„Provedení této světové premiéry bylo senzační, vůbec ne ‚intelektuálské‘.“

„Rozsáhlý, klidně dvacetiminutový opus a svého druhu královská disciplína hry bez doprovodu představily všemožné vysoké umění Terezy Horákové.“

„Obecně řečeno bych koncert prožil raději v menším, útulnějším prostoru se sušší akustikou.“

V evangelickém kostele sv. Salvátora se uskutečnil historicky druhý koncert nové řady Mosty soudobé hudby. Hlavní tvář nového projektu, houslistka Tereza Horáková vystoupila s přední osobností české scény bicistů Martinem Opršálem obsluhujícím nástroj vibrafon. Interpretačně i dramaturgicky výborný večer předestřel i několik podnětů pro příště.

Jedenáct krátkých kusů pro housle a vibrafon Charlese Petera Wuorinena (1938–2020), amerického skladatele a držitele Pulitzerovy ceny, se stalo předkrmem večeře ze soudobé hudby. (Kde končí „soudobá hudba“? Čtyři z pěti hraných skladatelů už nežijí…) „Krátké“ kusy byly natolik krátké, že publikum si nebylo jisto, že může začít tleskat.

Příjemným aspektem koncertu byla moderace protagonistky Terezy Horákové, která jednotlivé skladby průběžně slovem přibližovala, byť posluchač měl k dispozici i vcelku obsáhlý další materiál k ponaučení. Dvě z děl večera patří do knihovny nenapravitelného novátora zejména minulého století Karlheinze Stockhausena (1928–2007) a jako druhé číslo koncertu si diváci poslechli výňatek z autorova rozsáhlého operního cyklu Die sieben Tage der Woche (Sedm dní v týdnu). Část Elufa z opery Freitag (Pátek) původně psaná pro basetový roh a flétnu zazněla jako Vibra-Elufa v úpravě pro sólový vibrafon. Martin Opršál dílo zahrál zajisté velmi reprezentativně a angažovaně, z hlediska kompozičního jsem se nemohl zbavit dojmu, že něco takového by bylo možné z pozice zdatného perkusionisty i zaimprovizovat v tom smyslu, že výraznou invenci jsem nepozoroval – spolu s tím jsem Opršála litoval, že se musel učit ony konkrétní noty. Skladba mě nezaujala.

Naprosto odlišné pocity ve mně vyvolala světová premiéra Ondřeje Štochla (*1975). Čerstvý padesátník přišel se skladbou Hranice zapomnění, která „souvisí“ se stejnojmenným románem spisovatele Sergeje Lebeděva. „Mohl bych říci, že má skladba je jen inspirována skvělým literárním dílem, ale tak tomu není…“ záhadně doplňuje autor v programové brožurce. Kompozice je dle jeho slov snahou o „vertikalizaci času“, kdy – jak to chápu – aktuální lidské prožívání a momentální paměťová stopa jsou konfrontovány s objektivní realitou „tehdejších“ situací; to, jak vnímáme nějakou dávnou událost ve svém životě, může být a často nevyhnutelně a nutně je pokroucené, zkreslené a deformované. Skladatelovým původním záměrem bylo interpretům zadat úkol pracovat s looperem tak, že by svůj momentální výkon ještě obohacovali prací se zařízením, které právě znějící zachycuje a vrací zpět v pozměněné podobě. Autor naznal, že skladba by tímto způsobem byla nehratelná, tedy usadil se v zadní části pódia a jal se obsluhovat elektronické zařízení, které se velmi nenápadně a organicky stalo partnerem jakéhosi dialogu s živými interprety. Vzniklo tak jakoby zdvojené obsazení houslí a vibrafonu.

Provedení této světové premiéry – mimochodem před osmi lety právě vystupující umělci provedli i jinou Štochlovu skladbu v premiéře – bylo senzační, vůbec ne „intelektuálské“. Měl jsem pocit, že tady skutečně jde o život. Interpretace působila usazeným dojmem a naznačená vertikalizace času, tedy snaha postavit vedle sebe minulé a současné prožitky jejich nositele, zněla uvěřitelně. Za nádherný a nenápadný moment považuju úplný závěr, kdy ztichne vibrafon, jeho ozvěna zmizí v tichu, také elektronika dále nemá co říct, pouze housle přezní s jediným tónem a najednou nápadně jakoby suše, civilně. Dostavil se tak intenzivní pocit jakéhosi probuzení ze sna vzpomínek a bloumání v minulosti do současného reálného světa tady a teď… Zvlášť u soudobých skladeb mimochodem vnímám, že znát detailněji program a motivaci u jejich vzniku bývá k poslechu velkou pomocí.

Slováka polského původu Romana Bergera (1930–2020) u nás málo známého v programu večera reprezentovala jeho Konvergencie I pro sólové housle. (V tomto bodě se nabízí poznámka souvislosti s Ondřejem Štochlem, který shodou okolností působí v skladatelském spolku Konvergence.) Rozsáhlý, klidně dvacetiminutový opus a svého druhu královská disciplína hry bez doprovodu představily všemožné vysoké umění někdejší studentky Ondřeje Štochla (dnes skladatel hrává spíše na violu) Terezy Horákové. Interpretka se do skladby položila s vervou a zaníceně, celkově je však vysoce obtížnou disciplínou na takto velké ploše udržet napětí a tah. Interpretce se to podařilo zčásti, avšak nutno podotknout, že neustálá hra s tichem a tónovým dozvukem, jak předepisuje komponista, skladbu přirozeně fragmentuje, o což těžší je opsat soudržný tektonický oblouk. V této skladbě, autorem označené za „experiment“ a skutečně působící do značné míry spíše než koncertní kus jako kompoziční studie, a v její intimní atmosféře jsem si zoufale přál, aby se neprojevilo, že někdo si zapomněl uvést mobilní telefon do režimu letadlo – křehkou balanc poslechu by to dozajista efektivně zrušilo. Naštěstí se nežádoucí zvonění neozvalo.

Krásný a snad překvapivě silný, kulatý tón houslí Terezy Horákové byl poté ještě jednou k mání v poslední, opět Stockhausenově skladbě Tierkreis, která námětově zpracovává jednotlivá znamení zvěrokruhu. Hravá (chůze houslistky po místnosti) i barvitá (řetízek položený přes kameny vibrafonu, Opršálova hra smyčcem) skladba přesvědčila, že i inovátoři minulého století přicházely s životnými díly hodnými pozornosti. Vysoce kvalitní interpretace obecně potvrdila předchozí dojmy z koncertu…

V tuto chvíli už existují snahy přinést Praze současnou hudbu: Orchestr Prague Philharmonia organizuje moderovanou abonentní sérii koncertů současné hudby (která na pódium rovněž přivádí její autory), nové skladby představuje Orchestr Berg, na pražské Akademii se pořádají Dny soudobé hudby, Pražské jaro má nově zavedenou tradici s názvem Prague Offspring, Atrium na Žižkově se současné hudbě také věnuje, vznikl nový projekt Klangfield s důrazem na elektronickou složku, existují aktivity platformy Prague Music Performance, zavedené orchestry tu a tam vloží do své dramaturgie dílo současného tvůrce… Byť Praha není „soudobkou“ přesycena tolik jako třeba Ostrava, přemýšlím, že je jistě vhodné snažit se každý nový počin z dané kategorie odlišit, specializovat, dobře specifikovat. Skalní fanoušky nacházejí projekty, které jsou výrazně jiné – u Mostů soudobé hudby navzdory občerstvujícímu zvuku vibrafonu originální aspekt či moment zatím nevidím.

Podnětem též budiž poznámka k místu konání. Velmi koncentrovaným publikem poměrně slušně navštívený pořad se konal v evangelickém kostele U Salvátora, zatímco ten předchozí, historicky první v daleko komornějším prostoru kostele sv. Vavřince. (Reflexe ZDE.) Veliký Salvátor disponuje akustikou se značným dozvukem. Když navíc zní nástroj, který sám o sobě doznívá standardně několik vteřin (vibrafon), vzniká jakási dvojitá ozvěna. Komorním obsazením sice byla zachována relativní konkrétnost zvukového obrazu, obecně řečeno bych však koncert prožil raději v menším, útulnějším prostoru se sušší akustikou. Dramaturgicky i interpretačně však, zdůrazněme, jednoznačně potěšil.

Foto: Ondřej Melecký