Řekne-li se hudební festival, vybaví se nám zpravidla něco velkolepého, jako například Pražské jaro či Struny podzimu. Že je však možné akce této kategorie provozovat i v menším, komorním měřítku, už popáté potvrdil Štěpán Filípek, dramaturg dnes již pravidelné kulturní akce ve Zbraslavi nedaleko Prahy. Poslední koncert se uskutečnil v neděli 12. dubna. 

Hudební festival Zbraslav byl letos zahájen 26. března v Městském domě komorním recitálem, na němž vystoupil Prague Guitar Quartet. Dalším koncertem byly Zbraslavské premiéry 1. dubna v Divadle Jana Kašky. Nová díla tam zazněla v podání smyčcového FAMA Quartetu a klarinetistky Anny Paulové. (Reflexe ZDE.) Programovým vybočením se stal hranice žánrů překračující večer s názvem Crossover, situovaný do stejné prostory na 9. dubna. Součástí festivalu se stala 28. března rovněž komentovaná procházka městem s názvem Zlatá éra výletů na Zbraslav, byla zaměřena na místní výletní tradici. 

Závěrečný koncert Hudebního festivalu Zbraslav 2026 se uskutečnil v neděli 12. dubna v podvečer. V plně obsazeném komorním sále Městského domu ve Zbraslavi přívětivé publikum přivítalo poněkud nezvyklou nástrojovou sestavu čtyř skvělých mladých hudebníků ve složení Anna Paulová (klarinet), Terézia Hledíková (housle), Štěpán Filípek (violoncello) a Pavol Praženica (klavír). Přednesli tři kompozice: na úvod Kvartetní větu od autorské dvojice Štěpán Filípek, Jana Vöröšová, následovalo Klarinetové trio a moll, op. 114 Johannesa Brahmse a závěr koncertu patřil Klarinetovému kvartetu Es dur, op. 1 Waltera Rabla.

Je obdivuhodné, jak se dramaturgovi Štěpánu Filípkovi pro tak nezvyklou instrumentální sestavu podařilo vybrat nápaditý a přitom logicky postavený program. V úvodní kompozici vystoupili všichni účinkující a Filípek se představil hned ve dvou rolích, jako interpret i jako jeden ze skladatelské dvojice. Skladba je to sice krátká, nicméně plná dramatických zvratů. Posluchače vede od tajuplných, pestrobarevných prodlev až ke zjevným náznakům jazzového ragtimu.

Jen tři hráči provedli Brahmsův opus 114. Má čtyři věty – Allegro, Adagio, Andantino grazzioso, Allegro. Umělci tedy zvolili skladbu svým obsazením podobnou obvyklejšímu klavírnímu triu, kde ovšem housle autor nahradil klarinetem. Dominovala klarinetistka Anna Paulová, dost prostoru si vyhradil violoncellista Štěpán Filípek, Pavol Praženica v dostatečné míře u klavíru prokázal přirozené komorní cítění. Ducha Brahmsova komorního stylu zde interpreti vystihli velmi dobře, dalo by se říci, že podali zralý výkon, v němž čistá intonace a dokonalá souhra jsou naprostou samozřejmostí. Možná bychom však mohli očekávat hlubší afekt, vybuzený většími dynamickými kontrasty, větší energií či svižnějšími tempy. Jistě na to mají.

Tyto opatrně formulované výtky však rozhodně nepatří k provedení závěrečné skladby tohoto podvečerního koncertu. Interpreti hráli s vervou, takže jim při jejich uměleckém rozletu kubatura zbraslavské koncertní síně téměř nestačila. Autorem závěrečného Klarinetového kvartetu je Brahmsův favorit, neprávem opomíjený rakouský skladatel přelomu 19. a 20. století Walter Rabl (1873–1940 ). Jeho rané dílo nese nápadné brahmsovské rysy a bylo také, jak se traduje, samotným Brahmsem pochváleno. Má rovněž čtyři části (Allegro moderato, Adagio molto, Andantino un poco mosso a Allegro con brio), naplněné nejen velkolepým patosem, ale i tichou lyrikou. Na tomto místě je třeba pochválit houslistku Terézii Hledíkovou. Ve druhé větě skladatel s lehkostí vytvořil dvě za sebou jdoucí fugata, přičemž to první je dokonce pětihlasé.

O přídavcích se v koncertních recenzích obvykle nehovoří. Jsou z dramaturgického hlediska považovány za nedůležité, nadbytečné. Oslabují většinou citlivě promyšlenou dramaturgickou koncepci večera a recenzent o nich nemá vždy dostatek přesných informací. V tomto případě však rád udělám výjimku. Umělci na závěr svého vystoupení, po zasloužením potlesku, zařadili kompozici sice notoricky známou (raději ani neuvedli její název), která však má kuriózní historii. Přednesli Preludium C dur z první řady Bachova Dobře temperovaného klavíru, obohacené o neméně geniální melodickou linkou z pera o několik generací mladšího skladatele Charlese Gounoda. Ta je zde hraná klarinetem, tedy není v původní vokální podobě s textem opěvujícím Pannu Marii, matku Boží. Úprava je zato obohacena o dva další party houslí a violoncella. Oba smyčcové hlasy se přidávají nejprve decentními pizzicaty, ve formálně rozšířeném pojetí však i ty dostávají posléze více prostoru nad nejprve doslovným zněním Bachových geniálních figurací. 

Jakékoliv následné manipulování s již jednou hotovými díly nepovažuji již z principu za správné. V tomto případě si však myslím, že se tato dokonce dvojí, následná adaptace mimořádně zdařila. Jejím autorem je o další generace tvůrců mladší Toshi Nagata. Artikulační mistrovství klarinetistky Anny Paulové a její vytříbený cit pro dynamickou výstavbu melodických frází zde snese srovnání s vokálním projevem i těch nejjasnějších pěveckých hvězd. Byl to nesporný, ač nečekaný interpretační vrchol závěrečného koncertu pátého ročníku Hudebního festivalu Zbraslav.

Foto: Jana Česáková Hyklová – Levým okem

Facebook X E-mail WhatsApp