KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Vybroušená Komorní filharmonie Pardubice s violoncellistou Jiřím Bártou na Janáčkově festivalu english

„Po dlouhých letech se letos objevil na festivalové mapě Nový Jičín.“

„Jiří Bárta měl výborný den.“

„Česká suita zazněla sice přesně v detailech, uměřeně a v dokonalé souhře celého tělesa, ale ne vždy s potřebnou dvořákovskou spontánností, jiskrou a vnitřním nábojem.“

Dva špičkové komorní orchestry hostil v minulých dnech Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Jak známo, festival musí a ještě několik let bude muset s koncertními prostorami improvizovat. Ostravský Dům kultury je v rekonstrukci a stavba nového sálu pro filharmonii a festival je teprve na samém začátku. I když se snad slibně rozjíždí… Proto se například koncert orchestru Sinfonia Varsovia uskutečnil v Kulturním domě v Porubě (19. června) a o den později se Komorní filharmonie Pardubice (20. června) představila posluchačům v Novém Jičíně.

To ovšem naopak odpovídá dlouhodobé strategii vedení festivalu přivést nejlepší hudební zážitky také do vhodných prostor dalších měst a lokalit Moravskoslezského kraje. Kromě Opavy, Hukvald, Frýdku-Místku, Příboru, Ludgeřovic se letos po dlouhých letech objevil na festivalové mapě právě Nový Jičín. 

Nevím proč to trvalo tak dlouho, protože třiadvacetitisícové město má pro kvalitní koncertní produkce všechny předpoklady. Tamější Beskydské divadlo, postavené novojičínskými německými spolky už v roce 1886, slouží po velké rekonstrukci ukončené v roce 1992, všem tamním kulturním potřebám. Rekonstrukce sice nese příznačné stopy svého vzniku, kdy k historické budově byla přistavěna velmi kontrastní moderní přístavba, nicméně historický plášť budovy skrývá moderní interiéry s prostorným hledištěm. To bylo na festivalovém koncertě téměř zcela zaplněno, což jen může napovídat zájmu tamějšího publika o špičkové hudební zážitky.

Pardubická filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Stanislava Vavřínka koncert otevřela Serenádou pro malý orchestr, H. 190 Bohuslava Martinů. Je výpovědí o skladatelově kompoziční vyzrálosti na počátku třicátých let 20. století a zároveň poctou jeho pařížskému učiteli a příteli Albertu Rousselovi, jemuž je také věnována. Čtyři krátké věty jsou svým charakterem imitací miniaturizované formy symfonie období klasicismu a jejich rozverná nálada odpovídá dobové atmosféře pravé serenády. Ve všech větách je zastoupen koncertantní prvek, který autor s potěšením používal až do čtyřicátých let. Zde ho vyjadřuje střídání dvou skupin nástrojů ve stylu concerta grossa a užití dvojích koncertantních houslí.

Dirigent Vavřínek si se skladbou pohrál s velkým potěšením a v detailně vypracované interpretaci – přes polytonalitu a častou polyfonickou sazbu – zdůraznil přesně to, co dílo potřebuje: hravou melodickou invenci, lehkost a zvukovou barevnost. Protože orchestr mu hrál s takřka exaktní přesností, můžeme provedení této Martinů kompozice považovat za první vrchol večera. 

Další vrchol se sólistou Jiřím Bártou v Koncertě C dur pro violoncello a orchestr Josepha Haydna následoval ještě do přestávky. Je třeba připomenout, což ostatně zaznělo také v zajímavém a bezprostředním úvodním slově Lukáše Hurníka, že Koncert byl dlouho nezvěstný a o jeho objev světového ohlasu se v hudebních sbírkách Národního muzea  zasloužil muzikolog dr. Oldřich Pulkert. K novodobé premiéře pak došlo v roce 1962 na festivalu Pražské jaro.

Sólista patrně po dohodě s dirigentem zvolil k orchestrálnímu doprovodu poloviční obsazení; pokud jsem dobře počítal, osmnáct hudebníků. To je jistě legitimní a v Haydnově době se určitě podobné kompozice hrály v takových malých, personálně dostupných sestavách. Nicméně dirigent Vavřínek by jistě dokázal vůči sólovému violoncellu ztlumit a stejně detailně vypracovat také plnější zvuk klasického orchestru o pětatřiceti hráčích. Takto jsme slyšeli skutečně lahůdkové, avšak méně často na velkých pódiích již volené komorní provedení klasického koncertu. Jiří Bárta měl výborný den, hrál technicky na prvotřídní úrovni, s velkým a viditelným osobním „drajvem“, v  perfektní spolupráci s orchestrem opět pečlivě připraveným šéfdirigentem Vavřínkem. V Adagiu druhé věty – ve vyváženém zvuku s orchestrem – nechyběla krása, lahodnost a ušlechtilost Bártova violoncella. Snad jen drobnost k interpretaci závěru této rozměrné části, kdy v doprovodu jako by orchestru trochu „došla štáva“ a přišel určitý pokles výrazového napětí. Nicméně pořád jednoznačně platí, že klasicismus je dlouhodobou doménou pardubického tělesa. 

Finální skladbou a korunou večera v Novém Jičíně měla být Česká suita Antonína Dvořáka. Je to dílo, které má Komorní filharmonie Pardubice zažité, troufám si říct, z desítek provedení s různými českými dirigenty doma i v zahraničí. Samozřejmě i teď zazněla jako vždy v precizní podobě, v perfektním interpretačním tvaru. Orchestr ovšem hrál tak, jak je blízké Vavřínkovu uměleckému naturelu. Je to perfekcionistický, uměřený až profesorský dirigentský přístup, který jistě slaví úspěch například u interpretace děl klasicismu či v hudbě 20. století, ale má asi své limity v emotivní romantické hudbě. Svěží, lyrická i živelná Česká suita tak pod Vavřínkovou taktovkou zazněla sice přesně v detailech, uměřeně a v dokonalé souhře celého tělesa, ale ne vždy s potřebnou dvořákovskou spontánností, jiskrou a vnitřním nábojem. A vracím se zpět ke koncertu proslulého orchestru Sinfonia Varsovia, který jsem na festivalu slyšel den předtím. Pardubičtí filharmonici mohou Polákům jednoznačně konkurovat, snad jen když přidají trochu sebevědomí a vyvinou zřetelnější hráčské zaujetí.

Foto: MHFLJ / Kamil Hauptmann

Ludvík Kašpárek

Ludvík Kašpárek

Hudební publicista

Po studiích na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Karlovy a krátkém  působení ve školství nastoupil do Československého rozhlasu jako hudební redaktor. Během více než dvaceti let (1968 – 1989) vytvořil stovky hudebních programů zejména pro zahraniční posluchače, profily hudebních skladatelů a interpretů, průvodní slova k vysílaným dílům, rozhovory s dirigenty a sólisty či publicistické pořady s hudební tématikou. Po nedlouhé epizodě ve funkci šéfredaktora vydavatelství Panton odešel po jeho likvidaci do deníku Lidová demokracie, kde v letech 1990-1992 zastával místo vedoucího kulturního oddělení. Současně v letech 1992 – 1994 externě přednášel obory Dějiny české hudby a Hudba 20. století na Karlově univerzitě. V letech 1992 – 1999 byl tiskovým mluvčím České filharmonie a vedoucím oddělení tisku a propagace. Paralelně spolupracoval se stanicí Vltava a šest let autorsky připravoval televizní pořad Z pódia a zákulisí České filharmonie. Uváděl rovněž veřejné generální zkoušky orchestru a moderoval cyklus ČF určený mladé generaci. Byl zván rovněž k moderování koncertů pro školy, pořádaných koncertním jednatelstvím FOK. Od roku 1999 se stal na dobu osmi let ředitelem Komorní filharmonie Pardubice. Výraznou stopu zanechal v pozici dramaturga Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii. Dvacet let (1999 – 2019) z pověření Rady ČSKH vytvářel úspěšné programy komorní hudby ve Dvořákově a Sukově síni Rudolfina a v Lichtenštejnském paláci. Souběžně se během celého svého aktivního života věnoval hudebně kritické a publicistické činnosti v denním i odborném tisku. Je autorem recenzí koncertů nejvýznamnějších hudebních těles a festivalů a více než čtyřicet let se s jeho jménem setkávají v odborných rozborových textech posluchači koncertních programů České filharmonie a Českého spolku pro komorní hudbu i Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. V reprezentativní publikaci Česká filharmonie 100+10 – k výročí orchestru – je autorem kapitoly o dramaturgii. Je nositelem Medaile Leoše Janáčka a v roce 2022 mu Nadace Bohuslava Martinů za celoživotní všestrannou podporu a šíření skladatelova díla udělila Medaili Bohuslava Martinů.



Příspěvky od Ludvík Kašpárek



Více z této rubriky