„Tápání ve tmě, zlá předtucha, úzkost přerůstající až v nervní vypětí a křik, rozčilení, náhlé odmlčení se, lítost a přemítání o neřešitelném, přerůstající ve frustraci… to vše bylo podáno hudebně přesvědčivě.“

„Překvapil zvuk druhých houslí Kláry Leškové, v sólech plnohodnotný a kulatý, v dolních registrech s bodrým přívlastkem.“

„Filip Rufer se svým violoncellem zaujal snad ze všech nejvíce, a to schopností převést autentičnost svého citového prožitku do hudební mluvy.“

Plzeňská koncertní řada Kruhu přátel hudby byla zahájena ve středu 25. září, a to v podání tělesa Kukal Quartet, které tvoří ambiciózní hudebníci nastupující generace Eliška Kukalová, Klára Lešková, Daniel Macho a Filip Rufer. Že se bude jednat o velkolepý start, naznačovala jak účast oceňovaného tělesa, tak program, který čítal tři závažná a náročná díla z české kvartetní literatury, snad v doznívajícím opojení Rokem české hudby.

Účast nebyla taková jako minulý rok tou dobou, avšak dobré až chvalitebné hodnocení si zaplnění Sálu Antonína Dvořáka v plzeňském Domě hudby zaslouží, zvláště v tak proměnlivých povětrnostních podmínkách, jako poslední dobou zažíváme. Přítomna byla i ředitelka Plzeňské filharmonie Lenka Kavalová, která přednesla uvítací řeč a vyslovila přání úspěšné sezony a posluchačské spokojenosti.

Co ovšem mírně narušovalo dojem z jinak kvalitního večera – mimo jiné o pauze obohaceného přípitkem – byl tištěný program, jehož text s největší pravděpodobností vznikl ve spolupráci s umělou inteligencí soudě podle různých krkolomných obratů a líbivých údajů, avšak nijak nepodložených. Čtenář by jistě více ocenil kratší a věcnější výtah, třeba i z Wikipedie…

Teď už ale k samotnému hudebnímu zážitku. Koncert otevřel Smyčcový kvartet č. 1, op. 9 od Ondřeje Kukala, skladatele, dirigenta a zároveň otce Elišky Kukalové, první houslistky vystupujícího souboru. Díky této rodinné souvislosti se posluchačům dostalo patrně nejautentičtější možné interpretace díla. Skladba významně těží z barevných možností jednotlivých nástrojů – osobně mě zaujal flažoletový dvojhlas v houslích – a nabízela mnoho prostoru pro budování narativu, mně osobně připomínajícího noir kinematografii. Tápání ve tmě, zlá předtucha, úzkost přerůstající až v nervní vypětí a křik, rozčilení, náhlé odmlčení se, lítost a přemítání o neřešitelném, přerůstající ve frustraci… to vše bylo podáno hudebně přesvědčivě. Dynamický kontrast nebyl toho večera překonán: klidná místa dýchala, ve vrcholech naopak přicházela hra vší silou. Skladba měla jasné směřování, srozumitelná byla i artikulace prudkých rytmických motivků závislých na jasném ohraničování a důrazech; technicky náročné figurace svěřené často violoncellu vyzněly perfektně.

Následoval Smyčcový kvartet č. 1, op. 9 od Leoše Janáčka. Dramaturgie koncertu řadila autory od nejmladšího po nejstarší, což bylo originálním řešením. Dvořákův kvartet byl tedy po přestávce nahlížen optikou moderny; zatímco při obvyklém chronologickém řazení bychom nazírali modernu prizmatem klasičtějším.

V první větě Janáčkova kvartetu s podtitulem Z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty působilo hned počáteční téma lehce těžkopádně, srovnáme-li s notovým zápisem, kde stojí předpis leggiero, na druhou stranu se zvolený přednes hodil vzhledem k ponurému námětu celé skladby. „Měl jsem na mysli ubohou ženu, trápenou, bitou, ubitou, jak o ní ruský spisovatel Tolstoj psal v díle Kreutzerova sonáta,“ píše Janáček v dopise své múze Kamile Stösslové. Skladba je však nejen o bolesti a tragédii, ale také o kráse a vášni, přičemž tyto prvky jsou v neustálé juxtapozici; je to kompozice bohatě strukturovaná a rafinovaná, ukrývající moudrost a zkušenost dosavadních sedmdesáti let života Leoše Janáčka. Proto je její intepretace neskonale náročný úkol, kterého se Kukal Quartet chopil se ctí. Jednotlivé kontrastní plochy byly přednesené přesvědčivě. Například ve schizofrenní A části třetí věty, kde klidné, nenápadné téma bylo násilně narušováno meluzínovým sul ponticellem, to vše v umělé imitaci; tato dvě témata se dále fragmentovala a proplétala k maximálnímu účinku. Technické nároky nijak nebrzdily hudebnost, stavba byla promyšlená a logická.

Překvapil zvuk druhých houslí Kláry Leškové, v sólech plnohodnotný a kulatý, v dolních registrech s bodrým přívlastkem. První housle působily učesaným elegantním dojmem, v dravých částech to je ale spíše na škodu; na druhou stranu sólo na G struně v první větě vyznělo pomalu jako na violoncello… Ve čtvrté větě se tato vlastnost houslí Elišky Kukalové výborně hodila k exponování tématu malinconico (v slzách), navíc s procítěným vzdušným frázováním. Viola se svědomitě chápala doprovodné funkce, rytmicky a intonačně přesně, někdy by bylo dobré více iniciativy: možnost hlasitostně se pozvednout nad ostatní byla využita spoře, což je škoda, vezmeme-li v potaz, jak hezky vyšla část stringendo poco a poco v druhé větě. Filip Rufer se svým violoncellem zaujal snad ze všech nejvíce, zejména schopností převést autentičnost svého citového prožitku do hudební mluvy se vším všudy, byť někdy došlo ke „spolknutí“ dvou vedle sebe stojících not stejné výšky v rámci živějšího frázování. 

Po přestávce následoval Dvořákův Smyčcový kvartet č. 14 As dur, op. 105, též pozdní dílo. Na rozdíl od Janáčka ale neskýtá tak silné kontrasty, nese se ve spíše sebevědomém a radostném rozpoložení, jen s malými výkyvy směrem k negativnímu, podávanému s nadhledem nebo ve formě rozčilení, což skladbu dělá nejobtížnější na interpretaci ze všech tří uváděných děl. O technické náročnosti a rozloze ani nemluvě. Opět je třeba Kukal Quartet pochválit, neb vše zásadní bylo hudebně vyřčeno, technicky si byli všichni jistí. Nechybělo nasazení, možná však pod jeho vlivem byly úplné závěry první i poslední věty lehce rozladěné, celkový kladný dojem však zůstal zachován. V prvních dvou větách by se vyjímaly zvýrazněně pianissimové či pianové plochy, které by vytvořily jasnější kontrasty ke svému okolí. Ve druhé větě zafungovala sehraná echa, a to i mimo explicitní zápis.

Třetí věta vyzněla nejlépe, s rozlehlou dynamickou a výrazovou gradací. Všechny nástroje zněly úchvatně, dovolím si vypíchnout blyštivé výšky prvních houslí, které nám byly dopřány v části Tempo I. K dokonalosti zbývalo perfektnější vyladění harmonií na společně držených notách, kdy se také dalo ekvalizací jednotlivých hlasů docílit ještě hmatatelnějšího a měkčího tónu. Ve střední části zmiňované věty jsme mohli obdivovat perfektně synchronizované frázování, a to za pizzicato doprovodu violisty Daniela Macha a violoncellisty Filipa Rufera, fungujících v tu chvíli vskutku „jako jeden muž“. Čtvrtá věta je nejkomplexnější, mimo jiné kombinuje sonátovou a rondovou formu. Právě folklorně znějící rondové téma se podařilo krásně exponovat po velkorysém a příjemném ritardandu na D struně druhých houslí. Tep nepolevoval, Kukal Quartet vstoupil do závodní dráhy a nemínil prohrát. Cílovou pásku skladby i koncertu proťal v maximální rychlosti a nadšení, tak jak to má být. Následoval nadšený potlesk snad značící žízeň po přídavku, ten se však nedostavil. Hráči usoudili, že přidávat další „sprint“ by nemělo kýžený efekt.

Vezmeme-li v potaz, v jaké fázi své hudební cesty se Kukal Quartet nachází, nelze než smeknout nad dovednostmi jeho členů a těšit se na jeho další směřování.

Foto: Plzeňská filharmonie / Jan Kantor