Symfonický orchestr Českého rozhlasu si letos na podzim připomíná sto let od prvního koncertu tělesa Radijournalu, tedy od svého zrodu. K otevřené vlastní sezóny chystá na 24. září repliku tehdejšího programu s hudbou od Smetany, Dvořáka, Fibicha a Beethovena. Na festivalu Dvořákova Praha se 15. září nicméně prezentoval vedle světových klasiků premiérou. A poprvé se navíc v Rudolfinu ukázal s novým šéfdirigentem, pětačtyřicetiletým německo-japonským umělcem Eliasem Grandym.

Dva skladatelé z Francie, Debussy a Ravel, a dva z českých zemí: Erwin Schulhoff a Jan Kučera. Taková byla sestava děl na úterním festivalovém koncertě rozhlasových symfoniků v Rudolfinu. Program Dvořákovy Prahy ozdobil Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou nastupujícího šéfdirigenta Eliase Grandyho skvělým provedením dvou populárních děl světového repertoáru – Faunova odpoledne a Bolera, neznámou a mimořádně zajímavou Schulhoffovou První symfonií a chytlavě přístupným Dvojkoncertem našeho současníka Jana Kučery, novinkou objednanou k jubileu orchestru. 

Koncert pro housle, violoncello a orchestr, mimochodem koncipovaný pro sólovou dvojici stejnou jako v případě slavné Brahmsovy skladby, dvojici obecně zřídka slýchanou, je podařeným příspěvkem ke koncertantnímu repertoáru. Bez zvukových a jakýchkoli dalších kompozičních experimentů nabízí publiku neoposlouchanou, ale i tak dobře sledovatelnou hudbu a sólistům příležitost k muzicírování: jak k demonstraci virtuozity, tak k rozezpívání kantilén. Vstup do skladby, otevřené cinknutím, je klidný a tichý, na mysl v ní díky barevnosti orchestru přijdou místy impresionisté. Co do stylu, formy a zacházení se sólovými nástroji, rovnocenně si vyměňujícími role a často vzájemně komunikujícími, převažují však potom už plochy spíše neoklasické – lyrické i rychlé a scherzosní, s orchestrálními mezihrami a s výraznými hudebními tématy, plochy jak romantizující, tak věcnější. 

Pomalá věta prezentuje zářivou melodii, dlouhé úseky, kdy hrají sólisté sami, a vedle příjemných spočinutí i zpomalení, o kterém lze s opatrností uvažovat jako o téměř nekonečně krásném. Finále je košaté co do invence i co do formy, ve které se vracejí témata a v níž před virtuózně gradovaným a poměrně rychle uzavřeným koncem přichází velmi kontrastní jemná taneční epizoda. Dílo vyznívá přiměřeně virtuózně, ale současně i trochu elegicky. Dva velmi mladí interpreti, jedenadvacetiletý houslista Daniel Matejča, nový výrazný tuzemský talent, a japonsko-rakouská violoncellistka Sakura Toba, berlínská studentka stejného věku, hrající v tomto případě na historický Gouffrillerův nástroj z roku 1706, se zhostili díla s naprostou jistotou, s evidentním potěšením a ve vzájemných dialozích v pěkné empatické shodě. 

Elias Grandy provedl muzikanty i posluchače novou skladbou se zkušeným nadhledem a s podobným potěšením jako sólisté. Umí se položit do kantilén, v rychlých tempech dává interpretům jistotu. Kučerova hudba stojí ve spektru soudobé tvorby výrazně na pólu navazujícím na tradice. Doba vzniku Dvojkoncertu se prozradí hlavně v některých melodicko-harmonických postupech a v dílčích okamžicích průběhu formy; nezapřou se ani dotyky s filmovým symfonismem, ale nejsou určující. Skladba je skutečnou koncertantní záležitostí, má zřetelnou určitost a drží pevně pohromadě.

První symfonie Erwina Schulhoffa, etnicky příslušníka německy hovořící pražské židovské komunity a kulturně a umělecky výrazně levicového avantgardisty, mohla být a byla pro posluchače opravdovým objevem. Premiéru měla v roce 1928 v Berlíně. Symfonie se na rozdíl od jiných autorových děl vyhýbá dobovým vlivům jazzu a dada; je příbuzná spíše Stravinského hudbě z ruského období. Má vesměs hutný velký zvuk, bohatě využívající baterii bicích, obsahuje výrazné plochy a zřetelné střihy. V prostřední pomalé větě nabízí v poměrně tradičním traktování expresivní i závažná, až patetická místa, temnou tympánovou podmalbu, ale také opalizující polohy blízké impresionismu a pěkná fagotová a flétnová sóla. Finále je neseno výrazně rytmickým motivem, využívá i působivá smyčcová pizziccata a za pomoci bicích a žesťů je – i přes chvilkový pocit oddalujícího natahování – efektně vygradováno a uzavřeno do tečky. Kompozičně i interpretačně zvládnuté dílo bylo poutavou, neoposlouchanou položkou koncertu.

V úvodu a závěru večera byla na programu naopak díla notoricky známá, zahraná však tak poutavě, že to ani na mysl nepřišlo. Debussyho Faunovo odpoledne, výrazně exponující sólovou flétnu, potěšilo v celém orchestru pečlivou modelací, měkkým a pozorným nasazováním tónů, mírným tempem, pohráváním si s dynamikou a ozřejmováním instrumentačních fines. 

Ravelovo Bolero, čtvrthodinová pomalá gradace z ticha až k ohlušujícímu vrcholu, nadchlo naopak pevným rytmickým základem opakovaného motivu a všemi postupnými sóly i nástrojovými kombinacemi. Skladbu lze vnímat jako experimentální podklad pro choreografii, tak ostatně v roce 1928 vznikla, jako magicky uhrančivou, ale možná i enervující výzvu pro posluchače, nebo jako svého druhu „koncert pro orchestr“. Elias Grandy, muzikálně dirigující a sympaticky vystupující, podpořil poslední ze zmíněných možností. Rozhlasoví symfonikové byli – jeden za druhým i ve skupinách – v detailech zaníceně inspirovaní a v rámci celku suverénní.

Byla to důstojná festivalová i obecně kulturní prezentace tělesa, nad kterým se přitom kvůli zbytečným politickým experimentům s veřejnoprávními institucemi a jejich financováním zrovna při jubileu tak trochu rýsuje Damoklův meč. Snad zůstane jen viset.

Foto: Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp