​Zámecký sál v Mikulově se v úterý 18. srpna stal dějištěm mimořádného klavírního večera. V rámci 27. ročníku Klavírních kurzů Mikulov vystoupila Eliška Tkadlčíková – a pro mikulovské publikum to byl návrat v tom nejlepším smyslu rčení o dobrých holubech.

​Eliška Tkadlčíková totiž tímto festivalem a kurzy v minulosti prošla jako účastnice ve třídě Karla Košárka, u něhož absolvovala též kroměřížskou konzervatoř. Dnes, jako posluchačka pražské HAMU ve třídě Ivo Kahánka se zkušenostmi z vídeňské mdw od Jany Jiracka von Arnim, se do Mikulova vrátila již jako hotová umělkyně a jedna z nejvýraznějších tváří nastupující české klavírní generace.

​O její strmě stoupající dráze svědčí nejen čerstvý úspěch z letošní Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro (Cena Olega Podgorného, Cena Nadace Gideona Kleina a ocenění Českých center pro nejúspěšnějšího českého účastníka), ale i tituly absolutní vítězky z Beethovenových Teplic či prvenství na Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži. Na mikulovském pódiu nabídla dramaturgicky vyzrálý recitál, v němž vedle technické suverenity prokázala i hluboký smysl pro kontrast a stylovou čistotu.

​Hudební program otevřela Mozartova Sonáta D dur č. 18, KV 576. Tkadlčíková od počátku zaujala kultivovanou technikou: jistota v rychlých bězích, křišťálově čistá artikulace a znělý tón pramenily z naprosté lehkosti prstové hry bez jakéhokoliv nežádoucího tlaku v pažích. Lehkým důrazem na zpěvné legato dala klasicistní kantiléně nenásilně vyniknout. V ostrém protikladu k mozartovské průzračnosti vyzněly Novákovy Vzpomínky, op. 6. Tkadlčíková se bez zaváhání ponořila do hluboce niterné melancholie, kterou je tato raná kompozice prodchnuta. Za vyzdvihnutí stojí její důmyslná práce s pedálem – zvuk dokázala zahalit do jemného atmosférického oparu, aniž by tím utrpěla zřetelnost struktury. Její interpretace byla narativní a evokativní; bylo zřejmé, že za každou frází je konkrétní prožitek a osobní příběh.

​Skutečným dramaturgickým objevem a zřejmě největším překvapením večera se staly Cançons i Danses katalánského skladatele Federica Mompoua. Skladatel, jehož jméno mají v naší geografické poloze v povědomí spíše příznivci kytary, zde zapůsobil jako nečekané zjevení. Tkadlčíková přesně vystihla poetiku autora vystavěnou na neoklasické prostotě, magické intimitě a tanečním rytmickém impulzu s folklorní stylizací. Hrála s neskrývaným zanícením a nakažlivou radostí – bylo evidentní, že jí tato hudba přináší ryzí potěšení a prožívá ji s maximální intenzitou.

​Druhým pilířem večera byla tvorba Alexandra Skrjabina, konkrétně Dvě impromptus, op. 12 a závěrečná Fantazie h moll, op. 28. Tkadlčíková má svět ruského vizionáře dokonale přečtený a ve své generaci v něm u nás stěží najde konkurenci. Zaujala schopností bohaté diferenciace zvukové barvy, napínala posluchače s trochou fantazie jako struny a důmyslně pracovala s vrstvami od nejvyšší hustoty až po zředěné ticho. Neméně silným momentem večera byla Mozartova Fantazie d moll, KV 397, v níž klavíristka vystavěla fascinující oblouk mezi téměř funerální, temnou náladou a náhlým hřejivým prosvětlením durové části. 

​Zatímco celý večer vyžadoval maximální akademickou koncentraci, matematickou přesnost a stylovou čistotu, v přídavcích z interpretky definitivně spadlo veškeré napětí. Gershwinovu píseň I Got Rhythm zahrála s absolutní svobodou, živelností a bez skrupulí – vůbec nehleděla na případné tónové riziko a publikum po soustředěném poslechu okamžitě strhla. Definitivní tečku obstaral Ježkův Bugatti Step. Tkadlčíková jej vypálila v závratném tempu jako závodní vůz na okruhu, vůbec se s ním nepárala a mikulovské publikum si doslova namazala na chleba. Byl to nenucený důkaz, že i klasický umělec se může utrhnout z řetězu konvencí a neřešit chyby v duchu okřídleného hesla „život je jen náhoda“.

​Velkou poklonu si navíc mladá pianistka zaslouží za své průvodní slovo. Obě poloviny recitálu si sama uváděla a její projev působil nesmírně přirozeně, klidně a erudovaně. V první části posluchače pobavila odlehčenou symbolikou čísla 18 spojujícího datum koncertu s pořadovým číslem Mozartovy sonáty, ve druhé části nabídla trefné vhledy do jednotlivých děl. Zámecký sál odměnil Elišku Tkadlčíkovou bouřlivými ovacemi vestoje a nadšeným voláním „bravo“, které potvrdilo, že její návrat na mikulovské klavírní pódium byl dokonalým triumfem.

Foto: Elwyn George Badelita

Facebook X E-mail WhatsApp