V Mnichově v Bavorské státní opeře v posledním čtvrtstoletí studují již třetí inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova. V roce 2002 mělo premiéru Zlato Rýna týmu Zubin Mehta a Herbert Wernicke, který ovšem zemřel, a další opery pak režíroval David Alden. O deset let později mělo premiéru Zlato Rýna vytvořené Kentem Naganem a Andreasem Kriegenburgem a 27. října 2024 Zlato Rýna dirigenta Vladimira Jurowského a režiséra Tobiase Kratzera. Poslední inscenace Valkýry měla premiéru letos 25. června a premiéry Siegfrieda a Soumraku bohů jsou naplánovány na říjen 2026, respektive na červen 2027. Nová inscenace celého cyklu bude pak dvakrát provedena v rámci Mnichovských slavnostních operních her v roce 2027. 

Přestože se na našich scénách Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův nehraje, Národní divadlo za ředitelování Daniela Dvořáka uvedlo v roce 2005 alespoň dovezený Ring z Německé opery na Rýně v Düsseldorfu a Duisburgu, což byla letitá inscenace režiséra Kurta Horrese, jejíž hlavní devízou bylo nové hudební nastudování Johna Fioreho s orchestrem Národního divadla a řada výborných sólistických výkonů, například Johna Wegnera, Lindy Watson, Wolfganga Schmidta a dalších. Ostatně důkazem toho je živá, neprodejná nahrávka. Od té doby se Prsten Nibelungův na našich scénách nikde neobjevil, z proklamované inscenace tetralogie Národního divadla vzniklo jen Zlato Rýna v roce 2026 a o dalších operách se taktně mlčí. Přitom v Německu je nastudování Prstenu Nibelungova prestižní záležitostí, která se neomezuje jen na velká divadla, ale inscenace tohoto monumentálního díla najdeme i ve středních divadlech. 

Valkýra z cyklu Prsten Nibelungův bývá občas studována samostatně – v pražském Národním divadle ji v roce 1972 připravil dirigent Jaroslav Krombholc a režisér Ladislav Štros. Má celkem uzavřený, kompaktní děj, který svádí k tomu, že nemusí vždy zaznít v kontextu celé tetralogie. Většina divadel dnes ovšem studuje celou tetralogii, a tak i koncepce Valkýry musí vycházet z celkového pojetí tetralogie. O tom, jak to bude celé v Mnichově, lze jen těžko psát, protože poslední dvě opery teprve budou uvedeny, a my jistě o nich budeme naše čtenáře informovat. V Mnichově rozložili nastudování Prstenu Nibelungova na poměrně dlouhou dobu – více než dva a půl roku.

Valkýra, která měla premiéru 25. června 2026 (recenzované představení je z 28. června 2026), navazuje na inscenaci Zlata Rýna ZDE režijně i výtvarně. Samozřejmě i hudebně je nastudování celé tetralogie svěřeno hudebnímu řediteli Bavorské státní opery Vladimiru Jurowskému (ostatně Prsten v Mnichově vždy studovali hudební ředitelé). Režisér Tobias Kratzer si i pro Valkýru zvolil stejné spolupracovníky jako při Zlatu Rýna: scénu a kostýmy vytvořil Rainer Sellmaier, světelný design Michael Bauer a video dotáčky, které v obou inscenacích hrají významnou roli, pak Manuel Braun, Jonas Dahl a Janic Bebi. Zlato Rýna končilo v koncepci režiséra Kratzera vstupem bohů do jakéhosi obřího barokního oltáře (křesťanská víra má v inscenaci vůbec významné místo) a jeho zmenšená replika pak byla součástí interiéru obydlí Hundinga a Sieglindy. K němu přichází vyčerpaný Siegmund a rázem se do Sieglindy zamiluje. V tom se režie Tobiase Kratzera neodchyluje od originálu. Ostatně přestože režisér Kratzer přesouvá děj spíš do naší současnosti, zachovává, a to je podstatné, vztahy mezi postavami a jejich úlohu v ději tetralogie. Nejde tak ve své koncepci proti Wagnerově hudbě, ale vychází z ní a jen vše situuje do naší doby, možná přesněji do jakéhosi bezčasí. Tak se na jevišti setkáme nejen s moderně zařízeným obydlím Hundinga, ale například i s automobilem, kostýmy jsou civilní (Sieglinda, Siegmund, Hunding) i historizující (bohové, valkýry).

Jako ve Zlatu Rýna i ve Valkýře mají významné místo filmové dotáčky. Na jedné z nich například divák vidí domek, v němž prožívala Sieglinda se Siegmundem své šťastné dětství a který později vyhořel. Divák pak z dotáčky pochopí, co znamenají ohořelé trosky tohoto domu na jevišti. V jiné dotáčce zase cválají mytologické postavy z Valkýry parkem současného Mnichova a samozřejmě budí údiv dnešních návštěvníků parku (jízda Valkýr). Režisér Kratzer tak propojuje Wagnerovo dílo z roku 1870 se současností. Myslím, že Kratzer čte velice pozorně skladatelovo libreto a poslouchá jeho hudbu. Jak jsem již napsal v úvodu, ve své koncepci nejde proti dílu, jak s oblibou činí někteří jiní dnešní režiséři. Celý děj opery, pro některé diváky současnosti možná zdlouhavý, se snaží „zdivadelnit“ a využívá k tomu nejen zmíněné filmové dotáčky, ale i herecké naplnění jednotlivých scén. Například při závěrečném, více než půlhodinovém duetu Brünnhildy a Wotana nechá na jevišti mrtvé reky, které tam zcela nahé dotáhly valkýry, prakticky po většinu duetu postupně obřadně omývat a oblékat. Rekové pak pomalu odcházejí z jeviště. V takové koncepci ani není prostor pro velkolepé loučení Wotana s dcerou Brünnhildou a zaplavení celé scény ohněm. A právě zde, v samém závěru inscenace, vidíme v dotáčce Logeho, jak na pokyn Fricky zapálil obydlí, v němž žila Sieglinda se Siegmundem v dobách jejich dětství. Dodejme, že v Kratzerově pojetí je Walhallou přímo budova mnichovského Národního divadla.

Jestliže jsem v reflexi Zlata Rýna napsal, že Jurowského hudební pojetí bylo rychlé a hřmotné, dalo by se to v podstatě použít i pro Valkýru. Je to jistě zjednodušené, ale na mnoha místech tomu tak bylo, a podobně jako ve Zlatu Rýna i zde se mu občas silným, nicméně skvěle hrajícím orchestrem podařilo „přikrýt“ některé pěvce. Samozřejmě v tak dlouhé opeře měl i mnoho krásných míst, ostatně Jurowski je velice dobrý dirigent. Pěvecké obsazení bylo na světové úrovni, jak je ostatně v Mnichově pravidlem, nejen při tetralogii. Přesto asi nejvíc zaujal Wotan Nicholase Brownleeho nejen svým nosným a koncentrovaným zpěvem, ale i procítěným hereckým projevem. Velice dobře zpíval Siegmunda Joachim Bäckström – jen se mi občas zdálo, že hlas zbytečně přepíná – a Sieglindu Irene Roberts, jejíž hlas zněl místy dramatičtěji než hlas představitelky Brünnhildy Miny-Liisy Värelä, která vynikala svými výškami, nicméně hlubší a střední poloha neodpovídala (ještě?) požadovanému dramatickému sopránu. Doba velkých dramatických wagnerovských hlasů je asi nenávratně pryč. Hunding Aina Angera zaujal svým temným basem a také Jekatěrina Gubanova v roli Fricky potvrdila, že se v průběhu let etablovala na přední wagnerovskou interpretku. Velice dobře zpívaly i všechny valkýry, které rozhodně nemají lehké zpívání – mnohé wagnerovské pěvkyně právě v těchto rolích sbíraly své první wagnerovské zkušenosti. 

Nová inscenace Wagnerovy Valkýry jistě patří k předním počinům uplynulé operní sezony v Mnichově a věřím, že se diváci již dnes těší na nastudování dalších dílů této pozoruhodné tetralogie.

Foto: Monika Ritterhaus

Facebook X E-mail WhatsApp