„S debutovým CD jsem v zásadě spokojený. Se Supraphonem plánujeme další čtyři.“

„Co se týče 21. století a dnešní hudby jako takové, je tady hodně tenká hranice mezi kreativností a absurdnem.“

„Lukáš Janata je velmi zajímavý skladatel tím, že jako jeden z mála našel svůj osobitý styl.“

Vítězství v Eurovizní soutěži mladých hudebníků v Montpellier, opanování národní kategorie soutěže Virtuosos V4+, první cena na loňském Concertinu Praga, autorství bestselleru vydavatelství Supraphon… Řeč je pochopitelně o stále pouze devatenáctiletém houslistovi Danielu Matejčovi. V rodném kraji se teď umělec, o jehož disponovanosti a talentu lze nyní jen těžko pochybovat, připravuje na vystoupení v rámci festivalu Lípa Musica, kde hlavním bodem programu bude skladba Talks dalšího z někdejších navštěvovatelů liberecké ZUŠ Lukáše Janaty.

Danieli, stále jste náctiletý, ale už loni na jaře vám u Supraphonu vyšlo debutové sólové album hlavně se sonátami Eugèna Ysaÿe. Jak na počin zpětně nahlížíte? Jste s odstupem času spokojen s výsledkem?

Byl to pro mě životní přelom, moje debutové CD, do kterého jsem vkládal hodně nadějí a úsilí. Byla to velmi krásná, zajímavá práce. S odstupem času, když si občas nahrávku poslechnu, tak… samozřejmě nic nikdy nebude dokonalé, to je pochopitelné. Na to, kolik mi bylo let, jak to celé probíhalo a za jakých podmínek jsem nahrával, to bylo to nejlepší, co jsem v daný moment mohl zplodit.

Kdybyste měl zacházet do detailů, tak co myslíte, že by ještě šlo vylepšit?

Interpretační maličkosti: zvýraznit tuto hlasovou linku, tady zas jinou, zahrát nějaké místo pomaleji, rychleji, obecně nuance, které by věc posunuly zas o nějaký kousek dále, o úroveň výše. V zásadě jsem s výsledkem spokojený.

Vaše album uzavírá skladba současné české skladatelky Jany Vöröšové. Teď 20. září budete v rámci festivalu Lípa Musica provádět další soudobou skladbu zvanou Talks, kterou zkomponoval jiný současný autor Lukáš Janata. Současné hudbě se tedy nevyhýbáte. Jaký na ni máte obecný názor?

Nevyhýbám se jí, to je pravda. Třeba je to věkem, možná obecným vkusem, ale pohybuju se ve své tvorbě od 20. století dále; považuju to za své zaměření. Mám velmi rád Bartóka, v rámci bakalářské práce i bakalářského koncertu jsem uváděl jeho Sonátu, což je jeho vrcholné, třetí a poslední dílo. Bartók je už hodně na pomezí současné hudby… Kromě toho jsem dělal Slavického Partitu, také Fišera; rád se v soudobější hudbě pohybuji a zkouším hrát nové věci.

Co se týče 21. století a dnešní hudby jako takové, tady je, dle mého, hodně tenká hranice mezi kreativností a absurdnem. Mám pocit, že skladatelé jsou někdy schopni přijít s něčím, co je inovativní, jak pro interpreta, tak i pro publikum, ale často, bohužel z větší části, mám pocit, jako by dnešním skladatelům docházely nápady. Často neví coby. To, co napíšou, bývá někdy i na hranici hratelnosti, což je i pro interpreta nepříjemné.

Ani skladba Lukáše, ani Jany není tento případ. Na obou je vidět, že si autoři hezky pohráli se svým konceptem. Jejich díla mě velice baví.

Koncert 20. září v liberecké Krajské vědecké knihovně se jmenuje ‚Daniel Matejča hraje Talks‘, ale zazní také Rumunské lidové tance Bély Bartóka. Tam mají docela výraznou úlohu sólové housle. Tuto úlohu zastanete také vy?

Snad ano, v tuto chvíli (rozhovor se uskutečnil 4. září – pozn. red.) ani pořádně nevím. Je to taková moje go-to věc na jednu zkoušku.

V druhé polovině večera zazní kompozice Talks. Ta už byla k slyšení loni v květnu v Českém muzeu hudby, liberecké provedení v rámci festivalu Lípa Musica bude jakousi reprízou, jen místo Chuheie Iwasakiho diriguje Alena Hron. Můžeme hovořit ve smyslu, že skladbu už máte dobře usazenou?

Spíše jí teď více rozumím – ta premiéra byla víceméně skok do neznáma. Při premiéře jsme měli na nacvičení málo času, obecně to bylo komplikované. Lukáš si dal se skladbou velkou práci, ale bylo velmi složité se s orchestrem sejít. Dnes už mám o díle interpretační představu; myslím si, že mohu podat spolehlivější výkon než tehdy.

Můžete nám naznačit poselství kompozice? Autor naznačuje určitý program. Jak byste dílo vysvětlili divákovi?

Dílo vzniklo v období covidu, popisuje situaci té doby, je zároveň chaotické i klidné. Newspeak ve třetí větě je odkaz na Orwella, jeho nejznámější knížku 1984, obecně se tento koncert setkává s dnešní dobou jako takovou a i hudebně ji výrazně prezentuje. Lukáš je velmi zajímavý skladatel tím, že jako jeden z mála našel svůj osobitý styl, což znamená, že když slyším nějakou skladbu a nevím, od kterého autora je, tak z nějakého důvodu vždycky poznám, že Lukášova. Nedokážu charakterizovat jeho hudební jazyk, rozhodně je ale rozpoznatelný.

Také si vzpomínám, když jsme hráli v Liberci na základní umělecké škole „Jabloňovce“ jeho skladbu s komorním orchestrem – je to už asi sedm let. Už tenkrát se jeho hudební jazyk nesl v tomto duchu. Když jsme ze „zušky“ odcházeli, tak nás pan ředitel Prchal oslovil, zda nechceme dát dohromady nějakou spolupráci. A tak Lukáš napsal Talks.

Doprovází vás Komorní orchestr Pražské konzervatoře. Tak tomu bylo i při premiéře. V doprovodném orchestru seděl mimo jiné Jan Novák, pozdější laureát soutěže Pražského jara. Prožíval jste nějak jeho následný úspěch? Neuvažoval jsem o účasti na pražskojarní soutěži vy sám?

Samozřejmě! Velmi jsem to Honzovi přál… Ohledně mé účasti: Dokonce jsem byl přihlášen, prošel jsem prvním kolem, ale jelikož jsem v té době dopisoval bakalářskou práci a zároveň jsem maturoval, tak jsem byl okolnostmi přinucen ze soutěže odstoupit pro zachování psychického zdraví.

Ovšem stále se vám může podařit se soutěže účastnit v budoucnu. Je to tak?

Ano, stihne se to. Účastníkovi musí být do třiceti let, minimálně ještě dvakrát bych měl mít možnost se účastnit; soutěž je pro houslisty jednou za čtyři roky.

Zpět k Talks… Konzultovali jste už dílo s Alenou Hron? Může divák očekávat pojetí nějak výrazněji se odlišující od toho premiérového loňského?

Ještě jsme se k tomu nedostali; myslím si, že Lukáš vše napsal naprosto jednoznačně. Pokusíme se to zahrát zkrátka tak, jak to Lukáš zamýšlel. I při premiéře jsme se snažili o co nejautentičtější interpretaci, snad se to povede i s Alenou.

Ale hovoříte o tom, že se trochu posunul váš názor na skladbu nebo že jí více rozumíte. Co se týče vás, můžeme očekávat nějaké interpretační diference?

Může být, ale spíše bych změny v mém případě vztahoval na jistotu při interpretaci a herní komfort; kouzlo té skladby teď můžu předávat s větší lehkostí a obecně přesvědčivěji.

Došlo v partituře na základě loňské zkušenosti k nějakým úpravám či korekcím?

Pokud vím, tak nedošlo. Snad jen k minimálním zahlazením drobných chyb. V sólovém partu se jistě nic nezměnilo, možná v orchestrálním něco málo.

Z jakého hlediska je skladba podle vás zejména náročná?

Její nejobtížnější a nejzajímavější aspekt je, že spodní dvě struny jsou přeladěny o sekundu, tedy velkou sekundu dolů. Byl pro mě problém se přenastavit na to ladění, cítit jinou barvu a hrát si s ní. Číst noty také není jednoduché, člověk vidí jednu věc a slyší ji jinde než obvykle. Ale skladba je napsaná tak, aby byla příjemně hratelná. Prstoklady jsem si dovymyslel… Zvyknout si na přeladění bylo to nejsložitější na nastudování skladby. 

Noty jste Lukášovi neměnil?

Lukáš není houslista, takže finální tvar skladby byl s trochou mého přispění. Jen drobně jsme ji spolu upravili, aby vše bylo v pořádku. Je to skvělá skladba.

A jaký její aspekt je ve vašich očích nejvíce atraktivní?

Kadence. Lukáš napsal celou skladbu a pak mi řekl: „Napiš si k tomu kadenci.” Snažil jsem se vycházet z materiálu, který mi Lukáš poskytnul, a strávil jsem s tím hodně času. Snad je kadence reprezentativní a neznehodnocuje výsledné vyznění. 

Od Lukáše tedy nebylo žádné konkrétní zadání?

Ne, nechal mi zcela volnou ruku. Vyšla asi tříminutová kadence. Sice jednodušší, ale fajn. Měl jsem radost, že mě Lukáš do kompozice takto aktivně zapojil.

To člověku přidá na motivaci, že?

Ano, určitě!

Jak se vlastně znáte s Lukášem Janatou? Žije, pokud vím, v San Francisku. Zmínil jste, že jste oba jste prošli libereckou základní uměleckou školou…

Tam jsme se nejspíš nepotkali, Lukáš je asi o devět let starší. Poznali jsme se až prostřednictvím pana ředitele Prchala, společně nás představil a skladbu vymýšleli takto dohromady ve třech.

Zpět k vaší osobě a obecněji. Já osobně, když si poslechnu vás a vedle například Jiřího Vodičku, tak čistě sluchově jen stěží rozliším, kdo je vyspělejším hráčem. Máte úžasně našlápnuto…

Děkuju. (smích)

Na čem v současnosti zejména pracujete, abyste se dostal do nejvybranější společnosti interpretů, nebo co obdivujete u těch nejvyspělejších umělců? K čemu v současnosti směřujete? Už v tuto chvíli herní nedostatky neslyším…

Momentálně směřuji k co největšímu repertoáru. Dostal jsem se na určitou úroveň, kdy je teď primárním úkolem se naučit co největší množství skladeb, aby potom festivaly a různé akce měly z čeho vybírat.

Moje specifikum je, že mám velice rád hudbu 20. století a téměř všechno, co hraju, je právě z této doby. Samozřejmě hraju Bacha, Mozarta a Beethovena, ale nejraději to 20. století. Takže momentálním cílem je dostat se i do starších skladeb, do Brahmse, více se ponořit do Beethovena a obecně ocenit romantismus, klasicismus. To je cíl, který už ti velcí houslisté mají splněný, jsou v této oblasti suverénní a cítí se „doma“. K tomu já potřebuju dospět.

V této souvislosti se mi vybaví Smetanova Litomyšl, kde Josef Špaček hrál všechny Bachovy Sonáty a Partity dohromady: čisté dvě hodiny hudby s hodinovou pauzou v polovině. Co si myslíte o takovém projektu?

To je něco neuvěřitelného. Moc pana Špačka obdivuju.

K tomu, že chcete rozšířit svůj repertoár… Nemůžete si naopak říci, že se budete specializovat na 20. století? Byla by to jedna z cest?

Je to jedna z cest a nejradši bych si řekl, že to tak udělám, ale z hlediska velkých soutěží a festivalů, kde ne vždy chtějí poslouchat Bartóka a jeho skladby pro sólové housle, se musím naučit i jiné skladby než ty, které jsou nejzajímavější pro mě.

Čili vyvstává i otázka uplatnění a dobré obživy…

Samozřejmě, širší veřejnost ne vždy ocení skladby 20. století. Běžný návštěvník koncertů chodí na Mozarta nebo Beethovena.

Ještě mě v souvislosti s tím rozšiřováním repertoáru zajímá, zda si myslíte, že už jste na takové úrovni, že vlastní techniku hraní není dále potřeba tříbit? Právě Josef Špaček mě tuhle zaujal, když prohlásil, že „už tolik necvičí“. Myslíte si, že jste už na takové úrovni?

To bych opravdu neřekl, zdaleka ještě není hotovo. (úsměv) Vždycky přijde nějaký nový technický problém, který je potřeba řešit. Jednotlivé techniky hraní zvládnuté mám, ještě je třeba cvičit jejich kombinace v jednotlivých skladbách. Když se například vrátím k Bartókově Sonátě, tak to byla asi nejtěžší skladba, na které jsem pracoval; tam byla hned řada technických problémů, které jsem musel překonat. I když jsem s takovými technikami hrál už v nespočtu skladeb, přesto to tady bylo něco docela jiného. Musel jsem se začít učit některé věci zase od začátku, protože byly v takovém nastavení a kompilaci, která není obvyklá.

Jak zkoušíte nové a experimentální techniky, nemůže se stát, že začnou trochu bořit či kazit základy techniky, které jste se dříve pracně vystavěl? Jestli specifické požadavky na hru nemohou ublížit běžné technice hraní… 

To si nemyslím. Myslím si, že už není možné přijít s technikou, která se ještě neobjevila. Samozřejmě, skladatel může interpreta donutit například bouchat na spodní desku, klepat či něco podobného, ale s něčím úplně novým snad ani nelze přijít.

Už se vám tedy nestane, že by vás skladatel něčím překvapil?

Ani ne. Ano, vždy se mohu mýlit, už se ale nestává, že bych se nechal překvapit. Vzpomínám si, že Miroslav Srnka napsal nějakou skladbu pro SOČR, kde se na struny hrálo nějakým kuchyňským spotřebičem – to už je nutné brát trochu s rezervou.

To je to absurdno, o kterém jste mluvil?

Ano, přitom já proti absurdnu v obecnosti nic nemám, ale musí být opodstatněné. Když chápu jeho smysl, tak mě baví. Když skladba není zajímavá, ani ji nejde poslouchat, ani se nedá pořádně hrát, v podstatě nic užitečného ve skladbě není, kromě toho samotného nápadu, tak mi přijde zbytečná.

Dostáváme se k poslední otázce. Kdysi jste se zmínil o plánech na druhé CD…

Máme v plánu asi čtyři. (úsměv) 

Už teď? Se Supraphonem? Tím pádem můžeme bezpečně hovořit o úspěchu prvního CD.

Ano, se Supraphonem máme tři naplánovaná a ještě jedno další připravujeme. Nic víc v tuto chvíli nemohu prozradit, jen snad, že každé CD bude jiné.