KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Velkolepý závěr Podzimního festivalu duchovní hudby english

„Premiéra Messa di Gloria v roce 1880 se setkala s velkým úspěchem, ale pak již skladba nebyla za skladatelova života nikdy provedena!“

„Hudba svým výrazem směřuje k emocionálně silným dramatickým příběhům svých nesmrtelných operních postav.“

„Málokdy se podaří, aby všechny složky interpretace oratorního díla dosahovaly tak příkladné spolupráce, vyrovnanosti a kvality.“

Za účasti a s krátkým úvodním slovem arcibiskupa a moravského metropolity Josefa Nuzíka se ve zcela naplněném dómu sv. Václava v Olomouci 19. října uskutečnil závěrečný koncert letošního již 31. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby. V upomínce Pucciniho výročí hráli zlínští filharmonikové a zpíval Český filharmonický sbor Brno se sólisty, ti všichni pod vedením italského dirigenta Paola Gatta.

Dramaturgie festivalu téměř každoročně přichází s nějakým zapomenutým, neznámým či málo uváděným oratorním či kantátovým dílem. Samozřejmě vedle ověřených, nezbytných a populárních titulů, které publikum také potřebuje a stále je žádá. Ale u těch zajímavých „novinek“ má festival obvykle šťastnou ruku a širší posluchačská obec i odborná veřejnost tak dostává příležitost se setkat s hodnotnými a hudebně cennými díly, která často nezaslouženě stojí mimo širší zájem interpretů i festivalů a čekají na svou novou příležitost. 

Tentokrát, zdá se, festival znovuobjevil mši Messa di Gloria pro sóla, sbor a orchestr Giacoma Pucciniho, jehož sté výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. A k provedení přizval prvotřídní interprety – Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou, sólisty Petera Bergera (tenor) a Martina Gurbaľa (bas), Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín a dirigenta Paola Gatta, Itala mimo jiné dlouhodobě působícího také v českém hudebním prostředí. V přímém přenosu mohli průběh koncertu sledovat diváci televize Noe a posluchači Českého rozhlasu Vltava. Samotný koncert otevřelo krátké pětiminutové orchestrální Intermezzo italského skladatele.

Giacoma Pucciniho prakticky nikdo nezná jinak než jako geniálního tvůrce, jehož hudebně dramatická díla nemohou chybět na žádném operním jevišti. Ovšem Pucciniho začátky byly zcela jiné. Byl vychováván k tvorbě pro církev a chrám v rodině hudebníků v italské Lucce, která po několik generací působila v tamější katedrále San Martino. Vše změnil fatální zážitek z představení Verdiho Aidy, po němž se rozhodl zcela přehodnotit své záměry, opustit duchovní tvorbu a věnovat se naplno divadlu. Messa di Gloria je posledním dílem mladého Pucciniho, kterým se rozloučil se světem duchovní hudby. Premiéra v roce 1880 se setkala s velkým úspěchem, ale pak již skladba nebyla za skladatelova života nikdy provedena! Až po dvaasedmdesáti letech v roce 1951 byla objevena kopie díla a mše od té doby občas veřejně zazní. 

Pucciniho Messa di Gloria zhudebňuje sice obvyklé mešní ordinarium, ale při poslechu díla rychle poznáváme, že hudba svým výrazem směřuje tam, kde autor v jemu blízké budoucnosti vytvářel emocionálně silné dramatické příběhy svých nesmrtelných operních postav. Z díla vyzařuje záměr nekomponovat primárně církevní oratorium, ale prostřednictvím liturgického textu vyjádřit silné emoce a zejména vtělit do hudebního projevu intenzívní dramatický náboj. To se také Puccinimu jako rozenému divadelnímu tvůrci daří. Jeho hudba je v některých pasážích sice poměrně jednoduchá a lapidární, ale velmi účinná a strhující a nepochybně, zejména při špičkové interpretaci, jí nelze upřít působivost i značnou efektnost. Přitom úvodní Kyrie a závěrečné SanctusAgnus Dei lze akceptovat jako mešní součásti, zatímco pilíře díla GloriaCredo se již od duchovního výrazu silně vzdalují.

Dirigent Paolo Gatto měl k dispozici jedinečný Fialův brněnský filharmonický sbor, který uchvacuje zvukovou koncízností, pregnantností a naprostou vyrovnaností všech hlasových skupin. Co by byl prvotřídní sbor bez nádherných sopránů? Ty jsou tak spontánně svěží a barevné, že se člověku tají dech! Tím však vůbec nemohu potlačovat a přehlížet kvalitu ostatních hlasů. Sbor vedený Petrem Fialou je zkrátka skvostné hudební těleso, které reaguje a spolupracuje s dirigentem tak samozřejmě, přesně a se zřejmou chutí, že si nic lepšího ani nelze představit. Paolo Gatto se svým přesným, čitelným gestem ovšem připravil výborně rovněž zlínskou Filharmonii Bohuslava Martinů. I když po interpretační stránce měl orchestr nepochybně snazší úkol, než jaký klade na sborové zpěváky exponovaná vokální stránka Pucciniho mše, instrumentální stránka provedení neměla chybu. Snad – vzhledem k akustickým podmínkám velkorysého chrámového prostoru – by některé gradace mohly zaznít v umírněnější zvukové intenzitě a sporadické niterné pasáže také s větším úsilím o nižší zvukovou hladinu. To ovšem je spíše konstatování a názor, který se lépe vysloví než pak při interpretaci realizuje. 

Obraz Pucciniho mše by ovšem nebyl možný a úplný bez obou znamenitých sólových hlasů. Oba sólisté také byli vybráni s výjimečným smyslem pro skladatelův hudební rukopis. Basista Martin Gurbaľ se se svým partem vyrovnal jako obvykle skvěle, svůj výkon měl detailně propracovaný, jeho sonorní hlas zněl ušlechtile a s velkou kultivovaností. Velké nároky kladl rozsahem i vysokou polohou sólový part na tenoristu Petera Bergera. Stejně jako jeho kolega Gurbaľ neznámé dílo studoval jen pro toto provedení. A připravil se dokonale, jeho hlas se snadno nesl chrámovým prostorem a právem přesvědčoval, že se výrazovou intenzitou a potřebnou exaltovaností svého projevu řadí mezi nejlepší současné tenoristy. 

Málokdy se podaří, aby všechny složky interpretace oratorního díla dosahovaly tak příkladné spolupráce, vyrovnanosti a kvality, jako se tomu poštěstilo v provedení Pucciniho Messa di Gloria v olomoucké arcibiskupské katedrále. Dirigent Paolo Gatto svým citlivým přístupem, znalostí pucciniovského stylu i suverenitou, s jakou vedl celý aparát, jednoznačně přispěl k velkému a mimořádnému úspěchu závěrečného koncertu festivalu.

Foto: Podzimní festival duchovní hudby / Jakub Čermák

Ludvík Kašpárek

Ludvík Kašpárek

Hudební publicista

Po studiích na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Karlovy a krátkém  působení ve školství nastoupil do Československého rozhlasu jako hudební redaktor. Během více než dvaceti let (1968 – 1989) vytvořil stovky hudebních programů zejména pro zahraniční posluchače, profily hudebních skladatelů a interpretů, průvodní slova k vysílaným dílům, rozhovory s dirigenty a sólisty či publicistické pořady s hudební tématikou. Po nedlouhé epizodě ve funkci šéfredaktora vydavatelství Panton odešel po jeho likvidaci do deníku Lidová demokracie, kde v letech 1990-1992 zastával místo vedoucího kulturního oddělení. Současně v letech 1992 – 1994 externě přednášel obory Dějiny české hudby a Hudba 20. století na Karlově univerzitě. V letech 1992 – 1999 byl tiskovým mluvčím České filharmonie a vedoucím oddělení tisku a propagace. Paralelně spolupracoval se stanicí Vltava a šest let autorsky připravoval televizní pořad Z pódia a zákulisí České filharmonie. Uváděl rovněž veřejné generální zkoušky orchestru a moderoval cyklus ČF určený mladé generaci. Byl zván rovněž k moderování koncertů pro školy, pořádaných koncertním jednatelstvím FOK. Od roku 1999 se stal na dobu osmi let ředitelem Komorní filharmonie Pardubice. Výraznou stopu zanechal v pozici dramaturga Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii. Dvacet let (1999 – 2019) z pověření Rady ČSKH vytvářel úspěšné programy komorní hudby ve Dvořákově a Sukově síni Rudolfina a v Lichtenštejnském paláci. Souběžně se během celého svého aktivního života věnoval hudebně kritické a publicistické činnosti v denním i odborném tisku. Je autorem recenzí koncertů nejvýznamnějších hudebních těles a festivalů a více než čtyřicet let se s jeho jménem setkávají v odborných rozborových textech posluchači koncertních programů České filharmonie a Českého spolku pro komorní hudbu i Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. V reprezentativní publikaci Česká filharmonie 100+10 – k výročí orchestru – je autorem kapitoly o dramaturgii. Je nositelem Medaile Leoše Janáčka a v roce 2022 mu Nadace Bohuslava Martinů za celoživotní všestrannou podporu a šíření skladatelova díla udělila Medaili Bohuslava Martinů.



Příspěvky od Ludvík Kašpárek



Více z této rubriky