„Nic takového jako stabilita v umění neexistuje. Buď se můj výkon zlepšuje, nebo upadá. Vše ostatní je stagnace,“ uvedl v jedné ze svých vstřícných debat s příznivci na internetu. Majíce v dobré paměti jeho pražské výkony z uplynulých let, budeme to moci už brzy posoudit. Americký houslový virtuos Augustin Hadelich totiž hned třikrát za sebou, ve dnech 11. až 13. února, vystoupí ve Dvořákově síni Rudolfina s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši. Aby byl v plné formě a pohodě, do metropole nad Vltavou s ním kromě nedozírně cenných houslí přiletí v příručním zavazadle i oblíbený polštář: „V hotelech bývají různě nepohodlné. A aby mě před výkonem bolela krční páteř? To si opravdu nemohu dovolit!“ KlasikaPlus.cz s umělcem přináší rozhovor.

Vás, Maestro, v zásadě představovat netřeba. Mohl byste ale blíže představit nejen své housle, které bývají předmětem jediného zájmu, ale také smyčec a struny, jaké při hře používáte?

Hrával jsem na nesporně báječný nástroj značky Kiesewetter Stradivari z roku 1723, ale když mi byly poté díky jedné velkorysé nadaci zapůjčeny na neomezeně dlouhou dobu housle od někdejší konkurence, kvůli jejich odlišně krásnému zvuku jsem neodolal. Mluvím o nástroji Guarneri del Gesù z roku 1744, později označovaném jako Leduc/Szeryng kvůli tomu, že na něj před lety hrával famózní polský virtuos židovské národnosti Henryk Szeryng. Jsem s nimi nesmírně spokojený. 

Nezapomeňme prosím na smyčec a na struny, ano?

Dobrá. Posledních šest měsíců používám smyčec značky Pecatto. A struny? Tam jde o pestrý výběr. Géčko je od firmy Evah Pirazzi; déčko a áčko pochází ze stejného zdroje, ale pod názvem Pirazzi Neo, a konečně éčko nese výrobní název Gold Wondertone.

Děkuji za výklad, ale teď už přistupme k vašemu vlastnímu životu i umění. Narodil jste se před jednačtyřiceti lety v italském přímořském městečku Cecina, ovšem, jak známo, německým rodičům; teď – podle vlastních slov – sice žijete v zámoří, ale někdy i tři sta dnů v roce cestujete na koncerty. Co je tedy pro vás tím, co náš skladatel Bedřich Smetana nazval Mou vlastí?

Doma se odjakživa cítím v toskánské krajině, Itálie je nádherná země. Vyrostl jsem ale, jak připomínáte, v německy ukotvené rodině. A zároveň je už dvacet let mým domovem Amerika. Přitom opravdu intenzivně vyrážím do světa, takže spíš než v jednom konkrétním místě jsem doma tam, kde je moje rodina.

Zmínil jste se o Toskánsku, kde váš otec působil jako farmář, ale vy jste brzy vykročil na cestu k hudbě. A jakmile to bylo možné, navštěvoval jste především v nedalekém okolí různé mistrovské kurzy; uváděna bývají jména pedagogů jako Oto Ughi, Christoph Poppen, Igor Ozim či Norbert Brainin. Které z těchto školení nás nejvíc ovlivnilo – a čím?

Při každém jsem se od každého z vyučujících něco naučil. Nejúžasnější byla samosebou i osobní setkání s idoly, nemohu nezmínit Yehudi Menuhina nebo Pinchase Zuckermana. Ale nejsilněji mě ovlivnil ten, kterého jste jmenoval jako posledního. Člen slavného Amadeus Quartet Norbert Brainin. Objasnil mi nejen to, co pro mě v hudbě znamená pojem dobrý vkus, ale i jakým typem hudebníka chci být.

V dětství a raném mládí jste byl považován za zázračné dítě. Jak se s tím žije – a této nálepky zbavuje – v dospělosti?

Neexistuje návod, jak se z této škatulky vysmeknout. Ale zároveň není fér, že se teď na ni pohlíží s určitým despektem. Dětská vystoupení byla pro mě úžasným zážitkem a zároveň vynikající zkušeností, skvělou přípravou na budoucí kariéru. Samotný pojem „Wunderkind“ vám samozřejmě v dospělosti nic nezaručí, ale nesčetněkrát jsem čerpal z toho, čím jsem jako mladíček prošel. Časem se ukázalo, jak důležitým milníkem byl můj přesun do Ameriky. Tam mě nikdo neznal a mohl jsem se volně a svobodně rozhodnout, jakým směrem se vydám jako hudebník i jako člověk. A jak rozvinu svoji uměleckou dráhu. Když jsem se následně začal vracet do Evropy, skoro všichni tam na moji dětskou epizodu mezitím zapomněli, takže mě už nijak nesvazovala.

Zdá se, že jste kráčel ve stopách řady jiných virtuosů, když jste díky záskokům doslova na poslední chvíli dostal jedinečnou možnost vystoupit sólově s jedněmi z nejlepších orchestrů na světě. Jaké to bylo? Měl jste trému, anebo se vše vždy odehrálo tak rychle, že jste ani neměl čas jí podlehnout?

Je to zvláštní. Člověk pracuje, krok za krokem, na své kariéře, jde to docela pomalu, ale pak se náhle vynoří příležitost, na kterou čekal léta, což je neuvěřitelně vzrušující. Pokud jsem se cítil připraven, měl jsem požadovanou skladbu důkladně nastudovanou, vždycky jsem na takovou výzvu přikývl. A na přípravu byly dva, tři dny. Tak to například probíhalo s newyorskými nebo losangeleskými filharmoniky. Ale uměl jsem i odmítnout, když jsem se necítil pevný v kramflecích. Většinou totiž orchestry požadují, abyste zahrál skladbu, která je předem uvedena v programu. Výjimky se připouštějí jen tam, kde jde o dílo řídce provozované, zcela zasunuté. Z toho, co jsem popsal, vyplývá jediné. Na cestě vzhůru musí mít mladý sólista nastudován široký kmenový repertoár, který je připraven předvést takříkajíc na zavolání. A tím prorazit.

Tak jako obvykle, i váš letošní koncertní program je nesmírně nabitý. Rok 2026 jste zahájil vystoupeními ve Spojených státech, kam se po krátkém odskoku do Evropy opět vrátíte. Praha se na vás, Maestro, velmi těší a je zvědavá, co a proč tentokrát předvedete.

A já se zase moc těším k vám do Prahy! Společně s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou, kterého považuju za skvělého dirigenta, jsme zvolili Koncert pro housle a orchestr d moll, opus 47 Jeana Sibelia. Je nesmírně bohatý v barvách a zvláštní svým charakterem, protože se pohybuje mezi symfonickou básní a romantickým houslovým koncertem. A tyto dvě disciplíny, tyto dva obory dokázal Sibelius umně propojit, skloubit. Každá ze tří vět je zcela svébytná, odlišná od ostatních. První vyniká kontrastem mezi sólovými houslemi, které jako by se vznášely nad orchestrem a jeho světem. Pomalá střední věta je jímavá a intimní, vstoupili jsme už dovnitř příběhu a jsme chráněni před pulsujícím okolím. A třetí, závěrečná věta? To je naprostý ohňostroj virtuozity, pádící dialog mezi smyčci a tympány. Jakýsi rádoby důvtipný kritik jej po premiéře překřtil na „polonézu pro polární medvědy“, čím jako obvykle sdělil víc o sobě než o samotné hudbě, i když přiznávám, že cosi lehce strašidelného se rytmem prolíná.

Kromě koncertování stíháte i vyučovat a natáčet. Čím vás práce se studenty obohacuje? A čím se vaše prozatím poslední album z roku 2024, nazvané American Road Trip, vymyká z vašeho obvyklého repertoáru, do něhož patří i česká hudba?

Uměl i chtěl bych učit víc, než na co mi zbývá čas, protože výuka mě samotného obohacuje. Mám ale jen hrstku pravidelných žáků na Yale School of Music a při svých lekcích často vzpomínám na to, co mi do života a do kariéry dali kdysi moji učitelé. Teď mám radost z pokroku mých svěřenců a zároveň si při výuce sám znovu a znovu ozřejmuju detaily různých skladeb.

Tolik k vyučování. A teď k albu, které v hudební rovině odráží to, že Amerika je právem nazývána „tavicím tyglíkem“, „melting pot“ různých kultur a civilizací. Album zobrazuje širokou škálu tvorby od romantické z dílny skladatelky Amy Beach přes hudbu George Gershwina a Leonarda Bensteina, ovlivněnou jazzem, až po avantgardu Johna Adamse. Kéž by bylo album tak úspěšné jako naše Bohemian Tales s Jakubem Hrůšou, ověnčené před časem vavříny. Nového setkání s ním a s Prahou se i proto nemohu dočkat, věřte mi.

Foto: archiv umělce / Suxiao Yang, Luca Valenta, Rosali Connor, Paul Glickman

Facebook X E-mail WhatsApp