěrečné Allegro con brio se pak neslo ve znamení strhující, živelné energie, jež prýštila jak ze samotného Habarta, tak z celkového provedení. Dirigent nasadil vskutku nekompromisní, velice rychlé tempo a hnal ansámbl takřka v maximálních otáčkách. Je pravdou, že vlivem této rychlosti (a v kombinaci s chrámovým prostorem) se některé drobnější detaily partitury v celkovém zvuku poněkud ztratily. Na druhou stranu mi právě toto dravé tempo umožnilo objevit pro sebe v textuře díla „nový hlas“: nevídaným způsobem zde totiž vystoupily do popředí plechy, které dodaly finále nečekanou razanci a barvu. Orchestr i v těchto exponovaných místech naprosto bezvýhradně respektoval dirigentovo gesto a dynamické narůstání zvládl s obdivuhodnou jistotou.

I přes můj úvodní dramaturgický otazník ohledně plynulosti přechodu mezi Haasem a Mozartem a přes zjevné akustické limity olomoucké katedrály zanechal tento zahajovací koncert Podzimního festivalu duchovní hudby vynikající dojem. Závěrečný Beethoven v podání Prague Philharmonia a Jiřího Habarta byl ve svém celku technicky brilantní a životaschopný a osobně jsem si toto pojetí navýsost užil. Festival tak sice možná odstartoval překvapivě vitální a „světskou“ jiskrou, ale po čistě hudební a interpretační stránce nasadil laťku vysoko.

Foto: Tereza Hrubá, archiv KlasikaPlus.cz (ilustrační)

Facebook X E-mail WhatsApp