Podzimní večer v bazilice sv. Jakuba byl návratem k hudbě, která člověka provází od studentských let až do současnosti. Nostalgie, která se vkrádá s koncem léta, se tu spojila s očekáváním — s tou zvláštní směsí radosti, zvědavosti a lehkého napětí, když se chystáte na koncert, který slibuje Bartóka, Bacha a varhanní transkripce, jež mohou překvapit i rozdělit. Bernadetta Šuňavská nabídla večer, který střídal objevné momenty s místy, kde se ukázalo, jak těžké je převést cembalový svět na varhanní píšťaly. A přestože ne vše znělo vyváženě, koncert měl sílu, lidskost i atmosféru, která připomněla, proč se k hudbě člověk stále vrací.

Konec léta má svůj půvab a právě v tuto dobu si člověk postupně uvědomí, že nový kulturní, školní rok je zde. Cestou na koncert jsem se nedovedl ubránit nostalgické náladě i proto, že jsem poslední léta věnoval hlavně práci, rodině a reflexe nad koncerty nechal hluboko v minulosti z krásného období studií na vysoké škole. A nostalgie k hudbě patří, už proto, že se často vrací k tvůrcům, kteří žili v úplně jiné době a je velmi lehké a vlastně i příjemné si ji romanizovat. Tentokrát, konkrétně ve čtvrtek 17. září nás 31. Mezinárodní varhanní festival vzal o sto a tři sta let zpět.

Už na stránkách avizovaný doporučený příchod na koncert třicet minut před začátkem nebylo dobré brát na lehkou váhu, neboť už dvacet minut před začátkem skoro nebyla místa k sezení a organizátoři byli nuceni prosit návštěvníky, aby se v lavicích smrskly, což sice možná není pohodlné, ale pro pořadatele, interprety a nakonec i namačkané posluchače skvělé. Koncert, jako ostatně celý letošní festival, se konal v bazilice sv. Jakuba, která se pyšní největšími varhanami v České republice s 8277 píšťalami. 

Úvodní slovo koncertu bylo na každý pád zájmu hodné. Obsahovalo vtip o knězi a varhaníkovi a krátké zamyšlení se nad chybami. Že jsou lidské. Že je dobré si je sám přiznat a neutvrzovat se v nich, aby nepřerostly ve falešné přesvědčení. A nakonec že k hudbě patří a bylo by opravdu pošetilé si kvůli nějaké té špatné notě kazit hudební dojem. Předpokládám, že kritika posledního koncertu Roztančené píšťaly musela být hodně ostrá, aby padala taková úvodní slova. Přestože téma chyb v hudbě by stálo rozvinout i samostatně, před vystoupením varhanice s několika mezinárodními úspěchy a bohatou kariérou jakou bezesporu je Bernadetta Šuňavská jej nepovažuji za citlivě zvolené. Ovšem věřím, že myšleno bylo především poselství, které je nejen hezké, ale jistě i platné, proto prosím čtenáře o shovívavost nad touto reflexí psanou po několikáté pauze a na konci se pokusím reprodukovat alespoň onen vtip s knězem a varhaníkem.

Umělkyní večera, jak již bylo zmíněno, byla Bernadetta Šuňavská ze slovenské Levoče. Světově uznávaná varhanice známá svou virtuozitou, originalitou a také jako tvůrkyně autorských transkripcí orchestrálních děl. Bernadetta Šuňavská také velmi často a úspěšně interpretuje premiéry současné hudby. 

Jak již bylo naznačeno, tentokrát jsme se vraceli o sto a tři sta let zpět. Program nazvaný Nesmrtelný Bach zahajovaly tři drobné skladby Bély Bartóka, a jak bystří čtenáři správně odhalili, hlavní program byly Goldbergovy variace, BWV 988 od Johanna Sebastiana Bacha.

Na začátek zvolená skladba z cyklů Snadné kusy, totiž Slovenská lidová píseň, Sz. 39: č. 8 byla vystavěná na, pro československého posluchače, dobře známé melodii. Skoro se mi nechce prozradit, že je to „Bartókova verze“ slovenské hymny, protože jsem již hudební nadšenec a amatér, nebojím se přiznat, že to pro mě byl malý velký objev, neboť jsem si tímto kusem doplnil mezeru ve svém hudebním vzdělání a všem stejně neznalým vřele doporučuji si tuto líbeznou skladbu pustit. Následovala poutavá, hravá a velmi názorná skladba, která nás přenesla do mušího nazírání na svět, nebo možná zastavení se a zírání na mouchu v letu a poté mouchu v těžkých nesnázích: Z deníku jedné mouchy Sz. 107: č. 142 z cylku Mikrokosmos. Konec léta je pro mouchu obzvláště těžký… Zakončení Burleskou Sz. 47: č. 3, je lepší v kontextu malé muší tragédie nechat bez komentáře. Snad jen si dovolím, že se současný svět potom nemusí jevit tak černě, když ho nevnímáte z muší perspektivy, ale té lidské, která může poslouchat krásnou hudbu i v chladných, tmavých podzimních večerech.

Po těchto kratších kusech, které v transkripci pro varhany zněly neotřele, přišel hlavní bod programu, a to Goldbergovy variace. Dílo notoricky známé, mnohokrát interpretováno. Možná i tím mi transkripce zde seděla o poznání méně. Krom toho, že neznalost Bartókových skladeb nechala mou mysl otevřenější, myslím, že zde hraje roli i to, že Bartók nebyl varhaník a jeho skladby jsou velmi krátkého rozsahu. U Goldbergových variací byly některé kusy velmi působivé, ale některé naopak postrádaly zvukovou logiku. Osobně si stojím za tím, že zvolením výběru některých variací a zakončením koncertu improvizací, soudobou skladbou nebo nějakým dílem, kde by se mohly největší varhany skutečně ukázat v plné kráse, by učinila lépe. Na to jsem se osobně hodně těšil, protože Bernadetta Šuňavská má techniku i uměleckou kvalitu na strhnutí a vtáhnutí do hudby. V úvodním slovu jsme i byli upozorněni, jak Bachova hudba hovoří „jazykem transcendence a tajemství, někdy zní až světsky a vede do věčnosti“, abych parafrázoval. Ovšem k tomu je zapotřebí větší časová plocha, kde se dají vystavět plastické hudební obrazy. Goldbergovy variace nejsou psány s duchovním rozměrem, ani nebyly určeny pro varhany z nějakého důvodu. Bylo velmi těžké se do hudby ponořit, kvůli nevyváženosti jednotlivých variací, kdy nějakou výborně znějící vystřídala vyloženě barevně nejasná. Je možné, že některé variace by v přímém srovnání zněly lépe než původní pro cembalo, ale jinde zase ozdoby jako trylky změnily charakter a možná i funkci. Nedokážu si odpovědět, zdali vůbec lze trylek pro cembalo převést do varhan. Asi to bude podobné jako překládat z cizího jazyka poezii. Přestože cembalo a varhany mají klávesnice, tvorba zvuku a zvukový charakter je velmi vzdálený. Asi jako mít stejná ústa, ale mluvit česky a svahilsky. Přesto chovám hluboký respekt k umělkyni (domnívám se, že transkripce je její) i jisté odvaze se do toho pustit a jistě se mnou bude řada posluchačů polemizovat.

Aby nedošlo k nějakému omylu, koncert byl výborný! Jen možná očekávání bylo příliš vysoké a těšil jsem se na největší varhany v plné síle a všech barvách. Po prolistování ostatních koncertů festivalu je jinak dramaturgie extrémně zajímavá a velmi mě mrzí mě, že jsem nestihl například koncert s Hongkonžany a Zhao Jipingem, kterého jsem programu českého koncertu viděl snad poprvé – pro čtenáře bych ho vulgárně přirovnal k čínskému Zdeňku Liškovi, jeho filmová hudba k prvním filmům Zhang Yimou je fascinující. Příští čtvrtek potom koncert Mezinárodního varhanního festivalu slibuje Vincenta Duboise hrajícího Reubkeho, Bacha, de Grigny, Messiaena a improvizaci, a to určitě to bude fantastické zakončení celého festivalu.

Kvalitu a úroveň festivalu hezky charakterizuje příhoda s pánem sedícím vedle mě, který si kouzelnou češtinou se silným přízvukem postěžoval, že doma ve Švýcarsku takové mezinárodní festivaly nemají. Musí tedy jezdit do Prahy a už se těší na koncert příští týden. Mé osobní doporučení je přijít brzy, abyste měli místo. A parafrázuji slibovaný vtip: Kněz se ptá varhaníka: „Co uděláš, když zahraješ špatnou notu?“ Varhaník odpoví: „Zahraju ještě jednu — a už je to improvizace.“

Foto: Facebook Mezinárodního varhanního festivalu

Facebook X E-mail WhatsApp