V rámci koncertního cyklu Mosty soudobé hudby vystoupili ve středu 16. září v bazilice svatých Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě dva mladí umělci, houslistka Tereza Horáková a varhaník Lukáš Dvořák. Jejich koncert dostal název Metamorfózy ticha a posluchači se stali svědky svou světových premiér.

Na úvod středečního koncertu zazněla v prvním provedení Aria silenziosa od německého skladatele Alberta Breiera, závěr večera patřil premiéře Dvanácti metamorfóz podle vlastního tématu z Pašijí sv. Matouše od Pavla Zemka Nováka. Tyto dvě soudobé kompozice (Breierova Aria byla napsána v roce 2025, Zemkovy Metamozfózy vznikly letos) utvořily jakýsi dramaturgický most, kterým byly sevřeny dvě skladby Johanna Sebastiana Bacha (Ciaccona d moll pro sólové housle a varhanní Preludium a fuga C dur, BWV 547), impresionistický Mýtus č. 1 – La Fontaine d´Aréthuse od Karola Szymanovského a ještě jedna soudobá kompozice Fratres (Bratři) pro housle a varhany od estonského soudobého skladatele Arvo Pärta.   

Díky tomuto nápaditě sestavenému programu se vyšehradská basilika minor stala pro ten večer skutečně decentním hudebním vyjádřením ticha. Přímo ve svém názvu tuto ideu má kompozice Alberta Breiera. Z táhlých, tajuplných varhanních prodlev se vynořuje procítěná, tichá melodie houslí, dominující polyfonnímu předivu. Svými vyjadřovacími prostředky blízko k Breierovu světu má novinka Pavla Zemka Nováka. Autor s oblibou používá mixturové postupy, melodická unisona. Zemkovo Novákovo ticho však není stálé, je směřováno do větších intenzit, až k závěrečnému naléhavému hlasu zvonů. I Pärtovo vyjádření ticha zaujme svojí tajuplnou hloubkou. Nad častým výskytem jemných varhanních rejstříků zde autor exponuje virtuózní houslové prvky nebo jemné, současně však i patetické pasáže. Všichni tři soudobí autoři se vyhýbají příkrým disonancím, z jejich skladeb vyzařuje kromě ticha i vyrovnaný klid. Milostnou vášeň do své kompozice vnáší Karol Szymanowski. Zcela se konceptu adorace ticha ovšem vymyká Bachovo varhanní Preludium a fuga C dur, BWV 547. Toto dílo se stalo nejen nejmohutnějším, ale i instrumentálně nejexponovanějším bodem večera. Podobnou výrazovou aspiraci mělo nepochybně i zařazení Bachovy houslové Ciaccony, rovněž efektního díla, mistrně vnášejícího polyfonní techniku do subtilního smyčcového nástroje.

Lukáš Dvořák je na Vyšehradě doma, varhaničí zde při liturgii. To je nepochybně jeden z důvodů, proč se koncert Metamorfózy ticha konal právě zde. Pro mnohé příznivce cyklu Mosty soudobé hudby nebylo snadné sem zavítat. Kdo přišel, ten však byl bohatě odměněn zdejším klidem příjemného, vlahého večera, krásou rozzářené baziliky s kvalitním nástrojem na kůru a tisíci světel dole, pod skálou se rozkládajícího města na řece Vltavě. Ocenit lze Dvořákovu registraci, díky níž se housle i se svojí subtilní artikulací staly zřetelnou protiváhou varhanních píšťal. Jeho výkon je technicky na vysoké úrovní vyzařuje z něho klid a jistota.  

Po technické i výrazové stránce dobře zvládnutý přednes nabízí i houslistka Tereza Horáková, zakladatelka tohoto koncertního cyklu a iniciátorka vzniku obou premiérovaných titulů. Suverénně zvládá jak barokní, tak i soudobou tvorbu. V obou světech je totiž pevně ukotvena. Ze spojení s varhanami zřetelně vystupuje svojí zvýrazněnou artikulační prací, obdivuhodným způsobem zvládá bachovskou polyfonii. Její provedení Ciaccony d moll, na něž sestoupila z kůru dolů, před publikum a před oltář, bylo strhující. Hutným zvukem bohatě rezonovalo se zdejším chrámovým prostorem. Možná by však zde prospěla ještě větší výrazová razance. Ale cesta na Vyšehrad rozhodně stála za to.

Foto: archiv pořadatele, archiv KlasikaPlus.cz (ilustrační)

Facebook X E-mail WhatsApp