Po čtyřech týdnech opět stanul před Filharmonií Hradec Králové dirigent Tomáš Brauner. Večer ve čtvrtek 9. dubna nesl název Francouzský Mozart, odkazující na Boieldieův Harfový koncert, jejž si posluchači užili v brilantním provedení Jany Bouškové. Hrály se však i skladby Debussyho a Stravinského napsané na přelomu 19. a 20. století – Faunovo odpoledne a Petruška. Při nich se ve velmi dobrém světle představili hráči orchestru, excelovaly zejména dámy z dechové sekce.

Příznačným se stal již úchvatný začátek. Claude Debussy předepsal v úvodu Faunova odpoledne, preludia podle básně Stéphana Mallarméa opakované téma, jež je výzvou pro každého, kdo se rozhodl se vší vážností hrát na příčnou flétnu. Provést sólově tuhle figuru nad různými akordy vůbec není jednoduché, ale Markéta Hucková ve zcela ztišeném a do posledního místa zaplněném Sále Soni Červené svůj úkol zvládla na výbornou, bez jediného intonačního zaváhání. Teprve pak začal dirigent Tomáš Brauner skoro až nenápadnými pokyny poodhalovat impresionistický hudební obraz a nasvěcovat jeho odstíny a nálady v jemných, postupně se rozvíjejících tazích. Posluchač by se v té nádheře klidně – a jistě i rád – mohl ztratit a oddávat se snění, tak precizně zněl pod taktovkou elegantního dirigenta zvuk královéhradeckého orchestru, jehož členové, jak se zdá, rádi vstupují i do stylů a žánrů, které nehrají tak často. Při přímém pozorování jejich úsilí na pódiu není možné necítit spolu s nimi radost, vycházející z konstantního průsečíku zkušenosti a objevování. Spolupráce Filharmonie Hradec Králové s Tomášem Braunerem je z tohoto úhlu pohledu výbornou příležitostí a orchestr ji plně využívá. 

Velkými zkušenostmi ve svém oboru disponuje pochopitelně rovněž harfistka Jana Boušková, jíž se dostalo pozvání provéstv Hradci Harfový koncert C dur Franҫoise-Adriena Boieldieua. Srovnávat jeho tvorbu s Mozartem může být ošidné, především z hlediska jejího duchovního významu a kompozičního mistrovství, respektive novátorství, oba autoři však nepřehlédnutelně ovlivňovali vkus svého okolí. Boieldieu byl nepochybně skvělým melodikem, ozdobám se ve své tvorbě přiznaně bránil nebo jimi alespoň šetřil. Takto vyznívá i jeho koncertní kousek, vyžadující přesnou a především jemně vytvarovanou hru opírající se o kolegiální kooperaci s doprovodným tělesem. Také z Jany Bouškové vyzařovala radost z možnosti prosvětlit svým uměním přítomný okamžik, snad nejvíce to bylo patrné ve druhé větě Andante lento. Tu otevřela vzorně nastudovaná temná orchestrální pasáž, jejíž tísnivou náladu odsunuly do pozadí až hbité prsty harfistky. Technika Jany Bouškové je dokonalá, ze svého strhujícího nasazení sólistka neslevila ani na okamžik. Tam, kde to bylo třeba, nahradila zmíněnou jemnost udivující razancí. Profesionalitu hráčky rámovaly pokora před autorem, respekt k pokynům dirigenta i úcta vůči publiku. Jana Boušková si pak po příznivé reakci návštěvníků, zahrnující ovace vestoje, náležitě vychutnala svůj tradiční přídavek. 

Nabízelo-li se pro stručné vystižení první poloviny večera slovo jemnost, přišel po přestávce výrazný kontrast. Do popředí se dostala nespoutaná energie vyvěrající z hudebního ztvárnění pohybu. Kompozice Petruška, burleskní scény ve čtyřech obrazech Igora Stravinského nenechá nikoho v klidu. Hudbu k baletu vytvořenou původně v letech 1910–1911 autor v roce 1947 revidoval a právě tato verze rozbouřila hradeckou koncertní síň. Tomáš Brauner se ze seriózně působícího a poklidně uměřeného dirigenta náhle proměnil v krotitele karnevalového a pouťového veselí, tanců, maškar, ale i podstatně vážnějších scén. Stravinského schopnost instrumentace se jeví jako bezbřehý gejzír nápadů, žertů a kontrastů, při soustředěném poslechu však má všechno pevnou logiku. Každopádně v málokteré jiné skladbě se vyskytuje tolik miniaturních sól a „sólíček“ pro hráče na dechové nástroje jako v Petruškovi. Jejich pevný podstavec je přitom tvořen smyčci, na své si přijdou i členové bicí sekce. Vedle Markéty Huckové se průzračnou kreací blýskla další hráčka na příčnou flétnu Petra Chmelařová, pasáže pro trubku zvládla čistě i velkolepě Barbora Ticháčková. Petruška je především jeden obrovský rozruch, zvládnout jej je pro dirigenta náročné i fyzicky. Tomáš Brauner však zvedl rukavici se suverénní jistotou a místo pomyslného biče volil ve svých výrazech spíše cukr. Po půlhodince nabité po okraj živelností se dočkali on i všichni ostatní, kdož se na fascinujícím výsledku podíleli, neutuchajícího potlesku.

Foto: Anna Bartolotti

Facebook X E-mail WhatsApp