Mezinárodní violová soutěž Oskara Nedbala zaznamenala v letošním roce rekordní zájem mladých talentů z celého světa. Její zakladatelka a ředitelka, renomovaná violistka Kristina Fialová v rozhovoru přibližuje nejen zákulisí náročného hodnocení videonahrávek, ale i svou druhou manažerskou roli v čele Jihočeského komorního festivalu, který pokračuje dnes večer v Dráchově. Fialová otevřeně hovoří také o tom, jak zlomit letité předsudky, proč je nutné představit violu jako plnohodnotný nástroj už těm nejmenším dětem a jaká byla její vlastní cesta k tomuto královskému nástroji.

Nedávno jste zveřejnili výsledky prvního kola Mezinárodní violové soutěže Oskara Nedbala s rekordními 132 přihlášenými ze 40 zemí. Čekala jste tak obrovský celosvětový zájem?

Je to opravdu neuvěřitelné číslo! Přiznám se ale, že pro mě nebylo úplným překvapením. Už od prvního ročníku jsme zaznamenávali velký zájem – v roce 2019 se přihlásilo 76 violistů, loni 115 a letos jsme se dostali na rekordních 132 účastníků. Samozřejmě mě ohromně těší, že prestiž soutěže stále roste. Ještě větší radost ale mám z toho, jak výrazně se zvyšuje celková úroveň mladých interpretů. Právě to udělalo letošní první kolo vůbec nejnáročnějším v historii soutěže.

Čím si vysvětlujete, že zájem o soutěž každoročně stoupá? 

Myslím, že jedním z hlavních důvodů je naše filozofie. Sama jsem během studií absolvovala řadu mezinárodních klání, takže dobře vím, co může mladému hudebníkovi přinést opravdu smysluplnou zkušenost. Od začátku jsme proto chtěli vytvořit platformu, která není jen o samotných výsledcích, ale především o inspiraci, setkávání a dalším profesním růstu.

Co přesně mladé hudebníky v Praze kromě soutěžního zápolení čeká? 

Semifinalisty čeká několik dní nabitých programem. Po druhém kole se uskuteční mistrovské kurzy se členy mezinárodní poroty. Budou mít možnost navštívit koncert laureáta šestého ročníku Briana Isaacse, který od té doby zvítězil také na prestižní Ženevské soutěži, nebo sledovat finálová vystoupení. Snažíme se využít i naše mezinárodní kontakty a pomáhat mladým violistům otevírat další profesní příležitosti. Naším cílem je vytvořit prostředí, ve kterém se budou cítit dobře. Chceme, aby z Prahy odjížděli s pocitem, že těch pár dní pro ně bylo přínosných nejen po hudební stránce, ale i po té lidské.

První kolo probíhalo formou videonahrávek. Jak náročné je pro ucho porotce „prokousat se“ tolika hodinami záznamů a spolehlivě z nich vycítit ten pravý talent? 

První kolo formou videonahrávek jsme zavedli až po několika letech. Soutěž původně probíhala pouze živě v Praze ve dvoukolovém systému, ale od začátku jsem věděla, že bych ji jednou ráda rozšířila na tříkolový formát s finále za doprovodu orchestru. Zároveň jsem si ale z vlastní zkušenosti uvědomovala, jak náročné je pro mladé hudebníky cestovat přes půl světa, investovat nemalé prostředky do dopravy a ubytování, a pak jet po patnáctiminutovém úvodním kole zase domů. Síto mezi prvním a druhým kolem je zkrátka obrovské.

Neztrácí se ale digitálním přenosem jistá míra objektivity? 

Naopak, jsem přesvědčená, že je to dnes nejobjektivnější a zároveň nejférovější řešení. Kdybychom měli během několika málo dnů živě vyslechnout všech 132 soutěžících, bylo by prakticky nemožné jejich výkony spravedlivě porovnat. Díky videím máme čtrnáct dní na hodnocení, můžeme se k jednotlivým výkonům vracet, porovnávat je mezi sebou a rozhodovat se s větším odstupem. Určitou roli samozřejmě hraje i technická kvalita nahrávek, která může být velmi rozdílná. Zkušený porotce ale dokáže bezpečně odlišit kvalitu záznamu od kvality samotného interpreta. Nikdy se nám nestalo, že by opravdu špičkový soutěžící poslal špatnou nahrávku pořízenou na mobilní telefon v nevhodném prostoru. Většina přihlášek je dnes už na velmi vysoké technické úrovni a soutěžící dobře vědí, že kvalitní prezentace je pevnou součástí jejich profesní přípravy.

Tento formát má asi i sociální rozměr, že? 

Přesně tak, otevírá dveře mladým hudebníkům z celého světa bez ohledu na to, odkud pocházejí nebo v jakých ekonomických podmínkách žijí. Každý rok se za jednotlivými přihláškami skrývají silné lidské příběhy. Letos jsme například řešili přihlášku soutěžící z Kuby. Kvůli opakovaným výpadkům internetu, které jsou tam bohužel běžnou realitou, se jí několik dní nedařilo nahrát soutěžní video. Nakonec jsme společně našli řešení, díky kterému mohla přihlášku včas dokončit. Když pak člověk vidí, jaké překážky musí někteří mladí lidé překonávat jen proto, aby se vůbec mohli přihlásit do mezinárodní soutěže, uvědomí si, jak výjimečné podmínky máme v České republice. Možnost studovat, cestovat nebo jednoduše nahrát video a odeslat přihlášku pro nás bývá samozřejmostí. Ve skutečnosti je to ale obrovské privilegium. Tyto momenty mi připomínají, jak rozdílné startovní čáry mladí hudebníci mají, a o to víc si vážím jejich odhodlání a touhy věnovat se umění.

Máte pro tato soutěžní videa nějaká striktní pravidla, aby se zamezilo studiovým podvodům a dodatečným úpravám?

Ano, pravidla jsou striktní a jasně daná. Celá nahrávka musí být pořízena na jeden záběr, bez jakýchkoliv střihů, a všichni soutěžící hrají zpaměti. Nejde tedy o studiově vyčištěné nahrávky slepené po větách, ale o výkon, který věrně odpovídá živému provedení na pódiu. Samozřejmě se občas stane, že někdo v živém druhém kole překvapí ještě víc, než jsme čekali, nebo naopak očekávání úplně nenaplní – to k živému umění zkrátka patří. Ve většině případů ale videonahrávky poskytují naprosto věrný obraz. Vybrat z letošních přihlášených pouhých šestnáct semifinalistů bylo mimořádně obtížné. O to víc mě těší, že jsme se s ostatními porotci vzácně shodli. Výjimečné talenty jsou zkrátka rozpoznatelné bez ohledu na to, jestli je slyšíte z pódia, nebo z obrazovky.

Finále soutěže je pro mladé hudebníky velmi specifické. Proč musí povinně předvést zrovna klasicistní koncerty Karla Stamice či Franze Antona Hoffmeistera? 

Pro mě je klíčové, aby soutěž mladé violisty nejen hodnotila, ale také reálně připravovala na jejich budoucí profesní život. A právě proto jsme do finále zařadili koncerty Karla Stamice a Franze Antona Hoffmeistera, které si navíc soutěžící zahrají s komorním orchestrem Barocco sempre giovane úplně bez dirigenta. Tyto dva koncerty patří k absolutním pilířům violového repertoáru – hrají se u přijímacích i závěrečných zkoušek na vysokých školách, na orchestrálních konkurzech a objevují se v semifinále na nejprestižnějších světových kláních, jako jsou ARD v Mnichově nebo Ženevská soutěž. Přesto se s nimi na mnoha jiných soutěžích mladí violisté paradoxně prakticky nesetkají, protože většina pořadatelů dává přednost velkým romantickým či moderním koncertům, jako jsou Bartók nebo Walton. Finále se také živě přenáší online a soutěžící pak od nás obdrží profesionální nahrávku, kterou mohou dál využít ke své vlastní prezentaci.

A jaké skladby na ně čekají v dřívějších kolech? Máte nějaké pilíře? 

Ve druhém kole je povinnou skladbou Romantický kus Oskara Nedbala. Na první pohled působí tato skladba nenápadně, ale interpretačně je překvapivě zrádná a náročná. Za těch sedm let jsem ji slyšela opravdu mnohokrát a stále mě překvapuje, jak rozdílně k ní soutěžící přistupují. Mnozí v ní hledají příliš mnoho romantického patosu, přitom Nedbalova hudba potřebuje především lehkost, eleganci, nadhled a přirozenou muzikálnost. Právě na takto zdánlivě jednoduché skladbě se nejlépe ukáže skutečná zralost a osobnost interpreta.

Proč je pro vás tak důležité vracet mladou světovou elitu právě k odkazu Oskara Nedbala? Čím uhranul konkrétně vás? 

Přiznám se, že jsem jeho skutečný význam naplno objevila až při psaní své disertační práce, kde jsem jednu kapitolu věnovala vývoji sólové violy v českých zemích. Nedbal byl naprosto renesanční osobnost – nejen vynikající violista, ale také skvělý dirigent, skladatel, organizátor, manažer a člověk s mimořádně širokým kulturním rozhledem. Když jsem pak zakládala soutěž, nechtěla jsem, aby nesla jen obecný, geografický název typu Prague Viola Competition. Přála jsem si, aby byla spojena s velkou českou osobností, která otiskla do dějin violy nesmazatelnou stopu. Krásnou symbolikou navíc je, že soutěž probíhá právě na Pražské konzervatoři, kde Oskar Nedbal sám studoval. Myslím, že je nesmírně důležité připomínat mladým hudebníkům kořeny a osobnosti, které formovaly naši hudební tradici. V tomto ohledu jsem velmi vděčná řediteli Pražské konzervatoře Ivo Kahánkovi, který plně podporuje všechny mé violové aktivity. Od minulého roku je konzervatoř oficiálním spolupořadatelem soutěže.

Kromě pražské mezinárodní soutěže šéfujete také Jihočeskému komornímu festivalu, kde osobně objíždíte menší regionální chrámy. Jak se vám daří tyto dvě role přepínat?

Ve skutečnosti to nevnímám jako schizofrenii nebo úplně odlišné světy. Především jsem pořád interpretka a aktivní hudebnice. Organizace soutěže nebo festivalu pro mě nikdy nebyla cílem sama o sobě, ale přirozeným pokračováním toho, co celý život dělám na pódiu. Z manažerského pohledu je princip velmi podobný – v obou případech řešíte financování, partnery, produkci i komunikaci s publikem. Velkou výhodou je, že se oba projekty časově skvěle doplňují. Jihočeský komorní festival probíhá v letních měsících, zatímco soutěž Oskara Nedbala má svá živá kola až na podzim.

Pomáhají vám tyto dva zdánlivě odlišné světy v umělecké inspiraci? 

Určitě, moje role interpretky a organizátorky se neustále prolínají a obohacují. Zkušenosti z koncertního pódia přenáším do organizace a naopak – díky intenzivní práci s mladými hudebníky, členy mezinárodní poroty i špičkovými umělci získávám novou energii, kterou si zase odnáším do vlastní koncertní činnosti. A možná právě proto mě nesmírně baví ten kontrast: přejíždět mezi velkými mezinárodními projekty a malými jihočeskými kostely. Na jednom místě posloucháte největší talenty z celého světa, na druhém vidíte do posledního místa zaplněný venkovský kostel a neskutečně vděčné publikum, které má možnost slyšet živou klasickou hudbu na špičkové úrovni třeba jen několikrát do roka.

Vybíráte pro Jihočeský komorní festival interprety a skladby přímo „na tělo“ akustice a specifické atmosféře konkrétních míst? 

Rozhodně ano. Pro nás není prostor jen pasivní kulisou, kde se koncert odehraje, ale přímým spoluautorem dramaturgie. Každý kostel nebo historický objekt má svou vlastní duchovní atmosféru, specifickou akustiku i logické limity a my se snažíme vybírat program tak, aby s daným místem co nejlépe souzněl. Samozřejmě musíme zohledňovat i ryze praktické věci. Ve většině našich koncertních míst například není k dispozici klavír, takže záměrně vyhledáváme repertoár a komorní obsazení, které danému prostoru přirozeně vyhovují. Často právě z těchto omezení vznikají ty nejoriginálnější hudební projekty.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad z letošního ročníku? 

Krásným příkladem je poutní kostel Jména Panny Marie na Lomci, kde jsme koncert pořádali už podruhé. Jeho centrální kruhová dispozice s oltářem uprostřed je vizuálně nádherná, ale z hlediska klasického koncertního provozu poměrně nepraktická. Interpreti jsou tam obklopeni publikem ze všech stran, což zásadně ovlivňuje výběr programu i samotný způsob interpretace. Obecně se snažíme, aby každý koncert s daným místem organicky splynul. Nechceme vozit jeden univerzální program do deseti různých kostelů. Naopak nás baví hledat unikátní paralely mezi konkrétním místem, hudbou a interprety. Myslím, že právě díky tomu má každý festivalový večer svou neopakovatelnou autentičnost.

Letošní festivalový program nabízí široký rozptyl od Bacha a Paganiniho až po tango a swing. Je to záměr ukázat jihočeskému publiku, že komorní hudba nemá žádné rigidní hranice? 

Myslím, že kvalitní hudba se nedělí na žánry. Pokud je skvěle zahraná, dokáže zasáhnout posluchače bez ohledu na to, jestli je to Johann Sebastian Bach, Niccolò Paganini, George Gershwin nebo argentinské tango. Od začátku se snažíme sestavovat program tak, aby byl pestrý a aby si v něm každý našel to své. Zároveň ale neděláme jakékoliv kompromisy v kvalitě. Všechny koncerty bez výjimky spojuje špičková interpretační úroveň a promyšlená vnitřní dramaturgie.

Jak na takto pestrou dramaturgii reagují samotní posluchači? Nejsou občas konzervativní? 

Mám pocit, že dnešní publikum je mnohem otevřenější a zvídavější než dřív. Lidé už nechodí jen na konkrétní, staletími prověřená jména, ale rádi objevují nové souvislosti a nechávají se překvapovat. Když vedle sebe postavíte Bacha, Brucknera nebo moderní tango a celý večer má jasnou vnitřní logiku, publikum to přijímá naprosto přirozeně. A možná právě to je hlavní poslání Jihočeského komorního festivalu – ukázat, že komorní hudba není uzavřený, elitářský svět pro úzký okruh vyvolených. Naopak je neuvěřitelně pestrá, živá a dokáže oslovit velmi široké spektrum lidí. Hudba by neměla rozdělovat, ale spojovat.

V Jindřichově Hradci se na pódiu sešli čtyři violisté dvou generací v Bachově Braniborském koncertu č. 6. Ladí se společná souhra čtyř takto silných osobností těžce, nebo zafungovala okamžitá chemie? 

Z tohoto koncertu jsem měla opravdu obrovskou radost. Připravovala jsem ho více než rok a od začátku jsem věděla, že chci celý večer věnovat výhradně Johannu Sebastianu Bachovi a zakončit ho Braniborským koncertem č. 6 ve verzi pro čtyři violy, kdy dvě doprovodné violy zastávají roli původních viol da gamba. V této variantě jsem dílo hrála už během svých studií v Kodani a zvukově to fungovalo naprosto famózně. Postupně jsem k sobě vybírala i spoluhráče. Vedle svého bývalého profesora z Drážďan Vladimíra Bukače jsem chtěla dát prostor také dvěma vynikajícím violistům mladé generace – Bohumilu Bondarenkovi a Danielu Machovi. Chemie zafungovala okamžitě.

Koncert prý navíc začal poměrně netradičně… 

Ano, na začátek jsem vymyslela takový malý prostorový experiment. Nezačínali jsme klasicky u oltáře, ale rozmístili jsme se po celém kostele a postupně odehráli jednotlivé části Bachovy Partity č. 2. Myslím, že se nám tím podařilo posluchače okamžitě vtáhnout do nitra hudby a totálně je odzbrojit. Kostel svatého Jana Křtitele má navíc nádhernou, specifickou akustiku. Lidé nám pak nadšeně říkali, že sólový hlas violy slyšeli krásně ze všech míst v kostele, i když pokaždé z trochu jiného úhlu. Přiznám se, že jsem měla předem mírné obavy, jestli nebude celý večer složený jen z čistého Bacha pro publikum příliš náročný. Kostel byl ale do posledního místa vyprodaný, posluchači reagovali fantasticky a koncert skončil dlouhým potleskem vestoje.

V Trhových Svinech jste naopak vystoupila v komorním triu se sopránem a harfou. V čem je pro vás tato křehká formace nejvíce inspirativní a jak se v ní viola chová ve vztahu k lidskému hlasu? 

Mám tuto specifickou nástrojovou kombinaci moc ráda. Viola je lidskému hlasu ze všech smyčcových nástrojů asi nejblíže – svou specifickou barvou, vřelou měkkostí i schopností přirozeně zpívat. Repertoárově se sice častěji setkáváme s kombinací violy s altem či mezzosopránem, ale mně osobně přijde, že spojení se sopránem má neuvěřitelné, až éterické kouzlo. Dá se říct, že soprán svítí a viola barví. Nesnaží se navzájem překonat, ale ideálně se doplňují a vytvářejí velmi kompaktní, sametový zvuk.

Tento program byl také vytvořen na míru konkrétnímu místu? 

Je to tak, celý koncert byl od začátku koncipovaný přímo pro kostel Nejsvětější Trojice v Trhových Svinech. Byli jsme tam letos poprvé a už při úvodní obhlídce mi bylo jasné, že sem nepatří žádný efektní, virtuózní program. Právě odtud vznikl i název koncertu Souznění Trojice – odkazuje na výjimečný prostor, jeho zasvěcení, trojici interpretů i tři rozdílné hudební hlasy. Zařadili jsme mimo jiné i původní árii Gaetana Donizettiho pro soprán, violu a harfu. Tento repertoár se na běžných pódiích moc často neobjevuje, přitom právě v něm člověk nejlépe pozná, jak přirozeně a hluboce mohou tyto tři elementy společně znít.

V programu dáváte velký prostor mladým. Vnímáte propojování generací a připomínání hudebních osobností jako klíčovou součást své práce? 

Ano, považuji to za jednu z nejdůležitějších nosných myšlenek celého festivalu. Od samého začátku se snažíme propojovat etablované, zkušené osobnosti s nastupující generací. Přijde mi nesmírně důležité, aby mladí umělci dostávali příležitost vystupovat na velkých pódiích vedle starších kolegů a aby publikum mohlo sledovat, jak se hudební tradice a řemeslo přirozeně předávají dál. Letos jsme na festivalu přivítali také Václava Hudečka se třemi skvělými laureáty jeho Akademie, což byl náš malý dárek k třicátému výročí tohoto výjimečného vzdělávacího projektu.

Jak na festivalu pokračuje tradice koncertů pro Viktora Kalabise a Zuzanu Růžičkovou? 

Jsem moc ráda, že v této tradici můžeme stále pokračovat, a to už několikátým rokem ve spolupráci s Nadačním fondem Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové. Letos jsme pozvali vynikající mladou klavíristku Elišku Tkadlčíkovou, která na sebe výrazně upozornila účastí ve druhém kole Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro. Myslím si, že právě ona je skvělou představitelkou nastupující generace hudebníků, která svým talentem i uměleckou osobností přirozeně navazuje na odkaz těchto dvou výjimečných osobností.

Tato tradice má pro mě navíc hluboký osobní rozměr. Zahájili jsme ji společně s paní profesorkou Zuzanou Růžičkovou v roce 2017, jen několik měsíců před jejím odchodem. V Jindřichově Hradci, ke kterému měli oba manželé velmi blízký celoživotní vztah, jsme tehdy uspořádali velký koncert k poctě Viktora Kalabise a paní profesorka ho sama osobně uváděla. Když o několik týdnů později odešla, věděla jsem, že v tom bezpodmínečně musíme pokračovat. Dnes to nevnímám jen jako nostalgickou vzpomínku, ale jako jasný důkaz, že hudební odkaz žije dál pouze tehdy, když ho aktivně a s láskou předáváme další generaci.

Když koordinujete mezinárodní soutěž, šéfujete festivalu a do toho sama aktivně koncertujete, zbývá vám vůbec čas na odpočinek a rodinu? Jak dobíjí baterie Kristina Fialová, když odloží smyčec a manažerský diář? 

No, ono je to u nás doma trochu obráceně. Našeho čtyřletého syna Patrika zas tak moc nezajímá, kolik koncertů musím odehrát nebo kolik soutěžních nahrávek mi ještě zbývá vyposlechnout. (směje se) Je to už ale velký parťák, je hodně společenský a můžeme ho brát na řadu koncertů s sebou. Samozřejmě má ale doma vždycky absolutní přednost. Takže na violu cvičím, festival a soutěž organizuji a administrativu vyřizuji mezi tím vším – a často po nocích, když syn spí. Můj manžel Petr Nouzovský je navíc skvělý violoncellista a muž mnoha funkcí, takže doma také moc nepobývá. Přiznám se, že slova jako klasický odpočinek nebo obyčejná dovolená u nás doma zatím v diáři moc nefigurují. Ale máme se moc dobře, máme spoustu krásné a smysluplné práce, jsme zdraví a máme úžasného syna. A to je pro mě to nejdůležitější. Odpočinek a dovolenou si zkrátka poctivě šetříme až na důchod!

Pojďme k velkému tématu. Vy sama se intenzivně snažíte o to, aby se k viole v českém školství začalo přistupovat jinak. Jaká je realita v porovnání se zahraničím? 

V poslední době je to pro mě opravdu zásadní téma. Čím dál častěji totiž v odborných kruzích slýchám obavy, že nastupující generace českých violistů není tak silná ani početná, jak bychom si všichni přáli. Díky naší mezinárodní soutěži mám možnost srovnávat mladé lidi z celého světa a začala jsem intenzivně přemýšlet, proč tomu tak u nás je. Jedním z hlavních rozdílů je podle mě samotný způsob, jakým se k viole od začátku přistupuje. V mnoha zemích je viola vnímána jako naprosto samostatný, svébytný nástroj a děti běžně začínají hrát už v šesti nebo sedmi letech na malé osminové či čtvrťové violky. Pak není výjimkou, že na naši soutěž přijede šestnáctiletý zahraniční violista, který už je hotovým, technicky i výrazově vyzrálým muzikantem. U nás se v tomto věku řada studentů na konzervatořích teprve seznamuje s violovým klíčem.

Jak moc v tomto hraje roli psychologie a přístup pedagogů, kteří violu často prezentují jako „plán B“ pro ty, kterým tolik nejdou housle? 

To je možná ta nejdůležitější věc. U nás bohužel stále přetrvává tahle nešťastná představa. Jenže i viola vyžaduje obrovský talent! A hlavně – když mladému člověku řeknete: „Na housle ti to moc nejde, tak zkus raději violu,“ těžko v něm probudíte opravdovou lásku a pravý zápal k tomu nástroji. Myslím, že bychom měli dětem violu představovat od samého začátku jako rovnocennou, královskou volbu, ne jako nouzové náhradní řešení.

Vy sama jste k viole došla jakou cestou? Zažila jste podobný tlak? 

Sama jsem to zažila vlastně úplně obráceně. Housle mě v dětství nikdy stoprocentně nenadchly a rozhodně jsem neměla v plánu s nimi pokračovat dál na konzervatoř. Pak jsem si ale jednou ve čtrnácti letech úplnou náhodou zkusila poprvé zahrát na violu. Nebylo v tom tehdy žádné přemlouvání ze strany učitelů ani hledání únikového řešení. A já se do toho hlubokého, sametového zvuku zkrátka okamžitě zamilovala. Za čtrnáct dní už jsem měla domluvenou první konzultaci u svého budoucího profesora Miroslava Kováře na Konzervatoři v Brně a za měsíc jsem podávala přihlášku k přijímacím zkouškám. A ta láska mě dodnes nepřešla.

Dá se tento model, kdy viola figuruje jako první volba, úspěšně aplikovat i na nejmenší děti v základních uměleckých školách? 

Nechci vůbec tvrdit, že jedinou správnou cestou je začínat na violu striktně v šesti letech. Ale myslím si, že bychom ji dětem měli nabízet mnohem dříve jako plnohodnotnou možnost. Diskutovala jsem o tom například se slavným Antoinem Tamestitem. Vyprávěl mi, že se pro violu rozhodl už jako devítiletý houslista, protože ho okouzlily Bachovy violoncellové suity a chtěl si je zahrát. Jeho tehdejší učitelka mu bez předsudků dala do ruky violu – a od té doby ji nepustil.

Namísto pouhého konstatování, že mladých violistů ubývá, se musíme aktivně zamyslet nad příčinami. Právě proto jsem letos uspořádala seminář pro pedagogy ZUŠ s názvem „Viola jako hlavní volba“. Měla jsem obrovskou radost z reakcí učitelů. Hodně jsme diskutovali o tom, jak děti pro violu nadchnout a jak jim tento nástroj nabídnout jako první možnost, ne až jako alternativu. Někteří kolegové mi pak nadšeně říkali, že plánují od příštího roku otevřít přijímací řízení na violu i pro ty nejmenší děti. Stejnou myšlenku jsme promítli i do soutěže Oskar Nedbal mladým pro violisty do šestnácti let. Letos proběhl její nultý ročník a od příštího roku ji chceme naplno rozvinout. Pokud chceme, aby u nás vyrůstala silná a sebevědomá nová generace violistů, musíme ji začít systematicky podporovat už od úplných začátků.

Foto: Michal Žoudlík, Dalibor Válek, Daniel Havel

Facebook X E-mail WhatsApp