První letošní orchestrální večer Filharmonie Hradec Králové přivedl ve čtvrtek 15. ledna do města pod Bílou věží dvě výrazné osobnosti. Klavírista Igor Ardašev přednesl dechberoucím způsobem Chačaturjanův Klavírní koncert Des dur a už v jeho průběhu ukázal dirigent Petr Altrichter, jak dokáže při řízení tělesa ošetřit každičký detail náročné skladby, což vzápětí dovedl k dokonalosti úchvatným provedením Šeherezády Rimského-Korsakova.

Publikum v Sále Soni Červené bylo na tuhle událost náležitě natěšeno. Dalo se to vycítit z vřelosti potlesku, kterým oba zkušené matadory českého hudebního života přivítalo již při jejich příchodu před orchestr. Koncertní síň se zaplnila do posledního místečka, pořadatelé zpřístupnili i postranní přídavky. Lepší začátek večera nazvaného Tisíc a jedna noc si snad nebylo možno představit.

A vše se rozjelo naplno hned od prvních tónů. Klavírní koncert Des dur Arama Chačaturjana z roku 1936, v němž se autorovi podařilo propojit prvky dobové moderny s četnými odkazy na lidovou hudbu z arménské a gruzínské kulturní oblasti, je náročnou skladbou, vyžadující od sólisty virtuozitu i perfektní spolupráci s doprovodným tělesem. Klavírista Igor Ardašev nikdy neměl zapotřebí provázet své interpretační umění jakýmikoli vnějšími excentrickými projevy, jeho přístup je zcela opačný. I tentokrát se do předepsané sazby ponořil se svou typickou jemností, jako by si vytvářel svůj vlastní svět, v němž se, pln pochopení a úcty, naplno odevzdává tvůrci. Dokonale vytříbený způsob jeho hry, v níž i rázný úder rezonuje s pozoruhodnou citovostí, nemluvě o rozsáhlých ekvilibristicky pojatých plochách, se opírá o zdánlivou jednoduchost a přímočarost, ale sledujeme-li jej pozorně, nemůže nám uniknout, jak i v ďábelsky rychlých pasážích, které zvládá s udivující lehkostí, pečlivě vnímá dirigenta a své spoluhráče v orchestru. Po celých téměř čtyřicet minut se sólista prakticky nezastaví, míst k oddechu mu Chačaturjan příliš nenabízí. Posluchač je zahlcen střídáním poloh a bleskovými kontrasty, kompoziční celek přesto drží pohromadě, jeho kompaktnost je evidentní. Igor Ardašev si dovede pohrát s rozmáchlými bouřlivými úseky i s četnými ozdůbkami, jejichž rytmus jako by evokoval kupříkladu i v době vzniku díla populární ragtime. Schopnost čelných představitelů sovětské skladatelské školy nasávat progresivní prvky a uplatňovat je v nečekaných souvislostech je fenoménem sama o sobě, v provedení znalých interpretů se pak stává opravdovou lahůdkou.

Nebylo divu, že na takhle rozdané karty okamžitě zareagoval soustředěným výkonem i orchestr. Dirigent Petr Altrichter sice dával zřetelně najevo, že sólista u klavíru je rozhodující personou, od níž se odvíjí úplně všechno, přesnými gesty však pokaždé vyzval členy příslušné nástrojové skupiny či jednotlivé hráče tělesa, že teď se dostává prostoru právě jim. A oni si své příležitosti také dokázali vychutnat, od spolehlivých dam a pánů u smyčců k zjemněle vroucím způsobem hrajícím dechařům, i když největší pozornost na sebe strhl díky pověstné pasáži ve druhé větě skladby Filip Kuchárik, obsluhující flexaton, původně jazzový bicí nástroj, jehož zvuk vychází z pohybu kuliček po ocelovém pásu. Před Altrichterovým nasazením nešlo než zůstat v údivu, ukočírovat takový gejzír výrazů vskutku nemůže být jednoduché. Jen vynikající dirigent pak dokáže připravit finále tak, aby klavír nebyl přehlušen mohutným orchestrálním fortissimem a vše dospělo ke zdárnému konci. Tak se stalo i v Hradci. Jistě, velkou roli zde sehrála i výborná akustika koncertní síně, leč z precizních pokynů muže s taktovkou se dalo vysledovat, jak moc mu na sestavování výsledného tvaru záleží. Po oprávněných ovacích sólistovi se Igor Ardašev posluchačům odměnil ještě dvěma malými přídavky.

Proč vlastně mají členové hudebních těles v celém Česku, ale i za jeho hranicemi, Petra Altrichtera tak rádi a zřetelně dávají potěšení ze spolupráce s ním najevo? Úvaha na tohle téma by mohla být koncipována velmi široce, pokusme se však odpovědět stručně na příkladu bezprostředních dojmů z provedení Šeherezády, symfonické suity, op. 35 Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, která vyplnila druhou část programu královéhradeckého koncertu. Naznačeno to ostatně bylo již v předchozích řádcích. Za klíčový faktor obliby dirigenta pokládám jeho schopnost vyžadovat od zúčastněných nejvyšší profesionalitu a umění skloubit takové nároky s lidským přístupem, jehož prostřednictvím je všem členům orchestru dáno mile najevo, že výkon každého z nich je důležitý a slouží ve prospěch spokojenosti posluchače. Petr Altrichter precizně čte partituru, své pokyny udílí s energickou přesností a dokáže je doprovázet zcela výmluvnými, emotivními gesty. Ani tentokrát mu nečinilo sebemenší problém učinit ze stupínku miniaturní taneční plochu či naopak založit v příslušném okamžiku vtipně ruce za zády. Pod jeho vedením všichni vědí, co dělat, a naopak, čeho se vyvarovat. Asi jen tak se dá vystavět třeba právě Šeherezáda jako úchvatný hudební tok plný elegance, tajemství, naléhavosti i mohutnosti. Koncertní mistr Antonín Burda vložil do svého houslového partu tolik vroucího citu, že se až nebezpečně přiblížil hranicím upřímně prostého lidského dojetí. Už při gradaci vstupního tématu skladby si však Petr Altrichter počínal s nejvyšší pečlivostí, všechny následující vstupy vyšly na jedničku – a že jich v téměř hodinovém orchestrálním kolosu je nespočet. Jeho pozornost se však nesnížila ani na okamžik.

Však také proto se i závěrečná děkovačka protáhla více, než bývá obvyklé. Pan dirigent poctivě vyzdvihl každého, kdo se na úspěchu podílel. Takže vlastně úplně všechny.       

foto: FHK / Michal Dědič

Facebook X E-mail WhatsApp