Koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava, který se konal 20. března v sále Vesmír, nabídl posluchačům dramaturgicky zajímavý večer vystavěný na kontrastu mezi symfonickou básní Vltava z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany a Klavírním koncertem č. 3 c moll, op. 37 Ludwiga van Beethovena. Díky legendárnímu dirigentovi Lawrenci Fosterovi a přednímu klavíristovi Lukáši Vondráčkovi se tento večer stal nejen prezentací interpretační kvality, ale i promyšlenou hudební cestou od poetického obrazu krajiny k dramatické výpovědi jednotlivce.

Symfonická báseň Vltava Bedřicha Smetany zazněla v interpretaci, která se vyznačovala hlavně plynulostí a smyslem pro tok hudby. Lawrence Foster zvolil pojetí bez přílišných okázalostí, soustředilo se na hudební strukturu jako takovou. Už úvodní vstupy fléten, evokující prameny řeky, byly vedeny mimořádnou jemností a nevytvářely pouze tematický základ, ale i atmosféru. Jejich tón byl lehký, průzračný a nesený přirozeným dechem fráze. Na ně navazující klarinety postupně rozšiřovaly zvukovou paletu, která dodávala hudbě hloubku. Každý vstup měl svůj charakter a byl pevně zasazen do celkové struktury. Žesťová sekce přispěla celkovému zvuku pevností a leskem, ale nikdy nepůsobila příliš dominantě. Vstupy byly dynamicky kontrolované, což bylo patrné zejména ve vrcholných momentech. Projev smyčcové sekce byl kompaktní, vyrovnaný a dynamicky flexibilní. V lyrických pasážích vytvářely měkký, zpěvný tón, zatímco v dramatických momentech získával zvuk na širokém objemu. Ve střední části orchestr hladce přešel do tanečního charakteru, který měl živou energii, ale zůstal v mantinelech symfonické elegance. Následné napětí bylo budováno postupně s důrazem na rytmickou přesnost a artikulační hravost. Závěr skladby vyzněl majestátně bez zbytečné teatrálnosti, i když se v jeho doznívání objevila drobná nejednotnost. Tento detail však nenarušil celkově velmi přesvědčivý dojem.

Po krátké technické přestávce, která byla nutná k přestavbě pódia, byl uveden Beethovenův Klavírní koncert č. 3 c moll, op. 37, v němž se jako sólista představil Lukáš Vondráček – interpret, který je znám svou technickou precizností i hlubokým prožitkem. Smyčce uvedly téma první věty (Allegro con brio) s pevností a jasnou artikulací, zatímco dechy přinášely barevné kontrasty. Od prvních tónů klavíru bylo jasné, že nepůjde o křehké pojetí, nýbrž o beethovenovské drama v nejčistší podobě. Nástup nebyl jen momentálním technickým projevem, ale logickým vyústěním symfonického napětí. Vondráčkův dokonale znělý úhoz byl bezchybný i v těch nejnáročnějších akordických sazbách, aniž by ztratil brilanci a živost. Každá repetovaná figura a stupnicový běh měly jasný směr a vnitřní dynamickou gradaci. I v těch nejvíce exponovaných místech zůstával tón kulatý, nosný a barevně diferencovaný. V dialogických pasážích s orchestrem prokázal mimořádnou schopnost plasticity, díky drobným časovým posunům v rámci frází. V sólové kadenci nepředváděl pouze excelentní prstovou techniku, ale stavěl impozantní výrazový monolog. Jeho práce s pedálem byla citlivá a dala vyniknout harmonickým proměnám.

Pokud byla první věta racionální a dramatickou rozepří, druhá věta (Largo) přinesla až spirituální rozjímání. Volné tempo kladlo důraz na schopnost udržet melodickou linii v dlouhých obloucích. V této oblasti byli dirigent a klavírista v symbióze. V klavírním úvodu druhé věty bylo patrné absolutní soustředění celého sálu. Vondráček ukázal schopnost kantilény – klavír pod jeho rukama zpíval, zvuk byl kultivovaný a každý tón měl smysl.  Orchestr nabídl transparentní plátno, na kterém mohl klavír rozmanitě barvit. Dialogy se sólovými nástroji byly v tento večer jedním z nejintimnějších momentů. Jednotliví hráči orchestru přinášely jemné barvy, které doplňovaly klavírní linii, aniž by ji narušovaly. Foster držel dynamiku pod kontrolou a vynášel jednotlivé nástroje či skupiny v pravý čas.

Tuto citlivou a hlubokou výpověď narušil pouze zvonící telefon. Je politováníhodné, že ani takto výjimečný výkon nedokáže v některých jedincích vyvolat dostatečný respekt k základním pravidlům. Bohužel se tento moment ještě později opakoval a v obou případech narušil emocionální dopad jinak bezchybného výkonu.

Závěrečná věta (Rondo: Allegro) poté přinesla kontrastní energii. Vondráček zde předvedl pověstnou technickou suverenitu i nadhled. Během krátkých úseků dokázal přecházet mezi dramatickými a hravými polohami, čímž zvýraznil charakter ronda jako formy založené na návratech a kontrastech. Rychlé pasáže a akordické struktury byly provedeny s přesností, aniž by ztrácely hudební obsah. Rytmická souhra s orchestrem, řízeným dirigentovým jasným gestem, byla bezchybná. Foster výborně balancoval zvukové poměry, orchestr nepřekryl klavír, ale vždy mu byl pevnou oporou. Finále vyznělo jako logické vyústění koncertu, nikoli jen jako efektní závěr, ale jako završení dlouhodobě budovaného napětí. Po neuvěřitelném výkonu následoval potlesk publika vestoje a vynucení si tak dvou klavírních přídavků.

Koncert byl oslavou hudby. Už úvodní symfonická skladba ukázala schopnost orchestru stavět dlouhé hudební oblouky, pracovat s barvami i dynamickou gradací. Lukáš Vondráček potvrdil status významného klavíristy současnosti, který se nebojí do děl vnášet vlastní, individuální pohled. Při jeho hře posluchač zaznamená, že není interpretem stojícím nad dílem, ale je jeho součástí a prožívá hudbu celým tělem. Takové totální nasazení činí z jeho vystoupení velmi fyzicky i mentálně náročný proces, v němž se Janáčkova filharmonie stala rovnocenným partnerem. Orchestr dokázal takovou intenzitu unést a dále rozvíjet. Výsledkem byl organický celek, který byl ukázkou hudebního partnerství, kde ego ustupuje ve prospěch díla.

foto: JFO / Petr Hrubeš

Facebook X E-mail WhatsApp