Symfonický orchestr Českého rozhlasu otevřel stou sezónu replikou prvního koncertu Orchestru Radiojournalu, kterým se v roce 1926 v Československu začala psát i jeho historie. Současně se ve čtvrtek v pražském Rudolfinu a v rozhlasovém a televizním přenosu oficiálně jako nový šéfdirigent představil Elias Grandy. Byli společně ve skvělé formě a zcela jasně potvrdili, že hudební těleso má ve veřejnoprávním rozhlase pro svou zemi těžko zastupitelnou úlohu.

Volba programu totožného s prvním koncertem z 2. října 1926 byla pro mimořádný koncert otvírající jubilejní sezónu rozhlasových symfoniků logická. I když se dnes koncerty třeba koncipují trochu jinak, bylo zajímavé připomenout si v dobové dramaturgické sestavě, že k tradicím Symfonického orchestru nynějšího Českého rozhlasu, dlouhá desetiletí předtím Československého rozhlasu, patří hraní známé i méně známé české hudby, stejně jako hudby evropské, a vedle ryze symfonických děl i prostor pro sólisty, včetně mladých tuzemských. Na historicky prvním veřejném koncertu tehdejšího Orchestru Radiojournalu, který se konal v Radiopaláci na pražských Vinohradech, zazněla stejně jako nyní předehra k Prodané nevěstě, výběr z Dvořákových Legend, obě Beethovenovy romance pro housle a orchestr a Fibichova 2. symfonie. 

Tehdy skladby zněly pod vedením nového šéfdirigenta Jožky Charváta. O sto let později pod taktovkou čerstvě nového, v pořadí jedenáctého šéfdirigenta Eliase Grandyho – německého umělce s japonskými kořeny a se zázemím mezinárodních zkušeností, který je současně šéfdirigentem Symfonického orchestru města Sapporo. Existuje snad lepší ilustrace toho, jak se za sto let proměnil svět? 

Elias Grandy, v Rudolfinu už o pár dní dřív se svým tělesem dirigující koncert na festivalu Dvořákova Praha,  působí mladistvě a sympaticky, zkušeně, energicky a muzikálně. Je při věci a svěřený program prezentoval oddaně, s jistotou a jako velmi životný. Předehru ke Smetanově Prodané nevěstě na úvod v opravdu efektním tempu a Fibichovu symfonii ve finále večera doslova objevně. 

Předehra k nejoblíbenější české národní opeře je nejen milým připomenutím hudebních motivů následujícího příběhu, ale také virtuózním kouskem, na kterém se ukáže z kvality orchestru mnohé. Mimo jiné by bylo dokonce možné pošetile měřit, které těleso ji zahraje ještě rychleji. Ale mnohem víc než o hbité prsty houslistů jde o celkově mistrovskou partituru, o hudební radost z tanečních rytmů, o esprit šumící jak sekt či perlivé víno, o potěšení z idiomů vnímaných jako ty nejčeštější. Elias Grandy zdůraznil tempo, do první skladby večera vletěl až u hranice hratelnosti, ale orchestru se velmi rychle podařilo konsolidovat a pak už následovalo vše zmíněné. Hudba letící vpřed, hra bez známky únavy či rutiny, která byla hodna slavnostní příležitosti.

Jan Mráček, sólista večera, sice už není příslušníkem té nejmladší generace, je vedle výrazné sólové dráhy již deset let koncertním mistrem České filharmonie, ale není to ještě zas tak dávno, co i o něm platila slova o dávání prostoru nastupující generaci. Ve dvaceti, v roce 2011, ještě před vítězstvími v prestižních soutěžích, se stal tehdy nejmladším statutárním sólistou v historii Symfonického orchestru Českého rozhlasu a byl jím několik let. I to mohlo znalejšímu posluchači táhnout hlavou, když sledoval, jak suverénně, ale samozřejmě především líbezně a čistě plynula pod jeho rukama Beethovenova hudba. Houslista musí v případě obou jeho drobností z přelomu 18. a 19. století – Romance G dur a známější Romance F dur – zapomenout na velké emoce a na velkou techniku. A Jan Mráček skutečně přišel s výrazně jemným a útlým pojetím. V odkazu vídeňského klasika jde o výjimečně lyrické a zpěvné kompozice, ušlechtilé a klidné, neobsahující kontrasty ani uvnitř, ani ve vzájemném vztahu. Doprovod vyzněl ve zmenšeném obsazení orchestru obdobně citlivě. A přítomna byla jedna malá vychytávka: před sto lety s orchestrem Radiojournalu provedl obě romance jako sólista také koncertní mistr České filharmonie – František Daniel.

Výběr čtyř z cyklu Dvořákových Legend byl podobně jemný a poetický. Obsahoval všechny typické idiomy, hudba pěkně dýchala, jako poslední zazněla nejhybnější z nich. Elias Grandy prokázal pro proměnlivý, ale jednoznačně ukotvený styl velké pochopení.

Ještě větší vcítění věnoval druhé z Fibichových tří zralých symfonií, dílu z let 1892 až 1893. Mimochodem, v době provedení v roce 1926 šlo o dílo staré pouhé tři desítky let. Pro posluchače jubilejního koncertu bylo velkým a příjemným překvapením. Všechny věty vycházejí s kompoziční okázalostí z rytmicky výrazných motivků, většinou poprvé exponovaných žesťovými nástroji. Symfonie má převážně romanticky mužné, mocné, závažné, místy v náznaku až tragické vyznění. Má rozezpívanou pomalou druhou větu, v níž nicméně dojde i na kontrastní plochy, stejně jako je výrazný kontrast, směřující naopak k mírnosti, přítomen ve větách rychlých. Dirigent vedl hudební tok neúnavně vpřed, zdůrazňoval rozmach a jednoznačnou, ale přesto uměřenou velkolepost hudebních myšlenek. Ve Fibichově hudbě není prvoplánově přítomna „česká nota“, její hodnota spočívá naopak v rozvíjení invence univerzálně evropské. Pokud by jedno provedení mohlo přispět k rehabilitaci málokdy slýchané skladby, měla k tomu právě Grandyho prezentace všechny předpoklady. Zdá se, že s novým šéfem nečeká rozhlasové symfoniky a jejich publikum, namlsané v uplynulých čtyřech letech skvělým Petrem Popelkou, nic špatného, ba naopak.

Foto: Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp