Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho dosluhující šéfdirigent Petr Popelka uvedli ve dvou dnech po sobě všechny čtyři symfonie Johannesa Brahmse. Slavný německý romantik, který přispěl k mezinárodnímu renomé svého o něco mladšího souputníka Antonína Dvořáka, byl pražským rozhlasovým orchestrem přiblížen reprezentativně i inspirovaně. Diváci přítomní koncertu 14. dubna v Obecním domě nepokrytě aplaudovali.

O prvním z koncertů, který zahrnoval První a Druhou mistrovu symfonii, už referoval kolega Hurník svým typicky erudovaným způsobem, osobně se tedy pokusím o odlišný náhled na věc. Předem je jisté, že text vyzní příznivě.

Ale než k tomu dojde, poskytnu jednu relevantní citaci, kupodivu od klavíristy, hosta loňské Dvořákovy Prahy Paula Lewise: „K Brahmsovi jsem se dostal až po čtyřicítce. Předtím jsem k němu měl tak trochu komplikovaný vztah. A když jsem o tom začal mluvit, zjistil jsem, že nejsem sám. Zdá se, že dost lidí má s Brahmsem problém, který se často vyřeší někdy kolem poloviny života… Pro mě šlo o to, že ta dokonalost jeho řemesla – ten skoro až vypočítaný způsob, jakým komponuje – mi připadala v rozporu s emocionálním obsahem hudby. Nevěděl jsem, jak ty dvě věci propojit. Nakonec jsem ale zjistil, že právě tření mezi těmito dvěma prvky dělá Brahmse tím, kým je. Ten kontrast je tím, co vytváří hudební napětí v jeho díle.“ A zjišťujeme, že Lewis opravdu není sám. Nejzazším příkladem věci budiž sám dirigent koncertního večera Petr Popelka, letos mimochodem čtyřicetiletý. I on s Brahmsem měl problém, jak přibližuje v podcastu KlasikyPlus.cz. Zároveň naznačuje, že kdo se Brahmsovi oddá, ten k němu obvykle cestu najde. Brahmsova hudba nějakým způsobem funguje jinak; leckdo si z něj kupříkladu utahuje, že je schopen vystavět celou symfonii, aniž by použil melodii… Nejspíše není velmi dráždivé prohlásit, že se mu zkrátka přichází na chuť později (mluvíme o pravidle, ne o výjimkách) a že krása jeho děl je v principu nenápadná; zjevuje se – podobně, jako je tomu u Bacha – postupně. Posluchač jakýmsi zázrakem čím dál víc chápe. Pokud se snažíme své ratolesti přivést ke klasice, Brahmsem asi nezačínejme; a Lewisova myšlenka brahmsovského tření rozumu s emocí se mi jeví nadobyčej nosná…

U projektu provedení všech čtyř Brahmsových symfonií, který předznamenává Popelkův konec ve funkci šéfdirigenta – vyvrcholení jeho působení v podobě zahájení Pražského jara teprve přijde –, jsem uvažoval, zda dává smysl. Možná i v kontextu nově dostupné nahrávky České filharmonie, která přináší komplet Mahlerových symfonií, se může objevit myšlenka, zda 2 + 2 Brahmsovy symfonie ve dvou dnech mají koncertní logiku. Ostatně, častým dramaturgickým principem je například operní předehra následovaná koncertantním kusem a v druhé půli koncertu jedna romantická symfonie. Živě provést brahmsovský komplet v daném žánru působí „nahrávkovitým“ dojmem; něčím, co potkáme spíše na streamovací platformě. Osvědčil se tedy vytyčený koncept SOČRu? Soudím, že ano. Až životodárně jej však podepřela osobnost šéfdirigenta Vídeňských symfoniků, umělce minimálně evropské úrovně, bez něhož by to možná neprošlo – podotkněme, že v konci angažmá se asi nabízí jeho um postavit do popředí, míněno nerozptylovat upřenou pozornost sólistou (podobně tomu bude s Mou vlastí na Pražském jaru)…

Popelkův pódiový projev vykazuje znaky skutečně mimořádné muzikality. Gestická pestrost věrně odrážející slyšené, vedení pečující o dynamickou šíři, tektonika a celek na zřeteli, detail neopominut, zápal, agogika… Nejvíce inspirativní mi však na dirigentově způsobu připadá jeho až karajanovská koncentrovanost – že s intenzitou povzbuzuje ve forte úsecích překvapivé není, on ale podobně naléhavě inspiruje i v pasážích klidné, tiché, nevnucující se hudby. Nikdy nepoleví – až s posledním tónem… Vzniká tak provedení, kdy publikum ani nedutá; vlastně nemá, kdy se nadechnout. 

Dirigent, ale i kontrabasista a skladatel Popelka navíc vykazuje symptomy poctivého nastudování – sotva sleduje noty a opravdu řídí. Někdy míváme pocit, že vedoucí tělesa v podstatě jen tančí na znějící hudbu, ne tak u Petra. On budí pocit, že stále má něco důležitého na srdci a hráči orchestru mu naslouchají a odpovídají s podobnou účastí. (Moc pěkně o Popelkových přínosech mluvil slovenský houslista Dalibor Karvay, bývalý koncertní mistr Vídeňských symfoniků, v nedávném rozhovoru.)

Co se týče vlastního taktování, pozorujeme (připadá mi to humorné), že co se v rámci studia dirigování obvykle poctivě učí na začátku, to lepší dirigenti opouští, výborní dirigenti neřeší a ti nejlepší málem nepoužívají… když to hrubě nadsadíme. Popelka je v tomto ohledu někde mezi, o generálně čitelné druhé době ale, myslím, mluvit nemůžeme.

Do prvního kusu večera, Brahmsovy Třetí, se Popelka pustil bez okolků. Symfonie vedená v tónině F dur, emocionálně rozeklaná, hudbou sice prý absolutní, pro mě ale latentně, jakoby nepřiznaně programní (znázorněn jeden z platonických vztahů komponisty?), vyjevila Brahmsovu originalitu kompozičního přístupu. Instrumentačně poněkud nezajímavou skladbu rozhlasoví symfonikové rozehráli s důvěrou v její vnitřní sílu a dirigent efektivně obnažovat její přednosti tkvící snad zejména v bohatství často protichůdných dojmů. Brahmsova Třetí je pestrobarevná jako život sám. Delší Čtvrtá v e moll, mistrova nejhranější, formálně sevřenější, sebejistější, právem zanechala výraznější ohlas. Dvořákovská druhá věta Andante moderato vyniká harmonickou invencí – tato byla opět žádoucím způsobem vyzdvižena.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál po celý večer inspirovaně, s výrazem; až na několik málo choulostivých unisono míst v oktávách (Andante v Třetí) také intonačně spolehlivě. Nechal se dynamicky tvarovat, někdy snad až mimo hráčsky komfortní zónu u neslyšných pianissim, sympaticky věřil dirigentově vůdcovství, nechal se vést. Obecenstvo snahu všech vystupujících právem ocenilo.

Foto: SOČR / Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp