Novozámecké hudební léto mělo letos teprve druhý ročník, přesto si pořadatelé, agentura Kinský Art Media, troufli na zvyšování požadavků na realizaci koncertů. Po zahajovacím koncertě, kdy vystoupil soubor Česká sinfonietta s dirigentem Radkem Baborákem a klavíristou Lukášem Vondráčkem za přítomnosti prezidenta republiky, na druhém koncertě 31. července zazněla Carmina Burana v podání Severočeské filharmonie Teplice s dirigentem Charlesem Olivieri-Munroem a Českého filharmonického sboru Brno. Sólisty byli Zuzana Marková, Roman Hoza a Vojtěch Pelka a přidala se i ohňová show a taneční duo In Flamenus. Na závěr festivalu spolu s Karlovarským symfonickým orchestrem vystoupil světový violoncellista Mischa Maisky a spolu s dcerou Lily na klavír a synem Saschou na housle, který převzal i post dirigenta, přednesli Trojkoncert C dur Ludwiga van Beethovena.

Oba koncerty se nesly v duchu velké společenské události. Nový zámek v Kostelci nad Orlicí otevřel majitel František Kinský hostům a ti měli možnost obdivovat krásný anglický park i vnitřní prostory, kde bylo k dispozici pohoštění a možnost setkání s umělci po koncertě. Nádvoří zámku pojme asi osm set posluchačů a bylo téměř vyprodáno. Nechyběly dárkové drobnosti, které udělaly radost, jako například bílý vějíř pro dámy, ale bylo možné také ledacos zakoupit. Třeba láhev dobrého vína s vignetou Modrá krev. Autor a charismatický průvodce oblíbeným seriálem se pravidelně před koncerty potkával s návštěvníky v rámci autogramiády a samozřejmě jako dobrý hostitel je i vítal, a to i na pódiu, spolu s ředitelem Českého královského institutu Zdeňkem Prázdným, neboť tento institut byl rovněž spolupořadatelem akce, za kterou produkčně stojí společnost Kinský Art Media.

Před druhým koncertem 31. července bylo tropické horko a pořadatelé s obavami sledovali předpověď počasí, která avizovala bouřky. Zpočátku se zdálo být vše v pořádku a akce začala promítáním na plátno zavěšené nad pódiem. Informace o prvním koncertě, o zámku, o historii i současnosti mohli návštěvníci sledovat již hodinu před koncertem. Na plátno byly průběžně promítány i detailní záběry z probíhajícího koncertu. Slavnostní zahájení bylo krátké a ze strany majitele zámku Františka Kinského i emotivní. „Tolik účinkujících na tomto pódiu ještě nikdy nestálo, zdá se, že postupně zvyšujeme laťku. Letos máme teprve druhý ročník, jsem zvědavý, co bude, až tu budeme stát po desáté,“ vtipkoval potěšeně hostitel.

Na pódiu totiž seděli hudebníci Severočeské filharmonie Teplice a za nimi stáli členové Českého filharmonického sboru Brno. Dirigentem byl Charles Olivieri-Munroe, který neotálel se spuštěním první skladby z ohlášených slavných sborů z oper. Bedřich Smetana přišel na řadu jako první. Jeho Předehra k Prodané nevěstě, pak sbor Proč bychom se netěšili, Polka z prvního dějství a Pojď sem holka, toč se holka se odvíjely v rychlém tempu i sledu. Malé zklidnění přinesl sbor Květiny bílé po cestě z opery Rusalka Antonína Dvořáka, a pořad pokračoval energicky dál. Carmen Georga Bizeta vpadla břesknou předehrou a sbor oslavoval býčí zápasy a toreadora Escamilia, nicméně Carmen s vraždícím donem Josém tentokrát chyběla. Emoci přinesl Sbor židů z opery Giuseppe Verdiho Nabucco, který ale mohutnou energií přebila sborová scéna cikánů z opery Trubadúr. Překvapení přinesly Polovecké tance z opery Kníže Igor Alexandra Sergejeviče Borodina. Orientální melodie doplnila taneční dvojice In Flamenus, Sylva Zaťko v rudém bohatém asijském kostýmu, s košem na hlavě, která pomalými tanečními pohyby z koše vylovila velkého hada. Postupně si to obtočila kolem těla a tančila s ním. Jiří Zaťko, který ji sledoval, se ujal tance následně a do úderů bubnu v orchestru práskal efektně bičem, zatímco žena kolem něho tančila. Mezitím se začal zvedat vítr a z dáli zahrozil hrom. To byla situace poněkud nebezpečná, neboť zvuk u všech účinkujících zesilovala elektřina. Svoje mikrofony měly každé housle i každý dechový nástroj a samozřejmě i členové sboru. Bylo to nutné, neboť otevřené nádvoří, bez jakékoli ozvučné stěny, by pustilo ihned zvuk do prostoru kolem. Nicméně přizvučený klasický orchestr při interpretaci romantického repertoáru přece jen působil zvukově poněkud nepatřičně. 

Přestávka, která měla následovat, se nekonala. Moderátor Jan Dušek vběhl na jeviště s prosbou: „Prosím, prosím, přestávka jako by už byla, pojďme dál, máme špatné zprávy. Žene se na nás bouře, ale snad to ještě dáme!“ Mezitím každý návštěvník dostal složenou pláštěnku jako dárek od pořadatelů. A byly potřeba, skutečně postupně začínalo mírně pršet, ale publikum disciplinovaně sedělo v pláštěnkách dál.

Orchestr i sbor skutečně zůstaly a na jeviště přišli tři sólisté. Sopranistka Zuzana Marková, kontratenorista Vojtěch Pelka a barytonista Roman Hoza. „Ó Fortuna, velut luna,“ spustil sbor energicky. Při Sors immanis, et inanis pozornost upoutala tanečnice v efektním úboru s ohněm na hlavě, která kráčela středem zezadu na scénu. Spolu s ní zapalovali dva tanečníci ohňové velké louče na forbíně. Na druhou část Fortune plango vulnera, zpívanou mužským sborem, už planuly ohně pod pódiem a na jeviště opět přišla tanečnice, tentokrát celá v černém, s loučemi a ohňovým svícnem na hlavě. Část Primo vere patřila ženskému sboru a ohně ustoupily měkkému zvuku. Bylo zajímavé, že v pianech zněl zvuk příjemně měkce, ve fortech však soprány nabíraly ostrý témbr, což této rustikální skladbě dodávalo silně dráždivý efekt. Nejlépe zvukově vycházeli sólisté. Omnia Sol temperat nastoupil mohutným barytonem Roman Hoza a po něm nejprve mužský, pak i ženský sbor. A to už se hrozivě začal zvedat vítr a nad nádvoří se pomalu posouvaly blesky. Stále ještě ale dovolovaly sopránům jasně zbarvit melodii v další rozverné části Chamer, gip die varwe mir o marnivých dívkách. Pak už začal souboj ohňostrůjců s blížící se bouří, narůstající energie sborové části doplnila dvojice dívky v černém a muže, polykajícího oheň, podpořená břesknými žesti. Tady se publikum nechalo strhnout k potlesku. Ještě ale mělo před sebou rytmizované úderné barytonové sólo, doprovázené tancem ženy se dvěma loučemi.

Výstup kontratenoristy Vojtěcha Pelky, který zastal roli zpívající labutě Olim lacus colueram, zněl v jeho podání na mikrofon barevně, pevně a přitom nadpozemsky. Vystoupení bylo tak půvabné a poetické, že opět začalo slzet i nebe. Píseň opileckého opata v podání Romana Hozy se již nebi přestávala líbit a začalo k bleskům i hřmít. To však neodradilo tajuplný sbor a dirigent se dal strhnout k většímu accelerandu, než je obvyklé. Bibi pauper et egrotus se hnalo stále v rychlejším tempu. Jenže tu byla ještě sopranistka, čekající na svůj výstup a spolu s flétnou burácel hrom. Déšť byl zase o něco silnější, ale soprán se jasně nesl nádvořím v Amor volat undique. Stříbrný soprán Zuzany Markové byl pevný a líčil strasti i radosti zamilované dívky. A najednou jakoby sladká a hladivá kantiléna obměkčila déšť a ten začal ustávat. V části Oh oh oh, totus floreo pregnantní taneční rytmus a závěrečná jásavá výška uklidnila déšť a kantáta se pomalu nesla k závěru. Ó Fortuna se velebně rozléhala nádvořím a opět nastoupili ohňostrůjci s mnoha loučemi a efektní ohňovou korunou na hlavě ženy v černém, což podpořilo mohutné fortissimo sboru i orchestru. Zázrakem náhle bouře ustala a publikum nešetřilo nadšenými ovacemi. Byť v mokrých pláštěnkách, oceňovalo výjimečnost okamžiku. „Nikdy jsem nezažil tak krásný koncert, byl to výjimečný zážitek,“ pochvaloval si hostitel a majitel zámku, šťastný, že akce, kterou jeho agentura uspořádala pro význačné hosty, se opravdu povedla. Možná, že to byla i autorita Františka Kinského, která dokázala odvrátit bouři nad jeho zámkem. Šťastný byl i dirigent Charles Olivieri-Munroe. „Byla to jízda, někdy jsem měl opravdu strach, dával jsem proto rychlejší tempa, než je obvyklé, a bál jsem se, jestli to sbor zvládne. Ale byli skvělí, jsou to profesionálové a hlídali si kontakt se mnou a všechno vyšlo na výbornou,“ pochvaloval si dirigent.

Stejně úspěšný byl i poslední koncert, který se konal druhého dne festivalu, v sobotu 1. srpna. I zde byla precizní organizace a na pódiu moderátor Jan Dušek spolu s Františkem Kinským vítali vzácné hosty. „Já jsem velkým milovníkem klasické hudby a mám rád zvuk všech nástrojů, ale co opravdu mám nejraději, to je zvuk violoncella. A skutečnost, že zde dnes mohu přivítat světového violoncellistu Mischu Maiského, je pro mne splněným snem. Přeji i vám, aby jste pocítili, jak chutná zvuk violoncella,“ popřál na úvod publiku. Samozřejmě i zde bylo nutné hudební nástroje amplifikovat, a to dokonce i ty sólové. Jak se to líbilo Mischovi Maiskému a jeho dvěma dětem, houslistovi Saschovi a klavíristce Lily, nevíme. Nedali na sobě jako správní profesionálové nic znát a odváděli vynikající výkony.

Program večera byl složen z děl klasicistních rakouských autorů. „Je to i připomínka pět set let trvání rakouské monarchie,“ připomenul před koncertem ředitel spolupořádajícího Českého královského institutu Zdeněk Prázdný. Nejprve Wolfgang Amadeus Mozart a předehra k opeře Kouzelná flétna zazněla na začátek koncertu v podání Karlovarského symfonického orchestru, který dirigoval Sascha Maiski. Po tomto úvodu již hrál Mischa Maiski Koncert pro violoncello a orchestr č.1 C dur Josepha Haydna. Violoncello mělo poněkud jasnější témbr, podobný viole, a hloubky byly naopak hutnější. Jak se na zvuku podílel nástroj a co bylo výsledkem amplifikace, není možné s jistotou říct. Jak moc změna témbru nástroje mátla i sólistu, je také otázkou. Moderato znělo vylehčeně, Adagio bylo zpěvné a ve výrazu introvertní, se závěrečnou vylehčenou a vycizelovanou kadencí. Allegro v rychlém sledu střídalo echa a končilo další efektní kadencí.

Po přestávce koncert vyvrcholil dílem Ludwiga van Beethovena. Trojkoncert C dur, op.56, pro klavír, housle, violoncello a orchestr je vskutku mistrovské dílo a v podání Tria Maisky to byl nezapomenutelný zážitek. Ten zajistili především mladí sólisté, hvězdný Mischa Maisky působil poněkud unaveně. Allegro působilo vylehčeně a brilantně, Largo závažně a Rondo alla Polacca bylo efektní. Doprovodil ho mírně zastřený zvon v nedaleké kapli, což ale nikoho nevyrušovalo. Závěrečná efektní kadence dovedla skladbu do konce a publikum dlouho odměňovalo umělce nadšeným potleskem.

Ještě dlouho do noci hostil Nový zámek své vzácné hosty, a jako by se vrátila doba, kdy šlechtické sídlo bylo centrem kulturního dění v místě. Spokojený byl i majitel a pořadatel festivalu a dával najevo, že v takových aktivitách chce rozhodně pokračovat i v dalších létech. Přejme tedy Novozámeckému festivalu hodně sil i nápadů, a ať se skutečně stane centrem kultury i setkávání lidí. 

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp