Hudební festival nejen terezínských autorů, nazvaný Věčná naděje, pokračoval v pondělí 23. března v rámci jarní části svého devátého ročníku komorním recitálem barytonisty Petra Matuszka a pianisty Jiřího Knotteho v reprezentačních prostorách Libeňského zámku. Vzpomenuta byla při této příležitosti nejen vzácná osobnost židovského spisovatele, scénáristy a publicisty Arnošta Lustiga, ale i tvůrčí a organizační práce židovského historika a spisovatele Erika Poláka.

Na úvod pořadu zazněl čtyřdílný písňový cyklus s názvem Háfizův zpěvník, op. 30 z roku 1940 od židovského skladatele, neklidného Středoevropana Viktora Ullmanna. Tvoří jej části Předurčení, Opilý, Neodolatelná krása a Chvála vína. Následovala čistě klavírní verze slavné Rapsodie v modrém od Američana Georga Gershwina. Českou písňovou tvorbu první poloviny 20. století v programu reprezentoval cyklus Josefa Bohuslava Foerstera Pohádka o dlouhé touze, op. 101. Je tvořen částmi s poetickým obsahem, jako například Nové jaro, Cestou, Mlhy či Hvězdy. Moravskou, intelektuálně vyprofilovanou vokální tvorbu první poloviny dvacátého století v programu večera představila hudba Pavla Haase. Vyslechli jsme jeho Sedm písní v lidovém tónu, op. 18, mezi nimiž jsou části s názvy Dárek z lásky, Krotká holubička či Statečný jonák. Jako druhé čistě klavírní intermezzo na koncertě zazněl slavný Bugatti Step od Jaroslava Ježka. Stal se jiskrou jasu a svěžesti v rámci večera, v němž převažovala spíše tíha žalu a utrpení. Do stejné, v podstatě optimistické roviny lehkosti, radosti a naděje patří i výběr sedmi z Ježkových písní, které ve finále přinesly svěžího ducha ve smyslu víry v to lepší, co je v nás. 

Dramaturgickou kostru večera tedy vytvořila čtveřice písňových cyklů, napsaných v první polovině dvacátého století. Společným rysem všech je to, že nabízejí hudbu rozšířeně tonální, tedy pro pěvce intonačně ne zrovna snadnou. Klavírní složka ve všech případech vykazuje značnou kompoziční autonomii. Jde tedy nikoliv o prosté harmonizující doprovody, ale o pečlivě prokomponované, zjevně komplementární dialogy klavíru s vokálními liniemi, které jsou ve všech čtyřech případech shodně koncipovány jako služba poetickému obsahu básnických textů. 

Doprovazečský obor klavírní hry je jen jednou z více hudebních profesí Jiřího Knotteho. Současně je i dirigentem, sbormistrem, hudebním teoretikem a pedagogem. Nepochybně právě proto jeho interpretační výkon dosahuje takového nadhledu, lehkosti a bravury. V Gershwinovi doslova zazářil, v Ježkovi publikum upozornil na úzkou spojitost skladby s automobilovým sportem. Knotte vokalistovi dovede poskytnout spolehlivou oporu, v pravou chvíli je však schopen sám se iniciativně prosadit, zejména ve výrazově i technicky náročných pasážích. 

Petr Matuszek je pěvcem mimořádně disponovaným pro náročné komorní sólové party. Byla radost sledovat jistotu a jas jeho čisté intonace, kterou vykazoval i zcela nezávisle na podpoře instrumentálním partem. Již předem totiž může vycházet z dokonalé vnitřní představy. Pěvec disponuje i bohatou škálou rozmanitých témbrových poloh, kterými obohacuje výrazově koncentrovaný obsah básnických předloh. Ty byly inspirovány z různých zdrojů. U Viktora Ullmanna je to přebásněná sbírka Čínská flétna Hanse Bethgeho, u Josefa Bohuslava Foerstera Merhautův pohádkový cyklus. Moravská lidová slovesnost inspirovala Pavla Haase. Čistě diatonické postupy zde ponechal jen vokálnímu partu, zato klavírní komentář obohatil o silně expresivní polohy. Méně známé, pro divadlo určené Ježkovy písně koncert v Libeňském zámku uzavřely, jeden z autorových aforismů, ten o trpaslíkovi, publikum vyslechlo ještě jednou, v přídavku. 

Po dlouhých letech útrap a zapomnění se dramaturgii večera podařilo invenčním způsobem opět sladit a sblížit hodnotové roviny odkazu židovské kultury s českou hudbou stejného žánru.

Foto: David Peltán

Facebook X E-mail WhatsApp