Malebné městečko poblíž Tábora ožilo již čtvrtým rokem na sklonku léta malým hudebním festivalem. Neusiluje o okázalost a velká gesta, přitahuje něčím křehčím a vzácnějším – blízkostí. Slova hlavní organizátorky Chýnovského hudebního festivalu vystihují přesně podstatu jeho hudebních setkávání… Prvotní inspirací festivalu i četných aktivit, které festivalu předcházely, je hluboké přátelství a vzájemná inspirace dvou velkých uměleckých osobností: chýnovského rodáka, malíře a sochaře Františka Bílka a skladatele Josefa Bohuslava Foerstera a v pořadí třetí koncert přehlídky se uskutečnil 30. srpna, kdy své zralé umění předvedl ansámbl Praga Camerata Quintet.

Do letošního čtvrtého ročníku vykročil festival pod novým názvem Chýnovský hudební festival (změna z původního Hudebního festival Foersterův Chýnov) s tématem propojení hudby, poezie a lidského hlasu. Na první pohled tak v programu zaujal Podvečer poezie u Bílků (23. srpna), kdy magický prostor Bílkovy vily nabídl autorské čtení českého spisovatele a básníka Miloše Doležala za doprovodu kytaristy a hudebního básníka Karla Vepřeka.

Dramaturgicky překvapivý je přímý skok do vod rockové hudby, který bude k slyšení 6. září na koncertě kapely The Cello Boys v kulturním domě s programem coverů kapel AC/DC, Nirvana, Iron Maiden, ale také vlastních skladeb tohoto netradičního elektronického uskupení. Takové spojení poezie a hudby jistě potěší širší publikum, které ostatně potřebuje každý festival.

Jelikož sborová tvorba Josefa Bohuslava Foerstera patří k vrcholům české vokální hudby a tvoří jednu z nejvýznamnějších a nejrozsáhlejších částí jeho celkového díla, závěrečný koncert bude tradičně patřit sboru. V neděli 13. září v kostele Nejsvětější Trojice zazpívá ženský pěvecký sbor Vox Novus se sbormistryní Petrou Novou. Škoda, že v dramaturgii večera chybí sborová skladba zmíněného autora, přesto věřím v krásný zážitek, o kterém ráda napíši.

Co se týče slunečné neděle 30. srpna, zaplnil se chýnovský kostel Nejsvětější Trojice hudbymilovným, převážně starším publikem, v němž mnozí byli podle všeho pravidelnými návštěvníky festivalu. Čekal nás koncert ansámblu Praga Camerata Quintet, který je složen z předních hráčů smyčcového orchestru Praga Camerata založeného v roce 2001. Tradiční repertoár orchestru zazněl ostatně hned v prvních dvou skladbách.

Třívěté Divertimento in F Josefa Myslivečka otevřelo večer srdečnou energií toho nejlepšího z českého klasicismu. Nabízelo možnosti lehkého hraní si se zvukem až k určité rozvernosti a vtipnosti v obou krajních větách a naopak zpěvnou jemnou niternost věty druhé. Místo toho jsme slyšeli tradičnější pojetí klasicismu podobné například Sukovu komornímu orchestru, což by nevadilo, kdyby Praga Camerata Quintet nepostrádal lehkost tónu a nepůsobil místy upracovaně. Chyběla mi radost ze změn barev a práce s tónem, stejně jako jemné klasicistní finesy, které na rozdíl od orchestrálního obsazení mohly v kvintetní sazbě lépe vyznít.

Po úvodním slovu, kterým první houslistka Lucie Sedláková Hůlová mile a vtipně ozřejmila výběr a souvislosti dalších skladeb večera, následovala trojice současníků zvučných jmen Janáček, Foerster a Suk. Idylu pro smyčcový orchestr komponoval mladičký Leoš Janáček v roce 1878 při prázdninové cestě po Bavorsku okouzlen tamní přírodou. Velmi známou první větu, kterou jsme na koncertě vyslechli, přednesli hudebníci s jistotou repertoárového díla a na rozdíl od Myslivečka zde nevadil hutnější zvuk kvinteta, protože místy evokoval a příjemně naplňoval posluchačovu touhu po širokém orchestrálním zvuku.

Taktéž velmi mladý Josef Bohuslav Foerster napsal za svého varhanického působení u sv. Vojtěcha na Novém Městě v Praze dvě drobné duchovní skladbičky pro smyčcové kvinteto. Jako op. 3 jsou označeny Viola odorata a Rosa mystica, přičemž „růží mystickou“ je poeticky označována Panna Marie v Loretánských litaniích. Skladbičky byly dobrým výběrem do prostoru kostela a v první polovině programu měly důležité místo zklidnění a meditace. Přesně s takovou energií je hudebníci také zahráli.

Následovalo odlehčení v podobě Barcaroly Josefa Suka. Jde o část ze smyčcového kvartetu, který psal autor též velmi mladý, ještě jako student pražské konzervatoře. Revizí z roku 1923 Suk upravil větu k samostatnému koncertnímu provádění a od té doby patří k vysokému komornímu populáru.

Ochutnávka ze Smyčcového kvintetu Es dur Adolfa Míška byla zajímavou perličkou na konci první poloviny koncertu. V Čechách narozený, ve vídeňské dvorní opeře působící vynikající kontrabasista se několikrát setkal s J. B. Foersterem. Allegrová věta s virtuózními místy pro kontrabas působila skladatelsky poněkud tuhá zvláště ve srovnání s předchozími autory. Nevycházela muzikantům vstříc a zdaleka nic neulehčovala. Snad kdyby k ní hráči přistoupili s vídeňskou lehkostí, tak by je odměnila a vyzněla vtipem, šarmem a kompaktností, která ansámblu chyběla ve fugatech, kdy některé střední hlasy zcela zanikaly a basy trochu nešťastně v kostelní akustice hučely. Pak ani ona zmíněná virtuózní kontrabasová místa nemohla vyznít příznivě.

Nebývá zvykem při koncertech v kostele dělat přestávku, ale v tomto programu byla zcela na místě. Diváci se mohli projít, popít víno či jiný nápoj u improvizovaného stolku před vchodem v příjemně nenucené společnosti a opět vytanula na mysli slova paní Aleny Strašrybkové, organizátorky festivalu, že „mezi umělci a posluchači není velká vzdálenost“ a že „posluchači nepřicházejí jen na koncert, ale i za vzájemným setkáním“.

Druhá polovina koncertu patřila Antonínu Dvořákovi a jeho Smyčcovému kvintetu G dur, op. 77. Rok 1875 představoval pro skladatele určitý zlom, protože poprvé získal státní umělecké stipendium, a mohl se tak naplno věnovat jen tvorbě. Smyčcový kvintet je tak jedním z děl Dvořákova mimořádně plodného tvůrčího období.

Zajímavostí je použití kontrabasu jako pátého nástroje, což dovoluje autorovi osvobodit violoncello a využít naplno jeho potenciál ve vyšších polohách. V klasické sonátové formě první věty vyniká exponovaný part prvních houslí a jak u Dvořáka bývá, není nijak zvlášť příjemně pro houslistu ve vysokých polohách napsaný. Lucie Sedláková Hůlová se partu zhostila se ctí, s tónovou jistotou, s velkým energickým nasazením, někdy s drobnou nejistotou v rytmicky náročných cifrovacích místech ve výškách. Také rozhovory primu s violoncellem Martina Sedláka měly poetiku a výpověď, ve výškách pak cello vynikalo pěkným kulatým, čistým tónem. Střední hlasy s neuvěřitelným hudebním pletivem zdařile pojily a odpovídaly. Druhé housle Evy Nykrýnové měly zvukovou jistotu, a byly tak zdatným sekundantem primu. Naproti tomu Jan Nykrýn s violou měl daleko menší šanci se v celkovém zvuku prosadit. Druhá věta s výrazným scherzovým tématem připomínajícím vodní kaskády fontán byla velmi kompaktní od všech členů včetně kontrabasisty Jakuba Waldmanna. Věta vynikala jednolitostí hudebního proudu, kvinteto hrálo jako jeden a mohlo rozhýbávat hudební proud, což působilo zvukově a energicky velmi efektně.

Modlitba, kterou začíná třetí věta mohla být od všech nástrojů jemnější, od prvních houslí niternější, hráči si mohli více pohrát s odstíněním jednotlivých hlasů, prostor kostela byl tomu velmi nakloněn. Konec třetí věty, kdy se modlitba vrací a v závěru se s prvními houslemi šplhá do výšek kostela, aby zakončila v průzračném souzvuku, byl krásně čistý a krystalický.

Závěrečná efektní věta s rondovými návraty a variacemi dvou hlavních témat je velmi náročná a bez detailní práce s odstíněním jak celých jednotlivých ploch, tak charakterů témat, vyzněla těžce. Chyběla mi hra s barvou tónu a jeho charakteru ve všech nástrojích, fráze vedené přes celý ansámbl, plastičnost ploch, reakce hráčů na sebe, pianové plochy, které vezmou dech. To vše jsou vysoké kvality předních kvartetních uskupení.

Za poctivou muzikantskou práci odměnili posluchači výkon Praga Camerata Quintet vstřícným srdečným potleskem, který pokračoval až do přídavku. K všeobecné potěše přidali hráči úpravu Dvořákovy nesmrtelné Humoresky. A jako by došlo na slova z úvodu programu k chýnovskému festivalu: „(…) a po posledním tónu ještě nikdo nespěchá domů, protože i ticho po hudbě má svou cenu…”

Foto: Petr Mareš

Facebook X E-mail WhatsApp