„Partituru perfektně ovládal i se všemi jejími nuancemi a rytmickými nástrahami.“

„Korunou jeho debutu se staly Tance z Galanty Zoltána Kodályho.“

„Sólista přišel na pódium ležérně a jen v černobílém svetru.“

Poprvé v Rudolfinu a hned s Prague Philharmonia. Takový byl úspěšný debut dvaatřicetiletého dirigenta Jiřího Habarta na Pražském jaru. Je zajímavé, že tento rodák z Frýdku-Místku vyrůstal v Litomyšli a tam také prošel hudební průpravou na Základní umělecké škole Bedřicha Smetany. A další už profesionální školení absolvoval výhradně na Moravě: na Vejvanovského konzervatoři v Kroměříži a na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.

Projekt Debut Pražského jara se osvědčil. Již celých deset ročníků představuje mladé dirigenty do 32 let bez rozdílu národnosti, takže v uplynulých letech jsme mohli na festivalu poznat celou garnituru pozoruhodných mladých talentů dirigentské taktovky, namátkou třeba Marka Šedivého, Jiřího Rožně, Chuheie Iwasakiho, Roberta Kružíka či loni Alenu Hron. Letos tedy padla volba na Jiřího Habarta, který zažil svůj výjimečný rok 2023, když se stal finalistou dirigentské soutěže v Londýně a řídil London Symphony Orchestra; o několik měsíců později připojil k londýnskému triumfu další korálek, tentokrát v Mezinárodní hudební soutěži Zoltána Kodályho v maďarském Debrecínu. Mezi třemi sty kandidáty z celého světa se umístil jako pátý a obdržel také ceny k vystoupením v Maďarské státní opeře i s dalšími maďarskými symfonickými orchestry. Patří rovněž mezi šest uchazečů ke konkurzu na post asistenta dirigenta Labské filharmonie v Hamburku. Přesto zůstává věrný Národnímu divadlu moravskoslezskému v Ostravě, kde nejnověji nastudoval v rámci tamějšího smetanovského cyklu operu Braniboři v Čechách.

Pro Habartovo vystoupení musela Prague Philharmonia proti svému základnímu obsazení náležitě posílit, zejména pro skladby autorů 20. století. Koncert pro violu a orchestr Krzysztofa Pendereckého náleží mezi několik vrcholných titulů violového koncertantního repertoáru minulého století. A právě tato Pendereckého skladba, jak ji interpretoval francouzsko-nizozemský violista Sào Soulez Larivière, znamenala první vrchol večera. Přišel na pódium ležérně a jen v černobílém svetru. Nositel první ceny z loňské Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara a řady dalších nejvyšších ocenění z prestižních soutěží celého světa je však už dnes bezpochyby i při svém mládí elitním sólistou nejvyšší kategorie. Má překrásně znělý nástroj velkého zvuku, což u sólové violy ani u velkých mistrů nebývá někdy zcela bez problémů. Jeho výkon v Pendereckého převážně tklivé a zádumčivé kompozici byl po technické stránce dokonale samozřejmý a ve spojení s niternou výrazovou hloubkou mu nechybělo vůbec nic k plnohodnotnému posluchačskému zážitku.

Obecenstvo si také Sáovu hru maximálně užívalo a ohlas jeho vystoupení byl mimořádný. Tady je ovšem zdůraznit značný podíl na společném úspěchu dirigentu Habartovi. Partituru evidentně perfektně ovládal se všemi jejími nuancemi a rytmickými nástrahami a poskytoval tak sólistovi pevnou oporu. Ten pak odměnil publikum přídavkem a s novou mladou koncertní mistryní Prague Philharmonia Pavlou Tesařovou zahrál ještě v drobném duetu houslí a violy Groteskní pochod a Nocturno Grażyny Bacewiczové.

Z obou skladeb, které si Habart vybral z období romantismu, hodnotím mnohem výše provedení Suity č. 2 op. 55 Peer Gynt od Edvarda Griega, které zaznělo hned po přestávce. Tady byl dirigent uvolněný, dal Griegově čtyřdílné suitě potřebnou dramatičnost, dynamiku a emocionální sílu, kterou si s výtečnými smyčci orchestru naplněné Rudolfinum náležitě užilo zejména ve slavné závěrečné Solvejžině písni. Naopak pro mě zcela nepochopitelně (nebo zcela pochopitelně jako jistou daň debutu) jako úvodní číslo programu proběhla předehra ke Snu noci svatojánské op. 21 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho hodně bezbarvě a s absencí romantické poezie a vzletu, že jsem se – naštěstí jen nakrátko – obával o další průběh večera. Jako by žestě zbytečnou hutností ještě hledaly svou vyváženost vůči smyčcům a krása jejich melodiky se zde zcela ztrácela.

Další průběh koncertu ovšem jednoznačně dokumentoval, že Jiří Habart je dnes již komplexní dirigentskou individualitou, která zaslouží respekt a má značné předpoklady pro úspěšnou další dráhu. Korunou jeho debutu se staly Tance z Galanty Zoltána Kodályho, jimiž autor mistrovsky vstřebal lidové cikánské podněty a přetvořil je ve vlastní originální hudební projev. V barvité, instrumentačně nápadité a bohaté skladbě dirigent využil brilanci smyčců orchestru i kvalitu dechových nástrojů (například znamenité sólo klarinetu Jana Brabce), vložil do svého projevu potřebnou míru zaujetí a temperamentu a nabitou Dvořákovu síň uvedl do varu. Jeho úspěch byl zcela zasloužený!

Rozhovor s Jiřím Habartem čtěte v rubrice RozhovorPlus. Podcast s dirigentem najdete v rubrice AudioPlus.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý