Vranov nad Dyjí si většinu návštěvníků podmaní jedinečným panoramatem barokního zámku, postaveného na vysokém skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí. V sobotu 22. srpna však zvláštní pozornost poutalo i podzámčí: vranovský farní kostel Nanebevzetí Panny Marie po roce opět hostil zahajovací koncert Silberbauerova hudebního Podyjí, široce zaměřeného festivalu, který klade důraz na propagaci historických barokních varhan v regionu. Za vranovský nástroj usedl uznávaný mladý interpret Johannes Zeinler působící v klášteře Klosterneuburg nedaleko Vídně, kde se dochovaly jedny z nejvýznamnějších historických varhan ve střední Evropě.

Silberbauerovo hudební Podyjí, festival představující české a rakouské umělce na zajímavých místech moravsko-rakouského pohraničí, vstupuje letos do sedmého ročníku. Bohatý program nabízí osm koncertů, z nichž pět proběhne u nás a tři za hranicemi. Turisticky oblíbená destinace Vranova nad Dyjí je současně dějištěm cyklu chrámových koncertů Fatymské kulturní léto. Sobotní koncert představoval jakýsi most mezi oběma festivaly, neboť figuroval i v pořadu koncertů Fatymského léta jakožto jeho vyvrcholení. V úvodu koncertu se tak posluchačům představili organizátoři obou akcí – za Silberbauerovo hudební Podyjí to byla ředitelka festivalu a koncertní varhanice Kateřina Málková.

Neznáme samozřejmě přesný důvod, proč organizátoři festivalu vybrali pro zahajovací koncert ve Vranově právě Johannesa Zeinlera. Možná za tím stojí jeho mimořádné úspěchy na soutěžích v anglickém St. Albans a francouzském Chartres, možná zaujal tím, že jako chrámový varhaník ovládá velké a vzácné Freundtovy varhany z roku 1642 v augustiniánském klášteře Klosterneuburg. Anebo snad rozhodl drobný detail, že právě z Klosterneuburgu pocházel varhanář Wilhelm Brieger, který provedl ve třicátých letech 20. století opravu vranovských varhan a pořadatelé chtěli na tuto mezinárodní tradici navázat. Kdo ví. V každém případě není pochyb o tom, že vztah Johannesa Zeinlera k historickým varhanám, jejichž představení považuje Silberbauerovo hudební Podyjí za jeden ze svých cílů, musí být trvalý a hluboký.

Festivalové koncerty probíhají v Podyjí nezřídka na varhanách přímo postavených osobností, která festivalu propůjčila své jméno. Varhanář Josef Silberbauer (1734–1807) ze Znojma přirozeně dělil oblast svého působení mezi obě strany moravsko-rakouské hranice – jihozápadní Moravu a sever Dolního Rakouska. Ačkoli chtě nechtě stavěl mnohem skromnější nástroje než jeho slavný saský kolega Gottfried Silbermann (1683–1753), kvalitou své práce je oceňován dodnes a některé z jeho nástrojů byly již odborně restaurovány. Takovým nástrojem jsou i dvoumanuálové varhany ve Vranově nad Dyjí, byť Silberbauer zřejmě není autorem všech píšťal. Šestnáctirejstříková dispozice nástroje znějícího v poměrně skromné akustice vranovského kostela nedává jistě varhaníkovi tolik možností k upoutání pozornosti posluchačů jako majestátní nástroj klášterního chrámu. Bylo tedy zajímavé, jak Johannes Zeinler k výzvě sólového hodinového koncertu v menším kostele moravského pohraničí přistoupí.

Program koncertu byl vystavěn jako pocta rakouské varhanní tvorbě, kde se fantazijní a zvukomalebné kusy střídaly s kontrapunktickými a novější hudba doplňovala tu starobylou. Oficiální název koncertu „Varhanní kontrasty“ byl tedy zcela namístě. Zvláštní dramaturgický důraz vložil Zeinler na toccatovou formu, která zazněla v pojetí čtyř různých skladatelů.

O slavnostní zahájení koncertu se postarala Toccata fatta sopra l’assedio di Filipsburgo od Alessandra Pogliettiho (†1683), skladatele italského původu, který působil nejen ve Vídni, ale i na Moravě. Jedná se o zvukomalebnou skladbu popisující bitvu o jihoněmecké město Philippsburg z roku 1676. I posluchači neznalí italského jazyka vytušili jistě lítý boj naznačený v hudbě zběsilým střídáním frází nebo brilantními pasážemi znázorňujícími nejspíše vymrštěné dělové koule. Interpret se hned v úvodu představil jako suverénní hráč s citem pro vytříbenou artikulaci a vkusnou agogiku, uchu lahodilo i zřetelné ukončování frází.

Následovala Fantasia sopra Ut, Re, Mi, Fa, Sol, La dalšího vídeňského hudebníka Johanna Jakoba Frobergera (1616–1667), který ovšem při svých cestách po Evropě nasál nejrůznější hudební styly. Poměrně rozsáhlá kompozice, jejíž nosné téma tvoří stoupajících šest tónů durové stupnice, je přehledně členěná, což varhaníkovi umožnilo představit postupně rozličné barvy koncertního nástroje. Úvodní část, využívající mystický zvuk rejstříku Kvintadena, byla příjemným kontrastem k předchozí bitevní vřavě. Přes bohatší barevné kombinace dospěla Frobergerova skladba k závěru, kde téma zaznělo poprvé a naposledy v klesající podobě. Interpret umně ztvárnil všechny předěly mezi rytmicky a charakterově odlišnými částmi, což není vždy lehký úkol.

Další část koncertu patřila Johannu Casparu Kerllovi (1627–1693), který řadu profesně aktivních let prožil Vídni. Jeho kompozice přinesly zpět dojem efektnosti a zvukomalby, což předznamenala již svěží a na barokní ornamentiku bohatá Toccata Quinta. Nezapomenutelnou „třešinkou“ na konci první části koncertu se stalo hravé Capriccio sopra il Cucu, zpracovávající známý kukačcí motiv malé tercie. Díky sólovému použití tichého rejstříku Copuly major mohli posluchači kromě Kerrlova kontrapunktu slyšet i souběžný kontrapunkt složený z jemného klepotu součástek mechanické traktury nástroje.

Vybočení ze zažitých konvencí představovala skladba soudobého vídeňského autora Thomase Daniela Schleeho (1957–2025), jenž byl v kompozici žákem Oliviera Messiaena (1908–1992). Ačkoli ve své Toccatě Tredecimě používá spíše tradiční skladebné postupy kompatibilní s tradicí jihoněmecké toccaty (imitační práce, pasáže, figurace), nezapře inspiraci motivy ptačího zpěvu, tolik typickými pro jeho učitele. Uvedení moderní kompozice na historických varhanách nebylo na škodu – střídmý a jasný zvuk vranovského nástroje jejímu charakteru dobře vyhovoval a disonantní souzvuky místy podpořilo i nerovnoměrné ladění píšťal. Přesto šlo o poměrně dlouhé a posluchačsky náročné číslo. Nabízí se otázka, zda by posluchači neocenili bližší představení takové skladby v mluveném nebo tištěném průvodním slově.

Jako bezprostřední pohlazení po duši naopak zapůsobilo Andante F dur Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Mozart tuto skladbu vytvořil pro mechanický píšťalový hrací stroj, nazývaný též flétnové hodiny (Flötenuhr). Dojem flétnových hodin vytvořil i Zeinler, a to využitím Copuly minor, jemného rejstříků flétnového charakteru, a poměrně střídmou, jakoby strojovou interpretací s minimem agogiky, ovšem s precizně vyhranými trylky i běhy.

Závěr koncertu patřil dílu Georga Muffata (1653–1704), varhaníka a skladatele bohatě inspirovaného německými, italskými a francouzskými vlivy. Obě jeho na koncertě uvedená díla pochází z legendární sbírky Apparatus musico-organisticus (1690). Jako první zazněla půvabná Ciaccona, dílo oblíbené pro svůj taneční charakter a líbeznou melodiku. Zeinler skladbu umocnil vytříbeným pojetím ozdob, které v každé repetici ztvárnil novým způsobem (zapůsobily zejména dvojité trylky). Zároveň však vhodně zvolil klidnější tempo, které posluchačům poskytlo zklidnění a odpočinek před strhujícím finále. Vrcholem a nejrozsáhlejší skladbou večera pak byla členitá Toccata Septima, uvedená majestátní francouzskou ouverturou a končící brilantní fugovou částí, po které již následoval jen dlouhotrvající potlesk.

Varhany ve Vranově nad Dyjí jsou s ohledem na prostor farního kostela postaveny jako komorněji laděný nástroj. Řadou rejstříkových barev, které nalezneme ve větších nástrojích z tohoto období, vůbec nedisponují (např. smykavé rejstříky, principálový hlas v základní poloze, jazykový rejstřík v pedálu). I přes mírně omezené barevné možnosti však Johannes Zeinler dokázal udržet pozornost posluchačů po celou dobu, a to díky své precizní technice, přesvědčivému muzikálnímu výrazu a dobře vystavěné dramaturgii, která zkombinovala posluchačsky náročnější a efektní kusy. Nejen díky tomu došel podtitul koncertu „Varhanní kontrasty“ svého naplnění.

Facebook X E-mail WhatsApp