„Podmínky pro přípravu koncertů ležící na bedrech organizátorů i hudebníků jsou jistě nejtěžší v novodobé historii České republiky.“

„Obě zpěvačky předvedly naprosto profesionální výkon a podařilo se jim přenést emoce z baroka až k současným posluchačům, za což jim patřil zasloužený obdiv.“

„Nic to ale neubralo na kvalitě koncertu, kterému pomáhala i improvizovaná dramaturgie, která sledovala gradační křivku.“

Ve velmi číselně vyváženém datu 10. 10. 2020 se uskutečnil poslední koncert letošního Podzimního festivalu duchovní hudby, na kterém v olomouckém chrámu Panny Marie Sněžné vystoupil Ensemble Inégal. V důsledku politických tlaků a protikoronavirových opatření se následující dva koncerty zrušily nebo přesunuly na nejistý termín v budoucnosti. Podmínky pro přípravu koncertů ležící na bedrech organizátorů i hudebníků jsou jistě nejtěžší v novodobé historii České republiky, proto jim patří všechna čest, že se pružně vyšlo vstříc často nepromyšleným a naprosto nesmyslně znějícím nařízením.

Tento sobotní koncert byl dramaturgicky pozměněn na rozmělnění Mariánských nešpor Claudia Monteverdiho mezi další skladatele raného baroka a více instrumentální hudbu. Pan profesor Petr Daněk, hlavní dramaturg festivalu, se ujal úvodního slova, ve kterém sice s pokorou odkazoval na arcibiskupa Jana Graubnera, ale rozhodně jako řečník nezůstal o nic pozadu. Pomocí inteligentního humoru rozehnal všechny pochybnosti a obhájil změny v programu, navíc se mu podařilo vytvořit ke koncertu atmosféru semknutosti publika s hudebníky a organizátory a vůbec nebývalé pohody.

Jak už bylo řečeno, do programu se dostalo více skladatelů a skladeb a tato dramaturgická změna metaforicky odpovídala jistému zmatku v nařízeních a pokynech, které je poměrně těžké sledovat. Ovšem to bych velmi křivdil hudbě, neboť na rozdíl od nich měla jasný rámec raného baroka, skladby na sebe dobře navazovaly, střídaly tempo a koncert gradoval posledními díly, jako by se jednalo o jednu kompletní skladbu.

První skladba patřila právě Claudiu Monteverdimu. Toccata složená v Mantově kolem roku 1607 dala v žestích připomenout slavného Orfea. Specialisté na barokní hudbu Ensemble Inégal zahřívali sebe a publikum i u druhé skladby Sonata à 8 a due chori od Francesca Uspera, rodáka z Rovijna a taktéž současníka Monteverdiho. Hudebníci dobře reagovali na jednotlivé podněty a Adam Viktora, varhaník a umělecký vedoucí souboru, od svého nástroje skvěle kontroloval své spoluhráče. Ti přesně následovali jeho tempové vedení a dynamicky zvýrazňovali jednotlivé pasáže.

Další kus pocházel z původního programu, tedy Mariánských nešpor od Claudia Monteverdiho. Vybrána byla Pulchra es (Píseň písní). Olomouckému publiku se představily sopranistky Gabriela Eibenová a Pavla Radostová. Obě zpěvačky předvedly naprosto profesionální výkon a podařilo se jim přenést emoce z baroka až k současným posluchačům, za což jim patřil zasloužený obdiv.

Skladba Giovanniho Picchiho Canzon Decima Nona a Doi Chori ve značně rychlejším tempu ubrala trochu na vážnosti (narážím zde na vtipné poznámky Petra Daňka, který reagoval na vyhlášky vlády o zpěvu a vážnosti hudby a dalších vágních označeních, kterým se dá poměrně těžko porozumět, ovšem vyplývá z nich, že instrumentální hudba je „méně vážná“ než hudba vokální).

Samuel Capricornus je spojen s českým územím a na koncertu jsme mohli slyšet hned tři díla od tohoto barokního autora. První ze tří skladeb Sonata tertia přinesla opět nové odstíny barokní hudby. Bylo to jednak přeladěním, ale i klidnou sílou klávesového nástroje. Hra s kánonem, nebo spíše předávání melodie v hlasech smyčcových či žesťových, byla častým kompozičním prvkem tohoto méně známého skladatele. Podobné triky použil i v dalších dvou skladbách, které zazněly na koncertu a ze kterých nejpřesvědčivější se mi jevila poslední Sonata à 8.

Ovšem, než přišla na řadu, předběhla ji rozmluva andělů Duo Seraphim z Mariánských nešpor od Claudia Monteverdiho. Ke dvěma andělům Hasanu El-Duniovi a Jakubu Kubínovi se ke konci přidal i třetí anděl v interpretaci Jana Mikuška. Mužské hlasy znovu přinesly nové barvy a výkon zpěváků zapadl do profesionální a poučené interpretace Ensemble Inégal. Po jejich výkonu vyzněla trochu nevýrazně skladba Canzon primi toni à 8 a due chori Giovanniho Gabrieliho.

Nic to ale neubralo na kvalitě koncertu, kterému pomáhala i improvizovaná dramaturgie, která sledovala gradační křivku. Po Gabrielim dostal dvakrát slovo opět Capricornus, nejdříve skrze Sonatu quarta a posléze Sonatu à 8. Druhá jmenovaná skladba skvěle gradovala a připravila půdu závěrečnému vykřičníku Sancta Maria ora pro nobis od Claudia Monteverdiho z Mariánských nešpor. Píšu vykřičníku, nikoliv tečce, neboť situace je opravdu alarmující. A pocity se ve všech účastnících po koncertě míchaly, dojetí s uspokojením střídaly pocity zmaru, nejistoty, snad i frustrace. Jestli má Česká republika skutečně světu co nabídnout a v nějakém oboru se rovnat světové konkurenci, hudba je jednou z mála oblastí, kde lze na tuto otázku odpovědět kladně. Přístup vlády k hudbě je ovšem neuvěřitelně nepoučený a podceňování síly kultury je silně frustrující.

Výkony Ensemble Inégal byly úctyhodným zakončením letošního, nepřízní osudu zkráceného festivalu, ovšem v něčem i velmi příznačného, a rok 2020 si budeme dlouho pamatovat. Nejeden posluchač jistě přehodnocoval svůj postoj k hudbě a vůbec důležitost hudby v našich životech. Po všem se kupí všemožné myšlenky, ale velké upřímné díky směřují ze srdce každého posluchače k organizátorům, kteří byli pod obrovským tlakem nuceni k četným změnám a ústupkům. Všechny body splnili a mohou mít svědomí naprosto čisté, zároveň se jim podařilo udržet vysokou kvalitu nabídnutých koncertů i interpretů, kterým se snad v Olomouci hrálo dobře. Snad jen do příštího roku bych využil prostoru k sáhnutí k modernějším autorům, neboť duchovní hudba skýtá značné bohatství i v období nám bližším. Hudba stará nesporně oplývá svou krásou, ale zároveň promlouvá k dnešním posluchačům vzdálenějším jazykem.

Foto: Fb festivalu