Hudební dráha, jakou má za sebou dirigent Jonathan Nott, který 23. února pozdvihne v Rudolfinu taktovku v čele Symfonického rozhlasu Českého rozhlasu, zavdává příčinu ke dvěma úvahám. První smeká klobouk nad tím, co tento dirigent dokázal: šestnáct let vedl symfoniky v Bamberku, kde také rozvíjel mezinárodní dirigentskou soutěž, tucet let byl šéfdirigentem Tokijských symfoniků, řídil operní soubory ve Wiesbadenu či v Lucernu, dirigoval Berlínské filharmoniky a nyní stojí v čele barcelonského Gran Teatre del Liceu. Druhé zamyšlení potěžkává význam Štěstěny, která v propojení s PR a marketingem vyzdvihne do výšin jen hrstku vyvolených, zatímco o jiných, dost možná stejně dobrých, se ví mnohem míň. Přitom za ně nejen mluví výsledky, ale také z nich prýští myšlenky, k nimž se přezaměstnané hvězdy nemívají čas uchýlit.

Tak jako kdysi kvůli svůdné Almě setkají se na vašem pražském koncertě dva vynikající skladatelé, jejichž skladbami je večer orámován. Gustav Mahler a Alexander Zemlinsky. Nebudou na sebe žárlit?

Ne, tady a při této příležitosti určitě ne. Když už jste otázku takto postavil, vaši rukavici zvednu připomínkou, že Alma se sice se svým hudebním mentorem Zemlinským zapletla do vztahu, ale poté dala přednost Mahlerovi. Zatímco v Rudolfinu tomu bude naopak, Gustavem to začne a Alexandrem vyvrcholí, takže by druhý z nich mohl cítit satisfakci… Ale vážně. Mahlerova hudba a estetika jsou nevyčerpatelnou studnicí tvořivosti, Na cokoli z jeho díla člověk sáhne, tam pokaždé objeví něco nového. A Zemlinsky? Stále mám pocit, že ho nesporní velikáni typu Arnolda Schönberga zastiňují, do jisté míry nespravedlivě, a jsem proto velmi rád, že ukázka z jeho tvůrčí dílny zazní. Navíc v Praze, se kterou měl, jak známo, hodně společného.

Jak je vzhledem k vaší oblibě soudobé hudby pro vaše koncerty příznačné, uprostřed mezi giganty včerejška dostane prostor autor, který patří k nadějím dneška a příslibům do budoucna. V Koncertu pro housle a orchestr č. 2, kde se sólového partu ujme charismatický Christian Tetzlaff, se divákům představí mladý český skladatel Ondřej Adámek. To je záslužné, ale přece jen, nevydáváte se tím, řečeno názvem této Adámkovy skladby, na Tenký led? 

Rozhodně ne. O tom, jak invenční i inovativní je Ondřej coby skladatel, vím už díky svému působení v operní domě v Lucernu a na jeho nové dílo se těším. Soudobá hudba je mojí vášní. Věnuju se jí dlouhodobě a cílevědomě, vždyť v ní často nacházíme velké hodnoty, chce to jen chtít. Mám za sebou koncerty, případně nahrávky s Berlínskými filharmoniky, které se zaměřily na hudbu György Ligetiho, ale i jeho mladšího krajana Petera Eötvöse anebo Američanky Missy Mazzoli. Už od dob svého působení ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem se uplatnil napřed jako korepetitor a poté dostal první možnosti dirigovat, jsem se zasadil o provedení Beckett Trilogy od Heinze Holligera anebo skladeb Hanse Wernera Henzeho. O Karlheinzi Stockausenovi ani nemluvě. U těch, kteří žijí souběžně s vámi a navíc nedaleko, máte navíc jako dirigent neocenitelnou možnost spolupráce. Dirigent se tu snad ještě víc než jindy stává architektem hudby, který musí dílo vystavět od první noty do poslední tak, aby drželo pohromadě. 

V rodné Anglii, konkrétně v Birminghamu, jste s místními symfoniky začínal jako dětský zpěvák, zpěv jste jako slibný tenorista studoval v Cambridge. Jenže pak jste od korepetování v London Opera Studio či asistování dirigentu Bernardu Haitinkovi při nastudování Parsifala v Covent Garden zamířil k umělecké dráze s taktovkou, s níž jste se na řadu let uplatnil v Německu. Máte k té zemi a její hudbě blízko?

Vztah jsem si budoval postupně, až přešel k úctě k německé kultuře, jejímu odkazu lidstvu, jenž nesmí být překryt ohavnostmi uplynulého století, kterých byl tak kulturní národ schopen. Což je mimochodem nadčasové memento pro nás pro všechny, ať už žijeme kdekoli. 

Pro nás je přirozeně velmi zajímavé vaše dlouhé působení od roku 2000 v Bamberku, kde vás v roce 2016 vystřídal Jakub Hrůša. Kromě toho má, jak známo, toto symfonické těleso své kořeny v Praze, odkud byli hudebníci po druhé světové válce odsunuti… Mě ale v tomto případě víc než to, jaké skladby od jakých autorů jste v Bamberku nastudoval a s orchestrem provedl, zajímá vaše klíčová účast na vzniku a průběhu uznávané dirigentské soutěže, jež se tam za vaší éry znamenitě rozvinula. Ostatně, jaký je vůbec váš vztah k podobným kláním?

Než na to odpovím, rád bych se krátce vrátil k tomu, co jste připomněl v úvodu své otázky. Myslím, že nebývá dostatečně známo, protože málo zdůrazňováno, jaký byl dvojí smysl založení a rozvoje symfonického orchestru v Bamberku – městě, kterému se mimochodem přezdívá Malá Praha, protože je vaší metropoli, byť v menším rozsahu, lecčím podobné. Když se tam dali roku 1949 dohromady schopní muzikanti pod taktovkou uznávaného wagneriána Josepha Keilbertha, který si současně budoval velké jméno jako operní dirigent v blízkém Bayreuthu, shodli se na dvou cílech svého snažení. Tím prvním bylo posílit domácí hudební kolbiště, po válečném fiasku Německa obecně a Bavorska zvlášť silně pošramocené; dodat zdejšímu publiku novou chuť do života, ale zároveň se vydávat do světa, hrát na turné a zvěstovat tak divákům v různých zemích, že pomyslný Fénix, představovaný minulými pojmy na čele s Beethovenem, zdařile vstává z popela.

Ano, takto v souvislostech se o tom málo hovoří. Ale neodběhněme, prosím, od té mezinárodní dirigentské soutěže, která navíc nese v názvu jméno Gustava Mahlera, nám tak blízkého…

Však také patronkou soutěže a čestnou členkou poroty se stala Marina Mahler, vnučka skladatele a jeho Almy neboli dcera jejich dcery Anny, významné sochařky. Marina ostatně soutěž spolu s americko-německým impresáriem Ernestem Fleischmannem založila. Hned od prvního ročníku jsem se podílel na práci mezinárodní poroty, kterou jsem často vedl a podařilo se mi do ní přilákat velká jména, což prestiži celého projektu prospívalo. Roku 2004, kdy proběhla soutěžní premiéra, v ní například zasedli dirigenti Lawrence Foster nebo Esa-Pekka Salonen. A víte, koho jsme vybrali jako prvního vítěze? Tehdy třiadvacetiletého Gustava Dudamela! Vůbec jsme měli na budoucí hvězdy štěstí. Čtvrtý ročník soutěže, která se koná každé tři roky, vyhrál v roce 2013 Lahav Shani…

Dlužím vám ale ještě reakci na dotaz, jaký je můj vztah k soutěžím obecně. Nikterak valný, přiznávám, i když nesdílím tvrdý Bartokův odsudek, že „dostihy jsou jen pro koně“. Líbí se mi ovšem, když jsou zároveň i souborem pedagogických lekcí, svého druhu mistrovským kurzem, takže ze soutěžního týdne odjíždí obohaceni i ti, kteří nic nevyhráli. A to je právě případ Bamberku.

Dlouho jste působil též v Japonsku, kde vás prý obzvlášť mladé publikum zbožňovalo jako rockovou ‚star‘. Dovolte mi ale náš rozhovor zakončit dotazem na nehudební téma, byť pro leckoho rozporuplné. Tím je skutečnost, že jste se v zemi vycházejícího slunce postupně propracoval až na úroveň mistra v oboru alternativní medicíny zvané reiki. 

Inu, nepřekvapivě tím, co s hudbou určitým, ba dokonce výrazným způsobem souvisí. Metoda nebo spíš léčba reiki, kterou v roce 1922 rozvinul japonský buddhista, je založena na tom, že jsou ve vašem těle probuzena centra, kterými proudí energie. A řekněte mi, co jiného je hudba než léčivá energie, která vám při jejím tvoření či poslechu začne probíhat tělem? Tak chápu větu, že hudba opravdu uzdravuje.

Foto: Guillaume Megevand, Hans Fahr, Magali Dougados, Niels Ackermann-Lundi

Facebook X E-mail WhatsApp