„Logistická rovina představení vzbuzuje respekt a imerzivní intenzita večera překonala vše, co jsem si dosud byl schopen představit.“

„Vrcholný efekt večera měl takový účinek, že mnozí v sále začali plakat, citlivější dáma za mnou málem omdlela a já se přistihl, že bez vlastní vůle zpívám společně se všemi tu nesmrtelnou píseň.“

„Za obdivuhodnou inscenační odvahou a vizuální imaginací bohužel hudba sama místy dost pokulhává.“

Cyklus poměrně skromných třinácti písní s doprovodem houslí a continua Adama Michny z Otradovic s názvem Loutna česká se rozhodli tvůrci Jihočeského divadla použít pro základ velkolepého spektáklu, který 14. června umístili do minoritského kláštera ve městě, odkud básník, skladatel a obchodník pocházel – do Jindřichova Hradce. Jejich dvouhodinová inscenace překračuje hranice barokní hudby, překračuje hranice operní produkce a vlastně překračuje hranice všeho, co jsem kdy v rámci kulturního představení zažil. Zážitek je tak silný, že i druhého dne divák přemýšlí, co že to včera večer vlastně zažil. 

Představte si letní večer u kláštera v Jindřichově Hradci, lidově oblečené svatebčany, z nichž někteří vám na táce nesou panáka slivovice, jiní vám připínají na klopu svatební snítku a společně vás v průvodu za knězem a ženichem vedou do kostela. Už od počátku se cítíte být součástí představení. To je koneckonců hlavní záměr imerzivní inscenace Loutny české, kterou do prostor místního minoritského kláštera naaranžoval štáb Jihočeského divadla z Českých Budějovic.  

Cyklus třinácti písní, zachycujících mystérium duchovní svatby mezi nevěstou a Kristem, napsal v sedmnáctém století jindřichohradecký rodák Adam Michna z Otradovic. Zatímco jeho ostatní sbírky se podobají rozsáhlým kancionálům, ze kterých se písně vybírají podle liturgické aktuálnosti, Loutna česká je považována za tematicky a hudebně uzavřený cyklus. Příběh jejího postupného objevování ještě není u konce. Formálně se jedná o jednoduché strofické písně opatřené doprovodem bassa continua. Většina písní je psána pro dva hlasy (soprán a mezzosoprán) jejichž sloky jsou prokládány ritornely. Zatímco zpěvní hlasy a basso continuo se zachovaly, party houslí se ztratily a jejich podoba byla až do roku 2014 rekonstruována dle dobových zvyklostí na harmonickým basem. V roce 2014 objevil muzikolog Petr Daněk ve Slaném part prvních houslí a téhož roku vznikla edice, která se skládá z nalezeného originálu prvních houslí, rekonstruovaného partu druhých houslí a již existujících zpěvních hlasů a basu. 

Tato edice se také stala základem pro jindřichohradecké provedení, jeho adaptace pro konkrétní pěvecké role a pro konkrétní lokace uvnitř kláštera se ujal jihočeský hudební skladatel, varhaník, cembalista a sbormistr Mikoláš Troup, který s divadlem úzce spolupracuje. Rozepsal party pro divadelní orchestr, místy volil transpozice uvnitř písní v místech, kde potřeboval hlavní melodii zazpívanou v nižších hlasech. Dnes by mohl nad takovými zásahy do partitury mistra leckdo nesouhlasně pozvednout obočí, v době baroka to ale byl naprosto běžný a zcela legitimní postup. Michnovy ritornely tak hrály moderní trumpety, hoboje nebo violoncella, což jsou všechno hudební nástroje použité poprvé až dlouho po smrti Adama Michny. 

Velmi odvážné operní režie díla se ujal Tomáš Ondřej Pilař, jehož vizuálně opulentní rukopis si nelze splést snad s žádným jiným režisérem. Loutnu českou, která se často provozuje koncertně s velmi úsporným ansámblem, ale bylo nejprve nutno opatřit scénickým rozměrem. Rozdělit role na nevěstu, kněze, ženicha, anděla, tajemného hosta, družičky a sbor svatebčanů, svou roli zde dostali i tanečníci. Jednotlivé písně pak začal skládat do příběhu, kterým diváka provázel a zároveň ho nechal kroužit po klášterních prostorách podle toho, kde se zrovna děj odehrával. Velkou roli hrály světelné efekty, rajská zahrada zaplněná tanečníky a mnohé další artefakty, u kterých bylo někdy těžké určit, zda do kláštera patří, nebo jsou jen divadelními rekvizitami. Diváci tak procházeli na dotek sólistů, mohli hledět na nejmenší nuance jejich herectví, často strnuli úlekem, když se všude kolem nich bez varování rozezněl sbor. Nedovedu si představit větší míru prolínání publika a provedení, v tomto smyslu dovedl Tomáš Pilař vystoupat až na vrchol svých imerzivních plánů. 

Po osmé písni, která předznamenávala noc, se klášter setměl, Loutna česká si vybrala oddech a v různých koutech zněla paralelně rozličná hudba. Loutnový madrigal u lože ženicha a nevěsty se prolínal s chorálem, který pod oltářem zpíval kněz, organum konkurovalo v křížové chodbě jiným chorálním nápěvům a divák mohl procházet krásnými prostory a nechat se oblažovat rozmanitostí noci. Asi po patnácti minutách nočního prolínání nastalo v inscenaci ráno, na bohoslužbu do kostela zavolal zvon a všichni se zde shromáždili, aby společně prožili katarzi celého díla. V presbytáři se zjevil ženich se znaky kristových ran a z žebříku svého kříže zpíval nejslavnější z písní, Anjelské přátelství. Přidali se k němu posel i anděl z kazatelny, dále i všechny instrumenty a varhany, uprostřed kostela se pak zjevilo velké zlaté jablko o průměru více než metr s křížem navrchu, které bylo zavěšeno na řetězu pod klenbou chrámu a rozhoupáno jako monstrózní kadidelnice, nebo – chcete-li – velká bourací koule. V tu chvíli kolem zazněly hlasy všech sboristů. Vrcholný efekt večera měl takový účinek, že mnozí v sále začali plakat, citlivější dáma za mnou málem omdlela a já se přistihl, že bez vlastní vůle zpívám společně se všemi tu nesmrtelnou píseň. Následovalo mírné ztišení a pak veselý závěr v podobě svatební hostiny a poslední píseň Smutek bláznivých panen. Zde tančil a křičel v hysterickém šílenství tucet tanečnic s rozmazanými rtěnkami a očními stíny pod kuratelou Tajemného hosta, který konečně odhodil mysliveckou kamizolu a zjevil se v pravé podobě ďábla pod červeně nasvíceným oltářem. Mystérium o zbožnosti a víře tak končilo ďábelským chechotem a bakchickým vytržením. Za obdivuhodnou inscenační odvahou a vizuální imaginací ovšem hudba sama na mnoha místech pokulhávala. 

Největší hudební přínos spatřuji především v osobě Mikoláše Troupa, který partituru připravil, takříkajíc ušil na míru zpěvákům a prostorám, hrál na varhany, krásně zpíval a ještě dirigoval. Působil v nejlepším slova smyslu jako „spiritus agens“ celého představení. Vzhledem k logistické náročnosti bylo dirigentů více, také David Švec a sbormistr Martin Veselý, ovšem zdálo se mi, že ani jeden z nich nevzal dílo dostatečně za své, na rozdíl právě od Mikoláše Troupa. David Švec, který dirigoval velké ansámbly v kostele, mi připadal neustále nazlobený na nesoulady a nesouhry v orchestru, ačkoli při tak veliké prostorové náročnosti se jim prostě nebylo možné zcela vyhnout. 

Za poněkud nešťastné rozhodnutí považuji angažovat do role nevěsty Markétu Klaudovou. Vnímám ji jako špičkovou sólistku v klasicistním a romantickém repertoáru a mám její hlas rád, do raně barokní a velmi rétorické hudby se její košatý belcantový přístup prostě nehodil. A její konstantní herecká poloha milé a rozšafné dívky ze Smetanovy opery se sice hodila třeba na hostinu, ona jí ale zůstala i ve ztišených polohách a zadumaných místech díla, navzdory svatozáři, kterou v druhé části večera nosila. Anděl Elišky Zajícové působil v představení místy démonicky. Její kostým ji řadil někam mezi barokní loutku a ústřední postavu z nějakého hororu. Její herecký výkon zaujal, ale platí o ní totéž, co o Markétě Klaudové; operně vedený hlas si s raným barokem poradí jen stěží. Elišce Zajícové bylo navíc ze všech sólistů nejméně rozumět. Jak by naopak mohla vypadat interpretace Loutny ukázaly sestra Marie Hint a kmotra Vladimíry Janovské. Jejich prosté a přirozené vedení hlasů doložilo kvality průzračné partitury mnohem více, než když zpívala nevěsta s andělem. 

Jakub Hliněnský disponuje krásným barytonem a v roli ženicha to ukázal zejména na ranní bohoslužbě, když zpíval Anjelské přátelství s Kristovými ranami na těle. Kaplan Marka Žihly působil jako velmi osvěžující prvek představení. Lahodný hlas hlavně v úvodu večera snesl nejpřísnější měřítka. Svůj herecký part sehrál mile a zábavně. Ke konci večera už jeho hlas trochu ztrácel na lehkosti a s intepretací chorálu si moc nevěděl rady. Nejvýrazněji mezi sólisty působil Jaromír Nosek, ať už svým barevným basem, nebo uhrančivě sehranou rolí Tajemného hosta, který od počátku vypadal a působil jako typický pohádkový čert. 

U orchestru Jihočeského divadla bylo přece jen patrné, že hrát rané baroko není pro operní soubor běžná věc. Pokud smyčce hrály v komorních skupinách, měly poměrně dost obtíží s intonací a o raně barokní interpretaci nemůže být řeč vůbec. Mám pro to ale jisté pochopení; akce byla tak logisticky náročná, že na dotahování detailů mnohdy prostě nezbyl čas ani klid. Také mě mrzelo, že se Davidovi Švecovi nepodařilo držet proporce třídobého a čtyřdobého taktu, takže se některé písně tempově a proporčně poněkud rozpadaly. 

Přese všechny výše zmíněné výhrady jsem přesvědčen, že divákovi zůstane v paměti především strhující emocionální zážitek, formovaný zejména smělým imerzivním rozměrem projektu a také silnou obrazovou vizí režiséra. Ani tak si u spousty obrazů nejsem jist, co mi vlastně měly ve vztahu k obsahu díla přesně říct. A stejně tak si nejsem ani po šestnácti hodinách jistý, zda jsem v Jindřichově Hradci zažil kulturní svátost, nebo kulturní rouhání. Možná obojí…

Foto/zdroj: Marek Olbrzymek / Jihočeské divadlo

Facebook X E-mail WhatsApp