Dvaadvacátý ročník Hudebního festivalu Znojmo zakončil ve středu Galakoncert pod taktovkou světového kontratenoristy a tentokrát dirigenta Andrease Scholla. V chrámu sv. Mikuláše s úspěchem vystoupil soubor staré hudby Silentium! ensemble (vedoucí Tereza Válková) a představil skladby Georga Friedricha Händela, Jana Dismase Zelenky a Johanna Josepha Fuxe, které se v 18. století hrály na evropských panovnických dvorech u příležitosti korunovačních oslav.

Historická linie města Znojma se vine od roku 1226, kdy bylo povýšeno Přemyslem Otakarem I. na královské město a hudba oslavující krále sem tedy právem patří. Organizátoři festivalu se k tradici královských oslav přihlásili a osm set let, kdy Znojmo prosperuje jako královské město, náležitě oslavili.

Prezident festivalu Jiří Ludvík byl na úvod velmi neskromným glosátorem, ale právem. Neboť celkem pětatřicet akcí Hudebního festivalu Znojmo navštívilo kolem patnácti tisíc posluchačů, vystoupilo zde na osm set umělců a vše podpořilo šestadvacet místních vinařů, kteří neopomněli před každým koncertem zorganizovat ochutnávku svých výrobků. „Festival přinejmenším vytvořil po dobu svého konání ze Znojma to nejlepší místo k životu a my dnes bezesporu patříme mezi nejlepší festivaly v České republice,“ spokojeně tvrdil prezident, který stojí v čele festivalu od jeho počátku, tedy od roku 2005.

Posledním koncertem se rozloučil s publikem i s podporovateli festivalu soubor staré hudby Silentium! ensemble vedený sbormistryní Terezou Válkovou. Před orchestr, sestavený z profesionálů hrajících na historické nástroje, kterému velela v roli koncertního mistra Dagmar Valentová, se postavil světově proslulý kontratenorista Andreas Scholl. (Rozhovor čtěte ZDE.) Tentokrát se „přehrál“ do role dirigenta a nutno říct, že se jí zhostil s vervou a energií, která se přenášela na orchestr i sbor. Energie a důslednost, s jakou orchestr vedl, nemůžou nahradit několikaletou spolupráci, která vytváří orchestru charakteristický zvuk, ale bylo znát, že si dirigent i orchestr spolu rozumí a že tvorbě onoho „charakteristického zvuku“ nic nestojí v cestě. Sbor byl poněkud komornější a sympatické bylo, že všichni sólisté, kteří večer vystupovali, byli zároveň členy sboru a po svém vstupu se vždy disciplinovaně zařadili zpátky do své skupiny. Snad i proto nebyli uvedeni v programu, což ovšem prezident festivalu po přestávce ihned napravil a všechny představil.

Koncert zahájila skladba Georga Friedricha Händela Zadok the Priest, HWV 258, která zazněla v roce 1727 u příležitosti korunovace britského krále Jiřího II.; při jeho pomazání na panovníka, tedy v tom nejdůležitějším okamžiku. Skladba je psána na text z biblické Knihy královské, který je údajně v Anglii používán od roku 973, a ve zhudebnění Händelově patří k nejpůsobivějším sborovým barokním dílům. Má tři věty, ale je velmi kompaktní; věty na sebe navazují téměř attacca, jen s malým odsazením, takže jejich duchovní náboj mohl dokonale vyznít. Nejprve houpavý, klidný rytmus smyčců vystřídal vpád fortissima sboru spolu s orchestrem, aby vyzněly vzápětí vylehčené koloratury sopránů. Závěrem znělo oslavné a vznešené Amen, které korunovalo skladbu.

Tento nepřerušovaný a nerušený hudební tok už se nepodařilo vytvořit v dalších skladbách. Te Deum in D, ZWV 146 Jana Dismase Zelenky má deset částí a zde se již chopilo iniciativy natěšené publikum, které po každé části dávalo najevo své libé pocity. Dirigent se nejprve velmi kultivovaně, ale marně pokoušel posluchače zklidnit, pak se ale podvolil a nechal projevy volně plynout. Což ovšem skutečně poněkud rušilo logickou linii interpretovaného díla. Te Deum laudamus zahájil sbor, ve druhé části Tu Rex gloriae nastoupily sólistky, první soprán Lenka Cafourková Ďuricová a Tereza Zimková druhý soprán. Překvapily barevnou sladěností a stříbřitými koloraturami, ve kterých se střídaly. 3. Tu ad liberandum patřilo sólovému, sametovému altu Lucie Karafiátové, která plnému výrazu dala i pevné hloubky. 4. Tu ad dexteram Dei sedes byla příležitost pro tenor Jakuba Kubína a pro bas Jiřího Miroslava Procházky, jejichž hlasy se vzájemně příjemně doplňovaly a proplétaly v rychlém tempu. 5. Judex crederis nastoupil sbor spolu s orchestrem ve svižném, vylehčeném duchu a v další části 6. Aeterna fac předvedl sbor skvělou polyfonní práci. 7. Intonatio: Salvum fac se ukázal mužský sbor, aby navázala 8. Et rege eos, další sborová část. 9. Per singulos dies je pro trio, první soprán nádherně zastala Zuzana Badárová, druhý soprán s plným a jasným témbrem zazpívala Romana Kružíková a altového partu se zhostil Martin Ptáček – společně vytvářeli příjemný barevný proplétající se trojhlas. Ten efektně doplňovaly sólové dřevěné flétny Lucie Duškové a Michaely Koudelkové. 10. In te Domine speravi zahájil nejprve perlivě ženský sbor, následovaný mužskou částí sboru v běžící fuze, tempově vycizelované a postupně nabírající na energii až do závěrečného fortissima, podpořeného tympány.

Po přestávce zazněla Fuxova Sinfonia a 3 in C, K 331 „Turcaria“. Zvukově se snažil orchestr vytvářet charakter turecké hudby, což bylo poněkud úsměvné v daném obsazení. Přesto se dařilo v 1. Turcaria (Allegro) pomocí tamburín a fléten podpořit sólo prvních houslí a vytvořit náznak tureckého koloritu. 2. Passacaglia (Andante) zněla klidně a vznosně, 3. Janitshara naopak lidově a rozverně. 4. Posta turcica zněla efektně, rytmizace v rychlém tempu přešla do acceleranda a vše skončilo v divokém víru.

Jan Dismas Zelenka zase naopak vrátil důstojnost a noblesu. Z jeho korunovační opery Sub olea pacis et palma virtutus conspicua orbi regia Bohemiae Corona, ZWV 175 zazněla jen úvodní Sinfonia, před kterou odešly obě flétny a vystřídaly je dva hoboje, spolu se třemi trubkami, jejichž lesk dodal skladbě slavnostní ráz. Hudebnědramatické dílo Zelenka napsal pro korunovaci císaře Karla VI. českým králem v Praze roku 1723. Zajímavé je, že měla podtitul Melodram o sv. Václavovi, což mělo pomoci spojit habsburskou vládu s českým světcem. Předehra, která zde zazněla, byla velmi vzletná a noblesní, zazářila sóla obou hobojistů Rastislava Kozoně a Aleše Ambrosiho, housle byly znělé a rytmicky čitelné a efektní byla závěrečná agogika, kdy po závažném zpomalení se vzepjal mohutný oslavný vrchol ve fortissimu.

Závěrem koncertu mělo publikum možnost se seznámit s dílem Georga Fridricha Händela My Heart is Inditing, HWV 261. Dílo bylo zkomponováno pro korunovaci královny Karolíny na texty Žalmů a knihy proroka Izajáše. Bohatá instrumentace podporuje slavnostní charakter a polyfonní charakter skladby, kdy sbor má hlavní úlohu a je rozdělen na několik částí, které spolu komunikují a proplétají se, je velmi působivý. 1. My heart is inditing of a good matter má sladké emoce už v orchestrálním úvodu. Sbor nastupoval po hlasech a fuga se rozlila do jímavé melodie. 2. King‘s daughters were among thy honourable women zahájily citové smyčce, následovaly jásavé soprány, pak měkké alty a mužské hlasy doplnily polyfonní strukturu. 3. Upon thy right hand did stand the queen in vesture of gold běželo v houpavém tříčtvrtečním rytmu, nejprve ženské hlasy, pak mužské až do zklidnění. 4. Kings shall be thy nursing fathers běželo ve svěžím tempu nejprve v orchestrálním podání, poté nastoupil sbor, hlasy se rozdělovaly, prolínaly a zase spojovaly s úderným frázováním, postupně narůstalo accelerando a zvuk se rozšiřoval do forte a do velebného závěru.

Úspěch byl u publika velký, nadšení neustávalo a jako přídavek zazněla závěrečná část Händelova díla Zadok the Priest nazvaná God save the King!, která přesvědčila jak o profesionálním umění souboru, tak o jeho výrazové disponovanosti. Byl to důstojný a efektní závěr festivalu, který si po dobu své více než dvacetileté existence vydobyl své místo jak v srdcích publika, tak na hudební mapě České republiky.

Foto: Libor Ondráček, Facebook Hudby Znojmo

Facebook X E-mail WhatsApp