Nadějný pěvec a pravidelný čtenář portálu KlasikaPlus.cz, též milovník hudby Richarda Wagnera, basbarytonista Theodor Šimáček (*2006) se zúčastnil letošního jubilejního ročníku Bayreuthského festivalu. Přehlídka vyhrazená právě Wagnerově hudbě se letos konala přesně postopadesáté a Šimáček v následujícím textu zachycuje ducha akce, reflektuje navštívené inscenace i sugestivně líčí své pocity nad dílem skladatelova génia.

Píše se 17. únor 2026. „Mami, já pojedu do Bayreuthu!!!“ spustil jsem ten den s nadšením do telefonu a z druhého konce linky se ozvalo o dobrou oktávu hlouběji a s ledovým klidem v hlase a zároveň upřímnou dobrosrdečností: „No to jsem ráda, Tedýsku, mám za tebe radost, pamatuju si, že o Bayreuthu mluvíš už velmi dlouho.“ 

Mamka měla pravdu. Moje láska k dílu Richarda Wagnera trvá již řadu let. Nevím, kdy přesně začala, ale s jistotou mohu říci, že to bylo už na základní škole. Celé své dosavadní studium na konzervatoři v Ostravě a tehdy v únoru 2026 i stále poměrně čerstvě na Akademii múzických umění v Praze jsem strávil poslechem živých audionahrávek Wagnerových jevištních děl, nejčastěji přímo z Bayreuthského festivalu. Myslím, že rozhodně nebudu sám, kdo tvrdí, že právě odtamtud pochází ty nejlepší živé nahrávky většiny z Wagnerových mistrovských děl. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je samozřejmě vynikající akustika, kterou Festspielhaus disponuje, a dalším ten, že právě na tomto místě působili svého času ti největší hudební velikáni (snad se tyto časy vrátí, Bayreuth si to zaslouží). Ne, aby si vydělali peníze – to ani nebylo vzhledem k tamějším honorářům dost dobře možné –, ale proto, že považovali za čest zde vystoupit; na posvátném místě, které samotný mistr Richard Wagner vybudoval za účelem uvádění svých pozdních děl. Podobné místo na světě zkrátka neexistuje. 

Toho dne 17. února 2026 mi přišla zpráva, která se nejprve tvářila naprosto obyčejně – vždyť podobných v dnešní době dostáváme denně desítky, možná i stovky! Ale tato zpráva byla delší, než většinou bývají, a čím déle jsem četl, tím mi více stoupal adrenalin v těle. Zprvu jsem té zprávě neuvěřil, takže jsem si ji musel přečíst ještě aspoň třikrát, abych ji bral vážně. Napsal mi totiž výtvarník Vladimír Kiseljov, že mě vybral jako stipendistu za Spolek Richarda Wagnera Brno (jediný aktivní český wagnerovský spolek), jemuž předsedá, a to s dotazem, zdali bych neměl v uvedeném termínu čas navštívit na pět dní Bayreuth a v rámci pobytu mimo jiné zhlédnout tři představení na festivalu. Nebýt této okolnosti, nejspíše bych se tam ještě dalších deset let kvůli vysokým nákladům na ubytování i vstupenky nepodíval. 

Zajímavostí letošního jubilejního 150. festivalového ročníku bylo uvedení rané Wagnerovy opery Rienzi, která se neuvádí tak často jako Wagnerova díla pozdější. A v Bayreuthu to bylo dokonce letos zcela poprvé – uvádění prvních tří oper skladatele zde nemá tradici. A rozhodně šlo o nevšední zážitek, obzvláště v porovnání s Bludným Holanďanem, kterého jsem navštívil o den dříve. Oproti „Holanďanovi“, v němž mě zaujal a okouzlil v podstatě pouze představitel Dalanda, basista Mika Kares, se v Rienzim našlo hned několik pozoruhodných pěveckých výkonů, v čele s titulním Andreasem Schagerem. Sbor byl stejně skvělý jako předešlý den, ale fenomenální dirigentka a dříve i výborná zpěvačka Nathalie Stutzmann dokázala orchestr pozvednout ještě o třídu výš, než jak hrál předešlého dne v „Holanďanovi“. Její hudební pojetí mohutné partitury mě hluboce oslovilo. A i režie byla poměrně kvalitní, ačkoli ve scénografii chyběl jediný náznak starověkého Říma. Celé představení mělo ovšem nebývalý spád, napínavý a dosti nepředvídatelný děj opery se podařilo vykreslit po všech stránkách. Toto provedení rozhodně stálo za to!

A jako poslední představení jsem zhlédnul svého nejmilovanějšího Parsifala. Slyšet jej teprve podruhé naživo (po letošním uvedení v pražské Státní opeře) mě opět velice zasáhlo. Hloubka této hudby je zcela výjimečná, stejně jako téma, které řeší. Je to dlouhý příběh plný všeho, co je pro lidstvo nějakým způsobem zásadní. Z Wagnerových děl pro jeviště je právě toto nejfilozofičtější, vzbuzuje nejvíce otázek a zobrazuje paralely k našim životům. A přesto jako by to byla zároveň „pouze“ pohádka či sen se zázračným koncem, z něhož však cítíme nesmírnou satisfakci. Tu jsem cítil i zde mezi zdmi Festspielhausu, jehož genius loci všechny emoce, které umí vyvolat snad jedině Richard Wagner a jeho díla, ještě umocnil. Mrzet mě snad mohou jen nevyrovnané výkony sólistů. Nejvíce mě zaujali Andreas Schager v titulní roli a neméně Michael Volle, představitel Amfortase. Právě interpretace druhého zmíněného měla nesmírnou majestnátnost, jakou si tato role také zaslouží. Hlasový fond pěvce nevykazuje žádné známky opotřebení, což je vzhledem k jeho vysokému věku obdivuhodné. Slyšet takovýto sytý, barevný a objemný, „velikánský“ hlas se podaří za život párkrát, řekl bych. Zcela katastrofální byl výkon představitele Klingsora. Režijní i scénografické řešení této postavy bylo rovněž tristní. Ani mnohem kvalitnějšímu pěvci by nehrálo do karet. Dobře si vedli představitelé Gurnemanze (Georg Zeppenfeld), Kundry či Titurela. Výborné byly také všechny Zaubermädchen ve své působivé scéně. V prvním dějství mi naopak vadila scéna, při níž byla zvětšena krvácející Amfortova rána a promítána na obrovské plátno za scénou (což trvalo snad dvacet minut a nepůsobilo to dobře). Orchestr se sborem opět předvedli vrcholný výkon snad bez jediné nepřesnosti… V závěru jsem nekontrolovaně ronil slzy. Pokaždé, když si poslechnu celého Parsifala, jsem plný nepopsatelně nádherného pocitu, kterého se snad do smrti nechci vzdát! 

Kromě těchto tří produkcí jsem měl možnost rovněž navštívit Vilu Wahnfried, kde Richard Wagner žil, a zároveň přilehlé muzeum věnované památce tohoto skladatele. V něm jsem mohl spatřit různé kostýmy z historie festivalu či historické návrhy scén. A nechyběl ani koutek se třemi přehrávači se sluchátky, v nichž bylo možné dohledat nejrůznější audionahrávky z téměř celého období existence festivalu. Dokonce i původní sedadlo z Festspielhausu staré sto padesát let! K prohlídce byly i Wagnerovy osobní věci – šperky, psací potřeby, dopisy, oblečení, nábytek, portréty, busty, několik fotografií a hlavně celá jeho knihovna, která pouze dokazuje, jak vzdělaný a všestranný umělec to byl. Nejvíce mě ovšem fascinovalo vidět skici hned několika jeho partitur… Podobně skvělá byla i prohlídka Festspielhausu, v rámci níž jsem se podíval do orchestřiště i na jeviště tohoto fantastického divadla.

Ačkoliv by to mnozí mohli považovat za pošetilost či naivitu, mé rozhodnutí už padlo dávno. Richard Wagner je autor, kterému chci zasvětit celý svůj profesní život. Stvořil díla s obrovským přesahem, v jejichž uvádění vidím obrovský smysl a duchovní hodnotu, o hudbě té nejvyšší kvality, geniální instrumentaci a vokálním cítění nemluvě. A návštěva Bayreuthu mě v tomto rozhodnutí jedině utvrdila. Nejsilněji jsem tuto touhu pocítil ve chvíli, kdy jsem čekal na oběd v restauraci Die Eule, kam chodil samotný Richard Wagner a později snad téměř všechny legendy, které se na chodu festivalu podílely v průběhu mnoha desetiletí. A přestože si občas připadám jako Bludný Holanďan, který stále nenacházel svůj domov, právě v Bayreuthu jsem se jako doma cítil. Tak chci vyjádřit vděčné díky panu Vladimírovi, který mi takto krásný, celkem pětidenní zážitek umožnil. 

Theodor Šimáček

***

Reportáž z letošního Bayreuthského festivalu čtěte ZDE a dvě reflexe ZDE a ZDE.

Rozhovor s Theodorem Šimáčkem čtěte ZDE.

Foto: Theodor Šimáček, archiv festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp