Jeden z kulturních recenzentů o něm napsal, že „mezi nás připutoval proto, aby geniálně dirigoval skladby svého krajana George Enesca“. Přitom toho však Lawrence Foster, ročník 1941, absolvoval během své umělecké dráhy mnohem víc. Začal u filharmoniků v Los Angeles, dlouho pak vedl symfoniky v Lisabonu či v Monte Carlu. Když roku 2024 odřídil během dvou zářijových dnů tři koncerty v ostravském Vesmíru, okořenila Janáčkova filharmonie událost sdělením, že se dirigent nachází na prahu své poslední koncertní sezóny. Jenže, člověk míní, život mění… A tak se Foster 19. a 20. března do Ostravy vrací a KlasikaPlus.cz s ním přináší rozhovor.

Odcházení je těžké, i když je umělci už přes osmdesát. A zvolit způsob bývá nesnadné. Zjistil jste snad, Maestro, že pokud člověk takříkajíc vyskočí z vlaku za jízdy, přejede mu nohy? Anebo vaše rozhodnutí rázně skončit změnily jiné okolnosti?

Samozřejmě to nebylo snadné, vždyť držím taktovku v ruce od osmnácti, to znamená přes pětašedesát let. Ale když vás zastupuje agentura HarrisonParrott, což je velká čest, a nabídne vám práci snů, je možné odmítnout? Na sezónu 2025/26 mě pověřili dirigováním Londýnských či Liverpoolských filharmoniků, vystoupeními v pekingském National Center for the Performing Arts nebo s Filharmonií George Enesca v Bukurešti. Když mi to sdělili, na jazyku mi přistála věta: „No, nekup to!“

Tím cennější je, že vás ke spolupráci znovu získala Janáčkova filharmonie Ostrava. Minule jste ji vedl při provedení Beethovenova Koncertu pro klavír a orchestr č. 4 G dur v podání Denise Kožuchina. Teď se k Beethovenovi vrátíte s dalším skvostem, když se Klavírního koncertu č. 3 c moll zhostí globálně proslulý rodák z nedaleké Opavy Lukáš Vondráček. Už jste se někdy na pódiu setkali?

A víte, že si nevzpomínám? Což, připouštím, může být daní mému věku. Ale vím dobře o jeho vítězství v bruselské Soutěži královny Alžběty, což je výmluvným důkazem jeho výjimečnosti. A říkáte, že Lukáš pochází z města blízko Ostravy? To jsem samozřejmě nevěděl a řekl bych, že to jeho vystoupení dodá emoci navíc! Něco bych o tom mohl vyprávět…

Nepochybně narážíte na vaše návraty do Rumunska, odkud rodově pocházíte, přestože sám jste se narodil 23. října 1941 v Kalifornii. 

Je to tak. Oba moji rodiče byli rumunští Židé a když přišel v Německu k moci Hitler, začalo být těsno i v odlehlém rumunském městečku Yashi. Do domu jim vtrhla bojůvka, holemi rozbili okna a vyhrožovali, že příště bude hůř. To se psal rok 1935. A tak se naši sebrali a odešli do Paříže, protože maminka byla navíc v jiném stavu. Jenže pod vlivem událostí, které měli za sebou, potratila a pak z toho dlouho ne a ne vzpamatovat. Aby ji tatínek přivedl na jiné myšlenky a potěšil, uškudlil na výlet lodí do Ameriky. Vyrazili v srpnu 1939… Záhy vypukla druhá světová válka, v Americe už zůstali, a proto jsem přišel na svět v Los Angeles.

Vidím, že rád vzpomínáte, což je po dosažení určitého věku příznačné. A tak mi dovolte se prostřednictvím mé osobní vzpomínky vrátit k dalšímu dílu, které zanedlouho zazní pod vaším vedením v Ostravě. Mám na mysli Symfonii č. 4. „Adagio“ Krzysztofa Pendereckého. Pře osmi lety jsem právě v Ostravě uváděl jeho koncert, na kterém byl spolu se svojí paní osobně přítomen. Poté jsme se setkali v hotelové hale a dlouho si vyprávěli o Mistrově soukromé vášni, jakou bylo budování rozlehlého lesoparku východně od Krakova, kde postupně shromáždil stovky vzácných dřevin. Bylo to nezapomenutelně jímavé.

Věřím. Měl jsem tu čest se dlouho počítat mezi blízké přátele Pendereckých, také jsme nesčetněkrát hovořili o hudbě i o stromech, a Mistrovu smrt v březnu 2020 jsem oplakal. Nedávno zemřela i jeho paní Elzbieta, byla to prý nešťastná nehoda, zamotala se jí na hlava, spadla ze schodů a svému zranění podlehla. Proto jsem šťastný, že mohu tuto část svého ostravského vystoupení věnovat její památce.

Abychom ale nezamluvili naše návraty do Rumunska. Jaké to pro vás bylo poznat zblízka vlast vašich rodičů, ve které se toho ovšem od předválečných let tolik změnilo? 

To máte pravdu, protože poprvé jsem se tam ocitl roku 1967, ve svých šestadvaceti, kdy jsem působil jako asistent slavného Zubina Mehty u Losangeleských filharmoniků. Ceaușescuovo Rumunsko bylo svérázně komunistické, ostatně jenom rok poté se odmítlo zúčasnit okupace vaší země. A já jsem tam navázal natolik dobré kontakty, že mě už roku 1969 pozvali do Bukurešti znovu, tentokrát už jako plnohodnotného dirigenta. Vypravil jsem i na venkov a poznal se přitom se svojí ženou, přivezl jsem si ji do Ameriky, ale naučil jsem se kvůli ní rumunsky. Naše čtyřiačtyřicetiletá dcera mluví šesti jazyky, pracuje v New Yorku pro OSN a je jako spousta jiných toho času ohrožena tím, co provádí zločinec Trump, který si jako kriminálník nezadá se svým „přítelíčkem“ Putinem. Vždycky se kvůli tomu rozzuřím, ale vím co říkám – klidně to zveřejněte.

Slibuju. Ale teď pojďme ke skladbám George Enesca, s nimiž jste podle mnohých právě vy seznámil hudební svět. Čemu to přisuzujete?

To vám snadno vysvětlím. Odjakživa mě štvalo, že jsou všichni doslova posedlí Bélou Bartókem, ale Enescova hudba, přitom neméně zajímavá, mezinárodně paběrkuje. A pak jsem pochopil proč. Lidé ji ve světě znali z nahrávek rumunských filharmoniků, které byly bohužel velmi průměrné z jednoduchého důvodu. Tento privilegovaný státní orchestr požíval možnosti cestovat, a tak byl převážně složen z hudebníků sice prověřených režimem, ale umělecky dost chabých. Rozhodl jsem se, že toto nedorozumění napravím, a snad se mi to podařilo, o čemž svědčí i prestiž festivalu, který se každoročně koná v Bukurešti a je zaštítěn jeho jménem. Nesmírně si ho svého času oblíbil například Yehudi Menuhin…

Nejenže jste s různými orchestry natočil snad kompletní symfonické dílo tohoto skladatele, ale vybojoval jste i vznik nahrávky rozměrné Enescovy opery Oidipus…

Když jsem se stal roku 1980 hudebním ředitelem filharmoniků v Monte Carlu, usmyslel jsem si, že jeho Oidipa, podle mě jedno z klíčových děl minulého století, provedeme koncertně. Na to jsme ale nesehnali potřebné finance, což vás sice může vzhledem k pověsti tohoto pidistátečku miliardářů překvapit, ale bylo to tak. Proto jsem přesvědčil vydavatelství EMI, aby pořídilo aspoň studiovou nahrávku. Měla takový úspěch, že mi pak zavolal režisér Götz Friedrich a uvedli jsme ji tuším roku 1994 v berlínské Deutsche Oper, kde byl dlouholetým intendantem.

V Monte Carlu jste dirigoval i při neopakovatelných příležitostech, že?

Spřátelil jsem se s princem Rainierem III., který miloval klasiku i s jejím zákulisím: „Řekněte mi, Maestro Larry,“ naléhal na mě při nekonečných debatách dlouho do noci, „jak to bylo mezi Karajanem a Bersteinem? Snášeli se, nebo ne?“ Když roku 1982 zemřela po tragické autonehodě jeho choť, princezna Kelly, dirigoval jsem orchestr při její zádušní mši. To mě bolelo, nikdy jsem při hudbě tak netrpěl. Mnohem veselejší bylo pak dirigování při svatbě jejich syna Alberta II. v roce 2011, kam si mě pozvali, i když jsem už u tamních filharmoniků dávno nepůsobil.

Zdá se, milý Maestro Larry, že jste prožil ne jeden, ale několik životů. Připadáte si jako legenda?

Ale kdepak. Nestrašte mě, prosím vás!

Foto: Marc Ginot, archiv KlasikaPlus.cz, JfO / Martin Kusyn

Facebook X E-mail WhatsApp