„Datem svého založení se pasuje na jeden z nejstarších evropských orchestrů…“

„Gerstein je v Rudolfinu častým hostem, takže šlo o setkání se známou tváří a také o další velký zážitek.“

„Vše v jeho podání vypadá vlastně jednoduše. A právě tato skutečnost je vizitkou jen skutečných mistrů taktovky.“

Sächsiche Staatskapelle Dresden je jedním ze zahraničních orchestrů, který se nejčastěji a více méně pravidelně objevuje na pražských koncertních pódiích. Vždy to znamená setkání se znamenitým tělesem přinášejícím prvotřídní orchestrální kvalitu a výrazné obohacení našeho hudebního života – výhodná zeměpisná blízkost obou měst už od dob Jana Dismase Zelenky podporovala tradiční kulturní kontakty a je jen logické a potěšitelné, že přetrvávají dodnes. Na festival Dvořákova Praha drážďanský orchestr tentokrát přijel v čele s novým šéfdirigentem, proslulým italským maestrem Danielem Gattim. Sólistou večera byl 14. září klavírista Kirill Gerstein.

Státní orchestr Drážďany se pyšní datem svého založení roku 1548, což ho pasuje na jeden z nejstarších evropských orchestrů. Ponechme teď stranou jak tehdy několik málo zpěváků a hudebníků mohlo předvídat hudební vývoj v dalších desetiletích a staletích a nakolik to lze považovat za legitimní orchestrální kontinuitu, faktem však je, že Heinrich Schütz poprvé dovedl orchestr k evropské proslulosti a od roku 1733 v Itálii vyškolený Němec Johann Adolph Hasse zase proměnil Drážďany na jedinečné místo pečující o italské operní umění. Carl Maria von Weber po příchodu z Prahy pak v labské metropoli s orchestrem úspěšně nastoupil svou cestu za reformou německé opery a také Beethoven si ještě za Weberova života poznamenal, že o dvorním orchestru v Drážďanech se říká, že je nejlepší v Evropě. A když nuceně a pod akutní hrozbou vězení a možná i smrti opustil Richard Wagner v revolučních událostech roku 1848 urychleně Sasko, vzpomínal, jak žádná Lohengrinova partitura neměla lesk drážďanských houslí a žádné jeho pozdější dílo se neobešlo bez vzpomínky na „tklivou kantilénu dřevěných dechových nástrojů.“ Připočteme jedinečnou epochu Richarda Strausse s premiérami jeho geniálních oper na počátku 20. století a máme před sebou alespoň letmý obraz orchestru, u jehož pultu se v dalších desetiletích vystřídala řada proslulých dirigentů: Busch, Böhm, Kempe, Konwitschny, Karajan, Suitner, Sinopoli, Haitink či Fabio Luisi.

Pro příznivce hudebního „pravěku“ uvádím, že Staatskapelle Dresden poprvé navštívila Prahu právě v čele s Otmarem Suitnerem v roce 1961, zatímco jejímu dalšímu vystoupení v roce 1973 s dirigentem Heinzem Bongartzem jsem byl již osobně přítomen, stejně tak jako dalšímu pohostinskému vystoupení na Pražském jaru 1980, tehdy pod taktovkou dnes legendárního, osmadevadesátiletého a stále aktivního Herberta Blomstedta. Ten se v čele drážďanských do Prahy vícekrát vracel. I česká stopa by se v minulosti orchestru našla: u jeho pultu se na Pražském jaru objevil dr. Václav Smetáček a Leoš Svárovský řídil večer s Janáčkovou Glagolskou mší přímo na jevišti slavného divadla. Oba tyto koncerty jsem měl také příležitost slyšet přímo v hledišti…

V souvislosti s tímto orchestrem je třeba našim posluchačům připomenout, že podobně – jak je v četných německých a rakouských hudebních centrech zvykem – také Staatskapelle Dresden působí především jako operní orchestr působící ve slavné Semperově opeře. Absolvuje sice v sezóně cca 300 operních představení, ale současně pořádá koncertní cykly a četné zahraniční zájezdy a turné. 

Třiašedesátiletý Ital Daniele Gatti je v kontextu mezinárodního hudebního života prvotřídní dirigentskou osobností jen s poněkud pošramocenou pověstí ve vztahu k ženskému pohlaví. Alespoň tak o tom před sedmi lety spekulovala světová média po jeho odchodu z amsterodamského Concertgebouw s klíčovým prohlášením orchestru, že „záležitosti mezi oběma stranami byly po rozsáhlých diskusích vyřešeny“. Gatti byl mj. šéfdirigentem Orchestre National de France, šéfem Curyšské opery, výrazně poznamenal londýnský hudební život, hostuje v Salcburku i v Bayreuthu a od loňského roku je šéfem po Christianu Thielemannovi v Drážďanech, přičemž paralelně v téže pozici působí na festivalu Maggio Musicale Fiorentino či v Orchestru Mozart. Skutečně jedinečná umělecká vizitka!

Na Dvořákově Praze Gatti otevřel své vystoupení s Kirillem Gersteinem jako sólistou Schumannova jediného Klavírního koncertu a moll, op. 54. Gerstein je v Rudolfinu častým hostem, lze říci, že je zde jako doma, takže šlo o setkání se známou tváří a také o další velký zážitek. Už známé tóny úvodní věty koncertu prozradily jeho dokonalé porozumění pro raně romantickou Schumannovu hudební řeč. Vládne imponující zvukovou škálou, se stejnou přesvědčivostí a instrumentální měkkostí dokáže tlumočit niternou poetičnost díla stejně jako jeho dramatické rysy. Přitom se nikde nedává strhnout k okázalému efektu, k němuž má díky své svrchované technice všechny dispozice. Naopak dává se bez výhrady do služby skladatelovu hudebnímu půvabu a kráse, při které se i dnešnímu racionálnímu posluchači, kaženému cynickou moderní dobou, tají dech! Po krátké niterné rozmluvě střední části díla pak gradovalo Gersteinovo mistrovství ve skvostné perlivosti pasážové hry a v uměřeném patosu finálního Allegra vivace. Publikum se naštěstí dočkalo ještě schumannovského sólového přídavku, při němž by byla slyšet i pověstná upuštěná jehla na podlahu. Mimořádný úspěch! Daniele Gatti s perfektně spolupracujícím a zvukově noblesním a delikátním orchestrem jen plnil dokonale svou povinnost spolutvůrce. Jeho hlavní role pak měla přijít po přestávce. Večer, který začal raným romantismem Schumannovým gradoval k Mahlerovu pozdnímu romantismu.

Jednou z Gattiho prvních velkých výzev v novém působišti – kromě základního repertoáru Staatskapelle – je završit v nové sezoně 2025/26 cyklus koncertů se všemi symfonickými díly Gustava Mahlera. V Praze se tedy představil s jedním z těchto dílčích interpretačních výsledků, se Symfonií č. 5 cis moll. Předně sedmdesátiminutový symfonický kolos Gatti dirigoval bez partitury v dokonalé symbióze s perfektně připraveným tělesem, jehož výkon lze hodnotit jako hudebně svrchovaný a technicky naprosto bezchybný. Bylo zřejmé, že Gatti dílo zná a prožívá do nejmenších detailů, a proto se při interpretaci cítí naprosto uvolněně a přesvědčivě. Vše v jeho podání, veškerá tak složitá a mnohovrstevnatá hudební struktura, vypadá vlastně jednoduše. A právě tato skutečnost je vizitkou jen skutečných mistrů taktovky. Gatti jím jednoznačně je!

Svou Pátou symfonii dokončil Mahler po dvouletém úsilí v roce 1903 a na rozdíl od tří předchozích se rozhodl pro skladbu čistě instrumentální a bez jakéhokoli mimohudebního výkladu. Z dílčích postřehů chci zmínit tíživé napětí ve smutečním pochodu úvodní věty, znamenitou sólovou trubku (například ve třetí větě) i všechny žesťové a dřevěné nástroje a úžasná orchestrální pianissima, k jejichž docílení vede jen cesta naprosto minuciézní práce s detailem. Také niterný dialog violoncell a bubínku ve druhé větě na samé hranici slyšitelnosti nadchl svým účinkem. V rozměrném Scherzu třetí věty si pak Gatti pohrál s četnými náročnými střídáními nálad směrem k emocionálnímu přechodu symfonie od temnoty k světlu. Slavné Adagietto jen se smyčci a harfou a optimisticky laděné Finale v Gattiho jasně uchopené koncepci jen potvrdilo celkový mimořádný hudební zážitek. Festivalové publikum tak bezpochyby prožilo jednu z posvěcených mahlerovských interpretací.

Foto/zdroj: Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp