KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Sukovci už oficiálně budí pozornost english

„Hladový žrout komorní hudby musel odcházet dobře nasycen.“

„Matejčova herní kreace nese nějak jihovýchodní temperament, kterým se zbytek ansámblu ochotně nechává infikovat.“

„Kvartetu nechybí vášeň, zároveň umí přepnout do lyrické polohy.“

Daniel Matejča, Natálie Toperczerová, Bohumil Bondarenko a Jakub William Gráf. Pro jistotu ta jména začněme memorovat. Prvního ze zmíněných už nejspíše známe, spolu s ostatními však tvoří Sukovo kvarteto, které začíná nápadně vystrkovat růžky na české komorní scéně. Posledně vystoupilo v rámci Svatovavřinecké sezóny Pražského jara společně s váženým hostem, violoncellistou Raphaelem Wallfischem a že 9. dubna bylo co poslouchat, je slabé tvrzení.

Na programu čtvrtečního večera v kostele sv. Vavřince pod petřínskou rozhlednou byla všeho všudy dvě díla, vůbec to však neznamenalo podměrečný koncert. Vlastně naopak. Půlhodinový Ravelův Smyčcový kvartet F dur po přestávce následoval v některých interpretacích až hodinový Schubertův Smyčcový kvintet C dur, D. 956. Hladový žrout komorní hudby musel odcházet (navzdory absenci přídavku) dobře nasycen.

Sukovo kvarteto – nezaměňovat s „Klavírním kvartetem Josefa Suka“! – ve Svatém Vavřinci připravilo vysoce reprezentativní večer. Na jeho hře je znát, že pozice primária je do značné míry určující pro celkový zvukový obraz tělesa – Daniel Matejča je (minimálně na pódiu) vysoce dominantní uměleckou osobností. Jeho herní projev kromě vlastní hry skýtá také množství leckdy prudkých doprovodných pohybů (člověk se skoro bojí, že se překotí) a zvláště zábavné pro mě bylo sledovat židli, na které seděl. Kdyby někdo zmapoval její situaci na zároveň poměrně kluzké ploše vavřinecké podesty, zjistil by, že židle všechno jen ne zůstává na místě. Matejča z pohledu bočního hlediště s trochu nadsázky začal „vystrčený“ a skončil za sloupem… Těžko to zdůraznit přehnaně: Danielova herní kreace nese skutečně výrazně nějak jihovýchodní temperament, kterým se zbytek ansámblu ochotně nechává infikovat. Výsledkem tak je skutečně energický, až energizující výkon, kdy i Schubert „hází“ určité nenápadné témbrové reference na Montiho Čardáš.

Velké množství pozitiv bylo pozorovatelné v průběhu koncertu. Precizní souhra vytane na mysli jako první, pěkně homogenní zvuk tělesa i přesná intonace jednotlivých hráčů jsou hned v závěsu. Zajímavým aspektem byla také znělost jednotlivých instrumentů, kdy svatovavřinecká síň byla v některých pasážích pomalu malá v kontextu fortissimových ploch – tady připomeňme, že mluvíme pouze o čtyřech smyčcích… Že kvartetu nechybí vášeň, už bylo naznačeno, sympatické však je, že také umí přepnout do lyrické polohy. Mně osobně imponuje také, jak se z pestrosti pojetí jednotlivých členů (naznačené už v předchozí reflexi) rodí jednota, když spolupracují; rozdíly najednou hovoří ve prospěch komplexního zážitku, když jsou zkrocené žádoucím způsobem.

Snad jedinou výtkou jinak krásného, sebevědomého provedení, která se mi však v průběhu večera opakovaně vracela na mysl, by z mého pohledu mohlo být výrazové pojetí. Vysvětlím. Schubertův Smyčcový kvintet C dur, D. 956 je standardně přibližně padesátiminutový. Jen první věta je téměř dvacetiminutová! To je hodně. Věc vyžaduje maximální péči o celek, snad trochu méně o detail. Mladistvý elán či vzrušení z vystoupení pod hlavičkou Pražského jara (nebo něco dalšího) však přinesly pojetí mnoha impulsů, četných vzruchů a pocitové kouskování táhlého hudebního toku. Vnímal jsem, že interpretace místy ztrácí tah, že se vyčerpává co do sdělení, že dílčích vrcholů bylo až příliš.

Když jsme naťukli Schubertův kvintet, je nutné zmínit hráčskou osobnost rozsáhlých zkušeností, violoncellistu, který sólově natáčel s Jiřím Bělohlávkem, britského umělce Raphaela Wallfische, který Sukovcům se zmíněným Schubertem pomohl. (Podotkněme, že na rozdíl třeba od Dvořákova Amerického kvintetu, který disponuje dvěma violami, Schubert zdvojuje violoncello.) Přítomnost zralého umělce – roztomilé bylo, že jediný hrál z fyzicky vytištěných not – jako by měla nejeden efekt: Celé těleso rázem oproti předchozímu Ravelovi vyzařovalo důstojností, interpretace pocitově vzrostla na kredibilitě a mladí, kteří zkušeného hezky obklopovali z obou stran, snad také zahodili poslední zbytky případné trémy.

Daniel Matejča, Natálie Toperczerová (housle), Bohumil Bondarenko (viola) a Jakub William Gráf (violoncello) čili Sukovo kvarteto, založené v roce 2021 a navazující na někdejší působení stejnojmenného tělesa, každopádně potěšilo; měkká přikrývka svatovavřinecké akustiky mu poskytla příhodné podmínky k účinně hřejivému účinku koncertu. Tihle mladí muzikanti umí budit sympatie publika, pokorným, avšak už sebejistým projevem zase přesvědčují o tom, že vědí, co dělají. Těšme se na jejich další růst.

Foto: Hana Görlichová

Daniel Pinc

Redaktor a editor

Publicista a zpěvák, od roku 2023 redaktor a editor portálu KlasikaPlus.cz. Je absolventem tří oborů Pražské konzervatoře (pop zpěv, skladba a klasický zpěv) a profesionální sborový zpěvák. Mezi nejvýznamnější tělesa, s nimiž spolupracoval, patří Martinů Voices, Kühnův smíšený sbor a Pražský filharmonický sbor, se kterým opakovaně účinkoval na festivalu v rakouském Bregenzu nebo například v newyorské Carnegie Hall s dirigentem Semjonem Byčkovem. Lokálně působí též jako hudební aranžér a dirigent, skladbě se věnuje spíše v soukromí. Stěžejními jsou při jeho práci hudebního kritika kategorie soudobá a vokální hudba.



Příspěvky od Daniel Pinc



Více z této rubriky