Brno se v srpnu již popětatřicáté promění v pulzující centrum kytarového světa. Jubilejní ročník Mezinárodního kytarového festivalu Brno slibuje pestrou mozaiku stylů – od andaluského flamenca a balkánského jazzu až po renesanční loutnu. O tom, jak se původně komorní setkání přátel proměnilo v událost respektovanou od Tokia po New York, o mýtech kolem původu kytary i o tom, co chybí současné technicky dokonalé generaci mladých hráčů, jsme si povídali s kytarovým virtuózem, pedagogem a ředitelem festivalu, profesorem Vladislavem Bláhou.

Pane profesore, letošní ročník Mezinárodního kytarového festivalu Brno nese úctyhodné číslo 35. Když se ohlédnete, v čem vás osobně letošní jubileum naplňuje a jak moc se za ta léta proměnila vize, se kterou jste festival zakládal? 

K založení vlastně došlo tak trochu nepřímo. Česká hudební společnost v Praze mě tehdy požádala o vedení kytarových kurzů v Rychnově nad Kněžnou. Tam jsem tehdy přizval jednoho kolegu z Itálie a jednoho amerického kytaristu. Netrvalo však dlouho a kapacita i možnosti Rychnova přestaly stačit, a tak se festival přemístil do Brna.

Abych byl upřímný, žádné dlouhodobé „megavize“ jsem tehdy neměl. Šlo mi hlavně o to, abychom si s přáteli – špičkovými kytaristy – společně zahráli na koncertech, vedli kurzy a večer se pak všichni sešli, pobavili se a zazpívali si třeba u ohně.

Měl jste ale přece jen nějaký skrytý cíl, čeho byste chtěl v tehdejším kytarovém světě dosáhnout? 

Ano, pozváním prvních zahraničních špiček jsem chtěl docílit toho, aby byla kytara u nás konečně brána jako plnohodnotný a rovnocenný koncertní nástroj. V té době totiž byla v úplně jiné pozici – klasická kytara se tehdy v České republice ještě vůbec nevyučovala na vysokých školách a počet tuzemských nahrávek by se dal spočítat na prstech jedné ruky. To, že se z našeho festivalu jednou stane událost dobře známá mezi kytaristy v Tokiu, New Yorku nebo Mexico City, tehdy daleko přesahovalo mé nejbujnější představy.

Dramaturgie je letos velmi barvitá. Hned na úvod zazní temperamentní Flamenco de Andalucía na Biskupském dvoře, ale v programu najdeme i loutnu Nigela Northa, balkánský jazz nebo interprety z Peru či USA. Podle jakého klíče jste letošní mozaiku skládal, aby tvořila harmonický celek? 

I když je absolutním základem všeho klasická kytara, mým hlavním cílem je vytvořit pestrý a kontrastní program, který bude pro publikum atraktivní. Proto se nástroj představí v mnoha různých podobách. Vedle klasiky a autentického, čistého flamenca z Andalusie nabídneme fúzi jazzu a flamenca v podání Španěla Manuela Alonsa, tedy styl, který ve světě proslavil Paco de Lucía. Návštěvníci uslyší také kombinaci jazzu s balkánskou hudbou v podání kytarového dua z Černé Hory, dánské duo kytary a flétny nebo newyorské spojení sopránu s kytarou.

V programu mě zaujalo také jedno velmi netradiční nástrojové spojení. O co přesně jde? 

Půjde o italské Duo Actuál, které tvoří vibrafonista José Mobilia a kytarista Mario Sciré. Ti mimo jiné odehrají premiéru skladby, kterou jim věnoval sám slavný Sergio Assad. Tento koncert se koná 3. srpna v Divadle na Orlí. Vedle těchto komorních formací pak sólově zahrají skutečné světové špičky – nedostižný kytarista Jorge Caballero, který je profesorem na univerzitě v Torontu, nebo legendární anglický loutnista Nigel North.

A na pódiu se představí také jeden z vašich mimořádných, bývalých studentů, že? 

Přesně tak, vystoupí mladý talent Igor Klokov. Je to vítěz šesti významných světových soutěží a držitel dalších deseti cen, který si momentálně dělá doktorát na univerzitě v Los Angeles, kde si ho Scott Tennant vybral za svého asistenta. Pro mě je to srdeční záležitost – Igor je nejúspěšnějším absolventem oboru kytara v historii JAMU, kde u mě studoval až do magisterského studia. Teprve během Erasmu v Německu získal stipendium k dalšímu zahraničnímu studiu.

Velkým magnetem bude nepochybně peruánský virtuóz Jorge Caballero, který na vašem festivalu vystupuje docela často. Jeho styl a technika bývají často označovány za revoluční. V čem je jeho hra tak unikátní a v jakém programu se Caballero tentokrát představí? 

Jorge Caballero u nás vystoupí už potřetí během posledních šesti let. Pomáhá tomu i čistě praktický fakt, že týden před Brnem vždy koncertuje na nejvýznamnějším kytarovém festivalu Evropy v německém Iserlohn, se kterým se tak můžeme částečně podělit o náklady na letenky z Ameriky. Jeho programy jsou unikátní svou extrémní obtížností, kterou ale interpretuje s naprostou uvolněností, tónovou čistotou a hlubokou muzikalitou. V tomto ohledu je to nesporná světová jednička. Caballero je známý tím, že hraje technicky extrémní přepisy orchestrálních děl od Japonce Kazuhita Yamashity – například celou Dvořákovu Novosvětskou symfonii nebo Musorgského Obrázky z výstavy. Sám Yamashita tyto skladby sice hrál také, ale Caballerova hudebního výrazu a plasticity podle mě nedocílil. V Brně tentokrát Jorge zahraje dvě Bachovy klavírní suity, Lisztovu klavírní sonátu a skladby Isaaca Albénize.

Zajímavým dramaturgickým krokem je zařazení slavného anglického loutnisty Nigela Northa. Renesanční a barokní loutna má v kontextu klasické kytary specifické postavení. Jak moc je pro dnešní kytaristy důležité vracet se právě k těmto kořenům a k autentické interpretaci staré hudby? 

Tady musím hned na úvod odbourat jednu běžně zažitou pověru. Lidé si často myslí, že kytara pochází z loutny, ale tak to není. Předchůdci loutny se od předchůdců kytary oddělili už před nějakými 3500 lety v Persii a konstrukčně to nejsou příbuzné nástroje.

Jak se tedy kytara ve skutečnosti vyvíjela?

Předchůdci kytary se vyvíjeli společně s předchůdci smyčcových, violových nástrojů, a to až do nějakého 12. či 13. století. Tehdy s nimi měli shodný počet i ladění strun, velikost, tvar korpusu, a dokonce i pražce. Jediný rozdíl spočíval v tom, zda se na nástroj hrálo prsty, plektrem, nebo smyčcem. Ostatně proto v portugalsky mluvících zemích kytaru dodnes nazývají violão.

Teprve později se smyčce oddělily a kytara šla vlastní cestou přes nástroje jako guitarra latina, viola da mano a vihuela da mano. Postupně se transformovala přes renesanční, barokní a klasicistní kytaru až k dnešní podobě, jejíž vývoj kolem roku 1850 završil legendární španělský stavitel Antonio de Torres.

Pokud jsou ty nástroje historicky tak odlišné, proč mají k sobě dnešní kytaristé a loutnisté tak blízko? 

Protože z hlediska repertoáru hraje kytara loutnové skladby už od renesance. A to je ten hlavní důvod, proč my kytaristé tak rádi posloucháme autentickou interpretaci na loutnu. Zvukově má ke kytaře blízko a dává nám jasnou inspiraci a směr, jak k této staré hudbě přistupovat a jak ji interpretovat. Konkrétně Nigel North je v písních a tancích Johna Dowlanda, které u nás odehraje, naprosto strhující.

Černohorské duo Darko Nikčević & Srđan Bulatović s sebou přináší „Balkánský jazz“. Jak vnímáte toto propojování klasické kytarové techniky s etnickými vlivy a improvizací? Je to směr, kterým se klasická kytara dnes otevírá širšímu publiku? 

Určitě ano. Oba tito kytaristé jsou nesmírně citlivými hráči a zároveň skvělými skladateli. V Černé Hoře patří mezi populární hvězdy, které jsou velmi často k vidění i v televizi. V Brně odehrají program složený výhradně z vlastních autorských skladeb, které v sobě nesou naprosto nezaměnitelný balkánský původ a temperament. Pro širší publikum je to nesmírně atraktivní a přístupná hudba.

Na jaké další programové body byste rád upozornil? Co festival nabídne mimo hlavní večerní koncerty? 

Vedle samotných koncertů a prestižní soutěže čeká účastníky nesmírně bohatý odpolední program. Budou to přednášky o stavbě kytar, o správné interpretaci, a dokonce i o věcech ryze praktických – například o psychologii interpretace, zvládání trémy nebo o správné péči o nehty, což je pro kytaristu zásadní téma. Chybět nebudou ani koncerty samotných účastníků kurzů, výstava a přehrávky nových nástrojů a pouzder. Důležitou součástí bude i společná hra v kytarovém orchestru.

Právě Kytarový orchestr složený z účastníků festivalu bývá tradičně silným momentem. Letos jej povedou dirigenti Maoz Ezra a Stela Dinkova. Jak náročné je během pouhých několika dnů secvičit desítky kytaristů z různých koutů světa do jednoho fungujícího tělesa? 

Je to samozřejmě obrovský manažerský a pedagogický oříšek, ale zároveň je to strašná zábava. Všichni ti mladí lidé hrají s obrovskou chutí, takže výsledky bývají až překvapivě úspěšné a hudebně nesmírně zajímavé. Letos navíc chceme vyzkoušet jednu skvělou novinku, kterou jsem odkoukal na jednom festivalu v zahraničí: do kytarového orchestru zasednou a společně s účastníky kurzů si zahrají i samotní pedagogové a organizátoři.

Výuková a workshopová část festivalu je letos obsazena zvučnými jmény. Jak moc je pro mladé kytaristy zásadní možnost konfrontovat svou hru s takto mezinárodně pestrým pedagogickým sborem? 

To je otázka spíše pro ty mladé kytaristy, ale když se podívám na to, že někteří naši pedagogové mají už teď rozvrhy zájemců kompletně plné a praskající ve švech, soudím, že ten zájem o mezinárodní konfrontaci je ze strany studentů enormní.

Souběžně s festivalem probíhá již podvaadvacáté mezinárodní soutěž Guitartalent. Jako pedagog a porotce máte skvělé srovnání. V jaké kondici je podle vás nejmladší kytarová generace? 

To je nesmírně zajímavá a popravdě docela rozporuplná otázka. Pokud se bavíme o technické stránce věci, tak schopnost mladé generace bezchybně odehrát technicky extrémně těžké skladby se neuvěřitelně zvýšila. Něco takového tady před lety vůbec nebylo.

Když to srovnám se svými gymnaziálními lety, já byl tehdy v Česku zřejmě prvním studentem, který v devatenácti letech (v pátém a šestém ročníku konzervatoře) hrál celovečerní recitály s repertoárem, jako byla Bachova Chaconna, Rodrigovo Concierto de Aranjuez nebo Bachovo Preludium, Fuga a Allegro v originální tónině Es dur s přeladěnou šestou strunou. Dnes už je Chaconna slyšet mnohem častěji. Sice ne tolik na konzervatořích, ale na vysokých školách jako JAMU nebo AMU ji hraje odhadem tak každý desátý student.

Kde tedy vidíte ten zmiňovaný rozpor, pokud jsou technicky tak daleko? 

Problém je v tom, že mladí hráči dnes až příliš často pouze mechanicky kopírují své vzory z YouTube místo toho, aby vzali do ruky odbornou literaturu, která je dnes přitom daleko dostupnější než za mých mladých let, a skutečně studovali historicky poučenou interpretaci. Uniká jim správné barokní frázování, artikulace a základní pravidla dobové hry. Těch pravidel přitom není mnoho, ale jsou naprosto zásadní.

Řekl bych to tak, že dnes máme obrovské množství technicky neskutečně zručných kytaristů, ale jen málokdo z nich je skutečně hudebně poučený.

Vy sám jste k tomuto poznání došel kde? 

Mně samotnému to trvalo velmi dlouho. Relevantní informace o tom, jak starou hudbu správně číst a hrát, jsem nezískal ani tak během svého vysokoškolského studia ve Výmaru v Německu, jako spíše až později v Anglii na Royal Northern College of Music u profesora Gordona Crosskeyho, který mimochodem vychoval i slavného Paula Galbraitha.

Dnes je sice odborné literatury všude dost, a to i na internetu, ale málokterý student ji bohužel skutečně studuje a následně aplikuje v praxi. O to víc pak z těch desítek soutěžících, kteří na pódiu mechanicky střílejí jednu notu za druhou, hudebně vyčnívá ten jeden jediný hráč, který skladbu interpretuje stylově věrně, přesvědčivě a prozáří celý sál svou čistou hudebností.

Vnímá tyto interpretační detaily i běžné publikum? 

Běžné publikum o historické interpretaci samozřejmě poučené není, je to spíše otázka odbornosti pedagogů a porotců. Dnes je sice téměř módou pojem „historická interpretace“ neustále skloňovat, ale v praxi pak na koncertech běžně slyšíme trylky u Bacha hrané špatně od spodní sekundy, nepochopitelné zvýrazňování nepřízvučných tónů nad přízvučnými, lehkých dob nad těžkými nebo v závěrech skladeb tóniku nad dominantou. K tomu připočtěte přehnanou, nepravidelnou agogiku a dynamické výkyvy – nebo naopak dynamiku vůbec žádnou. Je to zkrátka celá řada artikulačních a frázovacích problémů. Ale jak se říká: kdo o tom neví, tomu to nevadí…

Vaše koncerty se odehrávají na prestižních brněnských adresách – od Biskupského dvora přes Novou radnici až po sál na Dominikánské 2. Jak důležitý je pro vás genius loci těchto míst a jak spolupracuje akustika brněnské architektury s intimním zvukem kytary? 

Kytara je ze své podstaty tišší, komorní nástroj, takže na akustice a celkovém prostředí koncertu závisí téměř vše. Barokní prostory, ve kterých se naše festivalové koncerty odehrávají, dokážou hudební zážitek neuvěřitelně umocnit.

Každý kulturní a vnímavý člověk moc dobře zná ten rozdíl: když vejdete do historického barokního kostela či staré galerie, sednete si a na chvíli se ponoříte do vlastních myšlenek, prožijete úplně jiný moment, než když se posadíte na židli v moderní, byť architektonicky dokonalé stavbě z oceli, skla a betonu uprostřed nákupního centra.

A přesně takto podle vás lidé vnímají i koncertní umění? 

Nepochybně. Soustředěný poslech ve vizuálně i historicky inspirativním prostředí přináší hluboký vnitřní zážitek a pozitivní emoce, které si v sobě člověk uchová a dokáže si je vybavit i po mnoha letech. Naopak povrchní poslech v neinspirativním sále přinese jen všední pocity, které se rozplynou hned po odchodu z koncertu a doma už o nich nevíte.

Samozřejmě mluvím o klasické, umělecké hudbě. Takové techno někde na poli nebo ve staré vyklizené továrně působí na své příznivce úplně jinými prostředky než esteticky optimálně podaná koncertní skladba. Já sám to mám v životě stejně. Na festivalech potkávám obrovské množství lidí a občas mám problém si vzpomenout na někoho, s kým jsem před lety jednorázově mluvil. Ale i po deseti nebo dvaceti letech si naprosto přesně vybavím vzhled sálu a akustiku místa, kde jsem třeba v životě hrál jenom jednou. Architektura a kytara k sobě zkrátka neodmyslitelně patří.

Foto: Milan Bátor, archiv KlasikaPlus.cz, GoOut, Facebook Vladislava Bláhy, web Nigela Northa, web DuoGitara

Facebook X E-mail WhatsApp