Výhradně z děl Wolfganga Amadea Mozarta byl sestaven program březnových abonentních koncertů Komorní filharmonie Pardubice. Potřetí v této sezoně stanul před orchestrem jeho šéfdirigent Vahan Mardirossian, pod jehož vedením zazněly všechny skladby v provedení ‚vymazleném‘ do sebemenšího detailu. Velký dojem zanechal v Sukově síni Domu hudby irský klavírista Finghin Collins, který se ujal Klavírního koncertu č. 21 C dur.

Dramaturgie pardubického orchestru zvolila pro tento večer název Pražský Mozart, mělo to své opodstatnění, vždyť dva opusy z jeho náplně jsou s Prahou přímo spojeny coby místo jejich premiéry, v případě úvodní skladby i jako místo vzniku. Vůbec nic by se ale nestalo, kdyby se koncert jmenoval Pardubický Mozart. Svým způsobem totiž šlo o jakousi vizitku, přibližující posluchačům způsob, jakým se geniální autor v současné době ve východočeském městě hraje, jak v jeho interpretaci aktuálně navazuje zdejší těleso na více než pětapadesátiletou tradici, během níž se odkaz Wolfganga Amadea Mozarta stal jedním ze základních kamenů jeho repertoáru. Pravidelní návštěvníci koncertů Komorní filharmonie Pardubice mají tohoto autora „naposlouchaného“ možná více než ti, kteří chodí na klasiku v jiných místech republiky, dlouhodobé vstřebávání jeho děl jim zcela jistě umožňuje možnost více či méně kvalifikovaného porovnávání, stejně tak mohou kontinuálně pozorovat přístupy a vklady dirigentských osobností a bezpečně rozeznat míru jejich invence. Bez zajímavosti by rovněž nemusela být odborná studie vycházející z genderového obsazení orchestru. Může mít vliv na celkový výsledek skutečnost, že v pardubickém tělese dnes výrazně převládají ženy?

Tak či onak, Vahan Mardirossian naplňuje, co při svém loňském nástupu do pozice šéfdirigenta avizoval. Lidské porozumění a vzájemné sympatie jsou velmi důležité, ale samy o sobě nestačí. Rozhodující je tvrdá práce. Posluchače v sále vůbec nemusí zajímat, co se děje na zkouškách, důležitý je finální tvar. A ten vypovídá o mazlení se s každičkým detailem, o chápání kontextu i o dostatečném prostoru pro všechny zúčastněné. Mardirossianův Mozart zněl s důrazem na okolnosti, při nichž jednotlivé skladby vznikaly, v proměnách myšlenkových stavů autora a poselství, která řečí hudby při jejich komponování vyjadřoval. Začátek předehry k opeře Don Giovanni K. 527, která večer otevřela, zapůsobil s akcentem na hluboké tóny stísněnou dramatičností zcela přesně v souladu s duchem velkolepého díla, přechod k světlejší poloze dirigent signalizoval v pravou chvíli a gejzír následných Mozartem mistrovsky rozvedených motivů udržel pod přísnou kontrolou v tempově i tónově čisťounké podobě. Dirigent zapůsobil i svou až nespoutanou vitalitou, jeho oči a gesta si udržují přehled, zatímco řeč celého těla vyjadřuje rovnováhu mezi napětím a radostí. 

I proto velmi oceňuji podobu, jíž se pod jeho taktovkou dostalo Symfonii č. 38 D dur K. 504 „Pražské“. Zejména její první věta Adagio – Allegro bývá považována za náročný interpretační úkol, propojování témat a chromatická vrásnění musí být provedena s puntičkářskou přesností. Na komunikaci mezi dirigentem a hráči to bylo zcela patrné. Úsilí o pečlivost se vyplatilo, Mozartova tvůrčí rafinovanost vyplouvala na povrch zcela přirozeně a v lahodně gradujících dávkách. Líbezné Andante bylo pojato nikoli jako „odpočinková“ záležitost, spatřoval jsem v jeho svědomitém tvarování spíše poklidnou přípravu na bouři závěrečné části Finale. Presto. A při ní jsem si opět vzpomněl na slova pana dirigenta o tom, že u vídeňských klasiků se nedá vůbec nic ošidit, neboť každé zaváhání posluchač okamžitě pozná. Nic takového se ovšem nestalo. Ikonický dialog smyčců a dřevěných dechů a skvěle propracované dynamické zvraty ústící do velkolepého vyvrcholení nedaly nikomu z přítomných šanci vydechnout – na pódiu, ani v hledišti. Šlo o živoucí, strhující provedení. Mozart je v Pardubicích opečováván na nejvyšší myslitelné úrovni.

Největší zážitek z koncertu si tentokrát nechávám na konec, i když k němu došlo v první polovině večera. Do Pardubic byl pozván irský pianista Finghin Collins. Představil se jako sólista v Mozartově Koncertu pro klavír a orchestr č. 21 C dur, K. 467 a vlastně šlo o jeho vystoupení v Česku po velmi dlouhé době, což je – vzhledem k jeho renomé – svým způsobem zvláštní, neboť jde o interpreta prvotřídní úrovně, jenž si rozhodně zaslouží pozornost. Devětačtyřicetiletý Collins je vedle vlastní umělecké činnosti znám jako organizátor hudebního života, dramaturg a člen řady komisí a porot mezinárodních klavírních soutěží. Nepochybuji o tom, že permanentní setkávání s talentovanými mladšími kolegy ho vede k potřebě neustále pracovat i na sobě, nepřehlédnutelný je však fundament, jímž disponuje. Setkat se s tak přemýšlivým a empatickým klavíristou je radost. Již během poměrně rozsáhlé orchestrální expozice Mozartova Koncertu bylo zajímavé sledovat, jak soustředěně ji sleduje a jakoby i udílí namísto dirigenta pokyny. Když pak vstoupil „do děje“ on sám první kadencí, bylo jasné, že tohle bude výkon technicky brilantní, ve všech polohách dokonale odstíněný a přesvědčivý, citově prožitý od první do poslední noty. Collins dokázal nástroj patřičně rozburácet, aby z něj vzápětí pod svými hbitými prsty vykouzlil úchvatnou tónovou ekvilibristiku. Obtížnou kadenci v závěru první části Allegro maestoso zvládl sólista s pozoruhodnou lehkostí. A což teprve říci o jeho úchvatném pojetí slavného Andante, v němž se melodie tiše nese prostorem? Irský sólista vstoupil do jiných sfér, jinak si nedovedu vysvětlit průzračný hudební opar, jenž v tu chvíli nad pódiem zavládl. Ve třetí větě Allegro vivace assai naopak triumfovala hravost, nejen přirozená, ale pro zvýšení celkového efektu dozajista i vkusně promyšlená, zejména při klávesovém kvapíku v samotném závěru. 

Dá-li se Collinsův výkon hodnotit jako excelentní, musím současně vyzdvihnout i roli doprovodného tělesa a pochopitelně dirigenta. Sólista nepochybně ovládl celou hudební síň, ale nezmínit se s uznáním o ostatních by bylo nespravedlivé. Všichni se projevovali výtečně a zapojení každého nástroje prokázalo pečlivou přípravu hráčů, vysokou úroveň interpretace, ale i schopnost podávat hru uvolněně a s pozitivními emocemi. 

Půlhodinka s Finghinem Collinsem se stala jednou z největších událostí stávající sezony pardubické filharmonie. Irský klavírista zapůsobil doslova jako zjevení. Být dramaturgem kteréhokoli českého orchestru či hudebního festivalu, začal bych se s ním se vší vážností domlouvat na spolupráci. A určitě by nemuselo jít jen o Mozarta. Což třeba Nokturna Johna Fielda? Jelikož v úterý 17. března se v Irsku slavil svátek svatého Patrika, zahrál jako přídavek Finghin Collins v Pardubicích na jeho počest jedno z nich (č. 5 B dur, H 37). I ten vyvolal ovace vestoje.

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp