Arkadij Volodos vystoupil 9. srpna v Salcburku s repertoárem, který je pro něj velmi nezvyklý. Podstatnou část svého festivalového recitálu totiž věnoval Chopinovi. Jeho obecně sugestivní koncepce Sonáty b moll měla i místa, která byla posluchačsky méně naplňující. V těch nejsilnějších momentech ale předvedl mimořádnou zvukovou představivost a známé dílo nakonec proměnil v téměř vizionářský zážitek.

Představa ježdění na koncerty do Salcburku se mi líbila od nějakých mých patnácti nebo šestnácti let, kdy jsem o tamním festivalu čítával v Notebooku Michala Maška. Později jako dospělému se mi to párkrát podařilo, a nakonec jsme s kamarádem udělali ze salcburských cest už i takovou malou tradici, protože se na to pokaždé oba těšíme jako na dokonalou letní dovolenou. Trochu v tom asi hraje roli i zvyk, je to návrat do nám už známého místa, na které máme hezké hudební i jiné vzpomínky. Salcburk uměleckým zážitkům ale dost nahrává. Místo samo o sobě je mimořádně nádherné: V sevření horami ze všech stran se tam cítíte docela v klidu, ne jako v anonymní metropoli, a když člověk vyšplhá trochu výš a kouká na kulturní dědictví shůry, tak skoro není možné se ze zahlcení silnými vjemy nerozechvět. Hudební festival mají dokonale zorganizovaný, interpreti se na něj rádi vracejí třeba i se svými rodinami a záleží jim na tom, aby tam podali dobré výkony. Na publiku navzdory letním podmínkám také nevidíte žádnou únavu, naopak město těmi koncerty žije, sály praskají ve švech a spousta posluchačů na své oblíbené umělce jezdí i zdaleka.

Pochopitelně jsme si nechtěli nechat ujít recitál Arkadije Volodose, hlavně proto, že v této sezóně podstatnou část svého programu věnoval Chopinovi. Jak jeho fanoušci určitě dobře vědí, Volodos nehrál Chopina veřejně snad nikdy, nebo téměř nikdy. Čas od času se v průběhu let na internetu objevují (a pak zase mizí) jeho údajné rané nahrávky nějaké balady nebo nokturna, v jejichž případě pak znalci obvykle zpochybňují, jestli je skutečně hraje on. Volodos ale v oficiálním salcburském rozhovoru poměrně překvapivě tvrdí, že Chopina v pubertě miloval a sonát, balad, scherz a etud odehrál hodně.

Tentokrát se jeho koncert konal ve Velkém festivalovém domě, podstatně větším a méně intimním prostoru, než je sál v Mozarteu. Je mi docela sympatické, jak tady před koncerty a během přestávek funguje určitá kultura stovek klábosících posluchačů, shromažďujících se venku před budovou. Kapacita 2179 míst se absolutně naplnila, což také dělalo silný dojem. Obzvlášť v takovém letním horku, ve kterém si lidé často najdou na práci úplně jiné věci, než se nechat zavřít do vydýchaného a těsného sálu bez klimatizace.

Chopina měl ale Volodos až na druhou polovinu. V té první zahrál Schubertovu Sonátu G dur, D. 894, takovou svoji vizitku, kterou už má v repertoáru asi pětatřicet let (původně avizovanou Sonátu B dur, D. 960, chce podle svých slov hrát až v další sezóně). Když usedl ke klavíru, první akord zahrál tak tiše, jak to snad jenom bylo možné. Až se skoro zdálo, že ten diskrétní tón byl tišší než samotné ticho těsně před začátkem vystoupení. Celková koncepce sonáty nám nepřipadala moc odlišná od toho, co známe z jeho nahrávek, ale přesto ji teď hrál o dobré tři minuty pomaleji. Lecjaké drobné změny a novinky v detailech tam určitě také byly, konkrétně třeba dvanáctý a třináctý takt prolínal experimentálně přeznívajícím tónem Fis v pravé ruce.

Ve svojí interpretaci se obecně hodně zaposlouchával do dlouze znějících akordů, čas mu plynul pomalu, publiku to nedělal zrovna jednoduché nebo „prázdninové“ na poslech, ale na druhou stranu jsem v sále vlastně žádný neklid ani nezaznamenal. Z hlediska významu mu podle mě nejlépe vynikly hlavně čisté a podsazenější plochy, například konec expozice první věty nebo bezkonfliktní terciové pasáže ve čtvrté větě. Mimochodem, celou první polovinu jsem se obával, aby nespadlo víko klavíru, protože jeho překlápěcí část vypadala nezajištěně. Volodosův klavírní technik o přestávce říkal, že to je tak schválně kvůli zvuku, a dovolil nám si to vyfotit.

Ani chopinovská polovina nebyla nutně tak „jednoduchá“ na poslech, jak by se možná dalo očekávat. Celou ji hrál attacca bez potlesků a zahájil ji třemi mazurkami (h moll, op. 33 č. 4, e moll, op. 41 č. 1 a f moll, op. 63 č. 2). Vlastně ve druhém dílu Mazurky h moll se také objevil první přidaný bas v subkontra oktávě, kterých pak v Chopinech zazněla ještě spousta. Všechny tři frázoval pohybově otevřeně, nebylo v nich nic strnulého nebo přespekulovaného. Následující Preludium cis moll, op. 45, vyznělo krásně hřejivě, upřímně a pokorně, až mě to trochu překvapilo, protože bych od Volodose možná čekal víc lisztovských vlivů.

Ze Sonáty č. 2 b moll, op. 35, jsem měl dost výrazný zážitek, a to ne jednoznačně příjemný, ani nepříjemný. Byla dost osobitá, dalo by se říct kontroverzní, v určitých ohledech možná i poměrně nenaplňující, ale zato v jiných ohledech ojediněle obrazotvorná a vizionářská. Když Volodos začal hrát, vzpomněl jsem si na vyprávění své paní profesorky o pražském koncertě Artura Benedettiho Michelangeliho. Při Ravelově Kašparu noci prý po doznění Šibenice vytáhl černý kapesník a někdo v Rudolfinu omdlel. Podobné, i když samozřejmě docela jiné spojení silného hudebního účinku s mimohudebními vjemy jsem cítil v prvních taktech Chopinovy sonáty. V sále už bylo po dlouhém koncertě nesnesitelné vedro a vzduch žádný, publikum navíc po předchozích skladbách nemohlo ani zatleskat a světla také nebylo moc. Do toho zazněla temná introdukce sonáty a Volodos pak první tón B zahrál samozřejmě zase o oktávu níž. Připadalo mi to mimořádně sugestivní, najednou z toho byla romantická výpravná záležitost, ne tradiční sonátová forma.

Ta výprava měla jeden háček, protože jak v repetici, tak i v repríze první věty opakoval všechny fráze úplně stejně. Dokonce i ta nejtroufalejší rubata vlastně zněla předpřipraveně, přestože takové vedlejší téma hrál opravdu skoro až s kreislerovskou licencí svobody. Začátek provedení přepnul zpátky do veliké sugestivity, a pak mě z ní zase čímsi vytrhnul. Trochu překvapivě jsme se shodli, že pod Volodosovýma rukama nám připadala Chopinova sonáta dost těžká. V prvních dvou větách vlastně řešil úplně ty samé věci, jako každý jiný smrtelník – neznělost vrcholu první věty, určité pochyby nebo zajišťování na skocích ve druhé větě a další.

Klavíristova hudební představivost ve zbývajících dvou větách ale byla naprosto smrtící, něco takového jsem asi nezažil. Neměl snad vůbec žádné limity v manipulaci zvuku. Crescendové části pohřebního pochodu vystavěl do extrémů, a aby ze zvuku klavíru vytřískal úplné maximum, tak přeznívajícími tóny navzájem mísil různé harmonie do sebe a ještě o něco posunul koncepci Sergeje Rachmaninova s hlubokými basy. Durovou prostřední část oproti tomu hrál daleko skromněji, zranitelně, bez úprav textu, ale se stejným napětím. Nejvýrazněji si upravil konec čtvrté věty, v níž přidal nejen několik taktů, ale dokonce i hlavní téma první věty. Dovedu si představit, že některé posluchače nebo čtenáře by možná mohla provokovat už jen samotná představa ohýbání Chopinova zápisu, ale to, čeho Volodos svými zásahy docílil hudebně, z mého pohledu byla kouzla a magie.

Mezi přídavky byly dva pomalé (Ljadovovo Preludium d moll, op. 40 č. 3, a osmadvacátá část z Músicy callady od Federica Mompoua) a jeden virtuózní (Horowitzovy Variace na téma z Carmen s dost výraznými autorskými mezivětami Volodose). Po sonátě už mi ta virtuozita připadala nějak „navíc“…

Foto: Marco Borrelli (salzburgerfestspiele.at), Zbyněk Pilbauer

Facebook X E-mail WhatsApp