Voces8 i Terezie Fialová – českolipská trefa do černého
„Terezie Fialová nastudováním a letošním natočením kompletní Vasksových Ročních dob realizovala ambiciózní záměr a úctyhodný umělecký čin.“
„Doplnění hudby projekcí na zdi kostelního presbytáře i přímo na oltářní obraz přidalo působivosti večera další procenta.“
„Až tam, do třicátých let dvacátého století, s neodolatelnou a nenucenou lehkostí a bravurou na cestě od renesance do současnosti Voces8 zabrousili.“

Dva koncerty, které se v rámci festivalu Lípa Musica uskutečnily v domovském městě, v České Lípě, měly jedno společné – možnost až spirituálního soustředění na hudební krásu. A také místo konání: baziliku Všech svatých v historickém centru. V pátek večer tam zpíval soubor Voces8 jemnou vokální hudbu od renesance po současnost, v sobotu večer tam klavíristka Terezie Fialová přednesla Roční doby žijícího klasika Pēterise Vaskse. Poobakrát šlo o víc než jen o běžný koncert.
Mým úkolem je šířit světlo a lásku, prohlásil prý lotyšský skladatel Pēteris Vasks, letos osmdesátiletý. A opravdu, jeho jméno je u těch, kdo jsou trochu orientováni, doprovázeno povědomím o opravdovosti a čistotě úmyslů. Cítí vlastenecky, neromanticky obdivuje přírodu a krajinu, všímá si dějin, utrpení, ale i naděje… Není pragmatikem, ale zastává důležité hodnoty, vždyť pochází z rodiny baptistického kazatele. Jeho hudba je až nadprůměrně naplněna lyrikou, duchovní hloubkou a vnitřní krásou, tedy čistou emocionalitou a humanitou. Nezní nijak tradičně, ale v rámci spirituálního minimalismu má k dispozici značnou komunikativnost, takovou, jaké například experimentující racionální avantgardisté svou tvorbou těžko kdy dosáhnou.

V Česku zazněl v posledních letech například Vasksův Houslový koncert nazvaný Vzdálené světlo, vokální skladba Rovinaté pláně, Epifania nebo hluboce duchovní meditativní kompozice Osamělý anděl pro sólové housle, sbor a smyčcový orchestr – výjev s andělem, smutně se vznášejícím nad zpustošenou zemí a jemným dotykem křídla přinášejícím uzdravení… Terezie Fialová se zasloužila o to, že se už na několika místech mohlo tuzemské publikum seznámit i s klavírním cyklem Gadalaiki (Roční období). V českolipském katolickém kostele, ponořeném kromě prostoru kolem klavíru do tmy, její interpretaci navíc doprovodil decentní videomapping. Na festival Lípa Musica, který chce uvádět opravdu jedinečné věci, často takové, které mají duchovní přesah, se podobný projekt hodil náramně dobře.

Roční doby jsou hodinovým cyklem čtyř závažných sólových skladeb. Začínají zimou – Bílou krajinou, nekonečně pomalou meditací zavěšenou v tichu kdesi mezi nebem a zemí. Jarní hudba, druhá část, je členitá, energická i dramatická a také nejrozsáhlejší. Zelená krajina, to je podobně rozmáchlé léto. V Podzimní krajině se pak hudba velkým obloukem postupně vrací ke zklidnění a k tichu. Od řídce se ozývajícího a opakujícího se minimalismu sahá výraz intimní i naléhavě soustředěné hudby až k hutným akordům, rozehraným v širokém spektru celé klaviatury.

Někdy, spíš u té klidnější krajnosti, člověku při tom přijde na mysl klavírní hudba Leoše Janáčka. Vasksova hudba nicméně působí víc než motivy a harmoniemi hlavně rozvrhem v čase, podporujícím náladu i abstraktní, a přitom tak čitelné sdělování podnětů vedoucích k prožitku emocí. Z interpretačního hlediska jde v první části hodně o výraz, v dalších třech mnohem i o pianistickou techniku. Terezie Fialová nastudováním (a letošním natočením) kompletního díla realizovala ambiciózní záměr a úctyhodný umělecký čin. Kompozici, která jako celek naprosto vybočuje z obvyklých recitálových programů, zahrála neokázale, ale přesto autoritativně, s jasným interpretačním názorem vystihujícím charakter hudby na pomezí mezi objektivizující věcností a osobnější výrazovostí, mezi efektní hráčskou příležitostí a službou zamýšlenému poselství.

Vyplnění přestávek mezi ročními dobami krátkými intermezzy, hudebními výjevy od Giji Kančeliho, ve srovnání s Vasksovou hudbou mnohem bližšími tradičním harmoniím, bylo neotřelé a nápadité. A doplnění hudby projekcí na zdi kostelního presbytáře i přímo na oltářní obraz přidalo působivosti večera další procenta. Vesměs černobílé kreslení motivů i čar, jejich zmnožování, proměňování a mizení tvořilo pohybovou hru, která podporovala dění v tónech a nerušila je. Za touto složkou komplexního uměleckého programu stáli Atila Vörös a Rudolf Živec.

O den dříve byl koncert festivalu Lípa Musica na stejném místě jiný. Podstatné nebylo ani tak rozvržení v čase a postupně se načítající komplexní dojem, jako spíše naopak detailní nuance vokálního projevu, proměnlivé a důležité v každém konkrétním okamžiku. Britský soubor Voces8 nabídl těch detailů a odstínů v dokonalé sezpívanosti nespočet. Je jich opravdu osm a dýchají a zpívají jak jeden. Začali Williamem Birdem, aby se přes neagresivně aranžované tradiční spirituály dostali k současným skladatelům i k Bobbymu McFerrinovi a Beatles.

Jejich projev je v převažujících nízkých dynamikách jemný, rovný a kulatý a pozorně modelovaný, v pianissimu úžasný, v nasazeních i závěrech frází bezchybně přesný, v polyfonii plastický, v hymnech jednotně a měkce probarvený. Nic nebylo syrové, přehnané. Výrazu dominovala uměřená kultivovanost. Hudba Mortena Lauridsena, Caroline Shaw, Lucy Walker, Williama Billingse, Jonathana Dovea nebo Erica Whitacrea byla v interpretaci příležitostí k nespočtu dynamických i strukturních fines. Současní autoři píši každý jinak, ale v případě komorní vokální hudby se vedle osobitých řešení přece jen častěji drží i vhodných a osvědčených sazeb. S naprostou samozřejmostí se zpěváci mezi skladbami, když někdo z nich chvíli hovořil, přeskupovali; přebírali vůdčí úlohy a sóla, ať už ve složitějších strukturách, nebo třeba nad brumendem zbývajících.

V závěru se trochu odchýlili od tištěného programu, dvě nebo tři drobné položky nezazněly, ale místo nich se objevily jiné, například The Sound of Silence Simona & Garfunkela. A jako přídavek Cheek to Cheek, Líčko na líčko, slavná filmová píseň spojená s tanečníky Fredem Astairem a Ginger Rogersovou. Až tam, do třicátých let dvacátého století, s neodolatelnou a nenucenou lehkostí a bravurou na cestě od renesance do současnosti Voces8 zabrousili. Jejich procházka americkou sborovou tvorbou, s kořeny v Anglii a mezi černochy, v dialogu mezi světadíly i mezi minulostí a přítomností, byla dramaturgicky nosným nápadem. A interpretačně šlo o vrcholný projev profesionality, která v podstatě nezná omezení a která dokáže podat každý opakovaný večer na turné tak, jako kdyby byl první.

Foto: archiv festivalu Lípa Musica (Martin Špelda)
Příspěvky od Petr Veber
- Hudební obřad v Sudetech
- AudioPlus | Lukáš Janata: Když se publikum stává také interpretem
- S Lichtenštejny z Valtic do Paříže
- SOČR 100
- Pestrý konec Dvořákovy Prahy pod rukama dirigentky
Více z této rubriky
- Od impresionistické prchavosti ke klenutému romantismu
- Femme fatale v Berouně
- Čajkovskij pod mostovým jeřábem. Kozák a Altrichter s pardubickými v Dobrušce
- Ohňostroj jiskřivé zábavy a pěveckých výkonů. Calisto v Theater an der Wien
- Když se spojí nespojitelné… Williams a Mahler s Danielem Hardingem
- Zapomenutý barokní svět v Bratislavě a aplaus bez váhání vstoje
- Mše pro katedrálu v Olomouci ke svátku sv. Václava
- Svatováclavský koncert v Mikulově jako další úspěch Silberbauerova hudebního Podyjí
- Galakoncert hodný svého názvu!
- Prague Philharmonia s elegantně vtipným Prokofjevem a Schubertovým dílem ‚nebeské délky‘